15. června 2010 20:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Národní? To je, když hrajeme
pro vodáky, říká herec Pavelka

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Populární herec Ondřej Pavelka. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Populární herec Ondřej Pavelka. | foto:  Tomáš Krist, Lidové noviny
PRAHA O Ondřeji Pavelkovi jsem si vždycky myslela, že je hrozný bohém, výtržník, milovník divadelních klubů. A i to on určitě je, ale hlavně je výborný divadelní herec. Tenhle pán, co pořád vypadá jako kluk s neskutečně modrýma očima, má, pokud jde o divadlo, naprosto precizně všechno srovnané.

LN: Údajně jste zběhl z gymnázia k divadlu. To je takové romantické gesto jak ze starých časů. Jak to bylo doopravdy?
Daleko prozaičtější, prostě jsem se blbě učil, pořád jsem někde lítal a škole jsem se moc nevěnoval. Mě škola zdržovala. Maminka zakládala a vedla na LŠU v Ostrově vyhlášený dramatický kroužek a já byl pořád tam. Ale to bylo potom, co odešla z karlovarského divadla, kam jsme se přestěhovali z Nového Jičína, protože rodiče ve Varech dostali angažmá. Svou první roli jsem pak v karlovarském divadle dostal asi v pěti letech a čekával jsem na maminku před vrátnicí a dostával jsem tam bonbony, a tak mi připadalo, že divadlo je takové sladké. Pak jsem ve třeťáku odešel z gymplu a zdrhnul do Varů, kde jsem začal dělat kulisáka.

LN: Čili ne eléva, ale kulisáka?
Původně to mělo být něco na půl. Já jsem se v tom roce hlásil na DAMU a byl to úžasnej rok, strašně nabitej. Dělali jsme dvě a půl premiéry do měsíce a v divadle byli celé dny – když skončilo představení, bouralo se a pak jsme seděli do tří do rána v klubu a v šest zase na place. Smlouvu jsem měl ovšem jako montér scénické stavby, což zní tak pěkně.

LN: Po DAMU jste dostal nabídku jít hned do Národního divadla, a prý jste to odmítl. Pročpak?
Už někdy v druháku jsem jezdíval na Wolkerovy Prostějovy a Šrámkovy Písky a někde tam jsem poprvé viděl Hanácké divadlo – inscenaci, která se jmenovala Transcendantní Prae-Wert, což byla úplně úchvatná věc, kterou režíroval Sváťa Vála, ještě teď si ty Prévertovy verše pamatuju. Taky tam bylo Divadlo na okraji a od té doby jsem s ním spolupracoval – takže to byl směr. Pak jsem točil Deváté srdce s Jurajem Herzem, kde hrál taky Přemysl Kočí a říkal sprostý vtipy, nebo možná nebyly sprostý, ale určitě nebyly dobrý. A mezi těmi blbými vtipy mi nabízel angažmá do Národního divadla. Tak mně to přišlo taky jako blbej vtip. Řekl jsem si tohle tedy ne.

LN: Vůbec jste o tom nepřemýšlel?
Já jsem do Národního nechodil. Ale pořád v něm byli slušný a dobrý herci, vzpomínám, že jsem tehdy viděl Kočičí hru s Danou Medřickou a to byl úchvatný herecký výkon, ale na nic dalšího už si nevzpomínám.

LN: Život byl jinde...
To byl – v Ústí, na Provázku, v Ypsilonce a na Okraji, to byla divadla, kde se něco dělo. Bohužel myslím, že je to tak pořád, že život je spíš na periferii než v centru.

