Jak se zrodila myšlenka hry?
Před několika lety jsem víckrát pobýval v Tel Avivu a Jeruzalémě a pracoval jsem tam se studenty z okupovaných vesnic v pásmu Gazy. Vyslechl jsem desítky příběhů z obou stran a o svých dojmech a zkušenostech jsem také napsal. Nakonec jsem si řekl, že by z toho mohla být hra, protože mě zajímalo, jak lidé prožívají válku. Teprve tam jsem pochopil, jak mění lidskou povahu. A také jsem viděl, jak obyčejná lidská hloupost dokáže zničit historii a civilizaci.
| Mohamed Kacimi | |||
| Narodil se v roce 1955 v Alžírsku v rodině teologů. Už jako student začal psát francouzsky a po absolvování studia literatury na univerzitě odešel v roce 1982 do Paříže. Nejprve překládal a v roce 1987 vydal svůj první román Mouchoir (Kapesník). Další román Le jour dernier (Poslední den) měl úspěch stejně jako krátké texty, v nichž vzpomíná na dětství. Slavná režisérka Arianne Mnouchkina uvedla jeho dramatickou prvotinu 1962 v Théatre du Soleil. Následovaly hry a adaptace, které uvedly významné francouzské i zahraniční scény, včetně Comédie Francaise. Kacimi píše i pro děti, je například autorem encyklopedie Arabský svět. | |||
My Evropané většinou tenhle konflikt vnímáme jako nekončící, ale vzdálenou hrůzu, kterou sledujeme v televizi. Existuje podle vás řešení?
Vzdálenost je jen geografická, tenhle konflikt má s Evropou hodně společného, vždyť se dotýká všech evropských náboženství. Nevím, jestli existuje řešení, ale v určitém momentu každé války nastane chvíle, kdy si lidé uvědomí, že situace dospěla do mezního bodu. Někdy to trvá staletí, ale nakonec zvítězí přirozený humanismus. Příkladů vleklých konfliktů je spousta, a abych nešel mimo Evropu, to, co dělo a ještě děje na Balkáně, je srovnatelné. Bez ohledu na zájmy té či oné strany osobně vnímám izraelskopalestinský konflikt jako naprosto absurdní záležitost.
Nedokážu si představit, že válka, která trvá desítky let, jednou skončí a oba národy budou vedle sebe normálně žít.
Je těžké v takovém regionu cokoliv předpovídat, ale tak to je v každé nenormální situaci, kde neplatí žádná pravidla. Dokázal si snad někdo představit, že padne železná opona a Sovětský svaz se rozpadne a pustí své satelity? Jistěže o tom spousta lidí snila, ale nevěřili v reálnost takové představy.
A na jaké straně jste vy?
Nepíšu, abych předvedl, jaký je můj názor nebo snad abych někomu stranil, to by byla služba politice nebo ideologii a ta mě nezajímá. Chci rozebrat celý zrůdný mechanismus války, chci ukázat, že funguje jako ďábelský stroj, který ničí samu podstatu lidství.
Mechanismy války - není to příliš pochmurný námět?
Kdepak, především moje hra se nevyžívá v líčení beznaděje, je to žánr, který by se dal označit za hořkou komedii. Mně šlo hlavně o to ukázat, jak lidé reagují na absurditu doby, systému, v němž žijí. A když se ocitnou v mezní nebo zoufalé situaci, dokážou se jí vysmát, ironizovat ji. A tak se jim daří neztrácet víru a naději. V tomto směru pro mě byla velkou inspirací disidentská literatura, velice rád mám například Alexandra Zinovjeva.
Jakou roli podle vás v těchto konfliktech hraje náboženství?
Jakékoliv náboženství v kterékoliv zemi je dnes dost vzdálené tomu, aby pomáhalo udržet mír. Naopak, zdá se, že spíš štve lidi proti sobě.
Jste praktikující muslim?
Ne, zabývám se ve své tvorbě mnoha náboženstvími, velmi mě například zajímá judaismus, ale nepraktikuji žádné.
Svatá země je z roku 2006. Kde všude byla uvedena a jaký měla ohlas?
Hrála se nejdřív v Německu, ve Francii měla premiéru teprve před týdnem, je to přece jen poněkud třaskavé zboží. Panuje tam obava z jakékoli reflexe arabsko-izraelského konfliktu, není příliš zájem otevírat ji. Uvedli ji ve Švédsku, Itálii, Bulharsku, Rakousku. A v Izraeli, kde publikum reagovalo velice vstřícně, zažil jsem divadlo zaplněné šesti sty izraelských vojáků, kteří mi říkali, že to bylo poprvé, co se mohli vcítit do postavení „druhé strany“. Bylo to pro ně prý až zázračné setkání se sebou samými.
Jak se vám líbila česká inscenace?
Nadchla mě svou fantazií, překvapilo mě, jak se český soubor s hrou sblížil, pro herce to vůbec nebylo nic odtažitého. Bavilo mě, že dostala kabaretní nádech, to je přesně to, co jsem si představoval: smích s kulisou hrůzy na pozadí.
Začínal jste jako prozaik. Co vás přivedlo k divadlu?
Divadlo je pro mě akční, živé, fyzické. Vzrušuje mě. Měl jsem také štěstí, že si mé první hry s názvem 1962 všimla Arianne Mnouchkina, ta mě přivedla k divadlu. Hra se odehrávala v době vyhlášení alžírské nezávislosti, ale o politiku tady příliš nešlo, spíš o lyrickou vzpomínku na dětství. Také píšu pro děti, teď zrovna připravuji knihu o Alexandru Velikém. Myslím si, že se člověk stane pořádným spisovatelem až ve chvíli, kdy dokáže napsat knihu pro děti tak, že se jim bude doopravdy líbit.