LN: Podle tohoto vzorce jste odmítl Národní a šel hrát do sklepa, který byl v podloubí vedle hospody u Glaubiců – do Divadla na okraji v Rubínu. Proč?
Je to, jako když Faust potká Mefista a ten mu nějak změní život, dá mu nějakou nabídku. Je důležitý, koho člověk v osmnácti potká. Měl jsem obrovský štěstí, že jsem potkal takovou partu skvělých lidí. Bavilo mě s nimi být a líbilo se mi, co dělali, líbila se mi poetika, myšlení, způsob práce. Všichni byli úžasní – Radka Fidlerová, Miki Jelínek, Eva Salzmannová, Zdena Hadrbolcová. Poznal jsem se tam s lidmi, jako byl třeba Evald Schorm, a zároveň to byl prostor svobody, mohli jsme si v podstatě dělat, co jsme chtěli. Občas nám něco zakázali, ale mělo to spíš legrační podobu, chodili jsme pak na PKS dělat přehrávky a Zdena Hadrbolcová tam musela říkat básničky, aby dokázala, že je herečka. Všechno tehdy bylo strašně intenzivní.

LN: Téměř na závěr přišel Faust, kterého jste hráli na Chmelnici. A to byl ojedinělý projekt a dost provokativní. Soudruzi vám ho schválili?
No, schválili. Oni už to nestíhali, bylo toho hodně. Občas jsme s ním i jezdili, byli jsme třeba v Brně, v Bratislavě. Faust byl vrchol naší práce, pak už byly jen dvě věci a konec.

LN: Měli jste hodně potíží při schvalování?
Pamatuju si jen, jak to bylo, když jsem režíroval Gorkého Moje univerzity. Byla tam paní Švorcová a říkala, jestli ti dělníci nebo básníci nemluví moc sprostě. To byla jedna připomínka. A pak jsem režíroval Vojcka, přišli z PKS a říkali, že je to pěkné, takové protiválečné, ale krátké. A já říkal, no jo, on to Buchner napsal krátký...

LN: ... a ještě to nedopsal.
To jsem si netroufl říct, protože kdybych to řekl, tak by si mysleli, že to je úplná hovadina. A pořád koumali, když s tím pojedete na zájezdy, tak to bude jen hodina deset minut. A jestli bychom nemohli něco přidat? A my – co jako? Tak třeba, že byste zpívali písničky. Mysleli zřejmě, že bychom k tomu měli přifařit protestsongy. Jedinou věc, kterou nám zakázali opravdu, byl Mistr a Markétka, to jsme hráli jen pětkrát. Ale proč, to vůbec nebylo jasné.

LN: Z Divadla na okraji si vás přivedl Jan Grossman na Zábradlí a hrál jste rovnou Sganarela v jeho Donu Juanovi, to byla krásná inscenace. Vy a Vlastimil Bedrna jste pak jediní ze souboru nepodepsali proti Janu Grossmanovi petici. To bylo odvážné stát proti všem kolegům. Proč jste se toho buntu nezúčastnil?
Protože jsem mu nerozuměl. Nevěděl jsem, co je to za bunt. Přišlo mi hrozně směšné i děsivé, když se před představením říkalo, že náš soubor je ve stávkové pohotovosti, ale ještě budeme hrát. Jestli se někdo po letech z těch velkých režisérů skutečně vrátil, tak to byl Grossman. A byl úžasně mladý. Neviděl a neslyšel, ale viděl a slyšel všechno, jeho uvažování bylo brilantní a přes něj si podávat ruce až k E. F. Burianovi, to bylo jedinečné. A ta jeho nesmírná vzdělanost a zároveň smysl pro humor, takový satyrský humor. Byl to úchvatný člověk. Po setkání s Divadlem na okraji a Evaldem Schormem to pro mě bylo třetí zásadní setkání v životě. Hrozně mě to ovlivnilo a nerozuměl jsem, proč ho nechtěli, vždyť koho tedy chtěli?

LN: Je zvláštní, že si vybrali Jaroslava Gillara, který ho tenkrát po jeho vynuceném odchodu v roce 1968 nahradil.
Byl to všechno úplný nesmysl. Všechny inscenace, které udělal za tu krátkou dobu, byly špičky. Jeho comeback byl až neskutečně úspěšný.

LN: Nebyl to strach a nejistota z budoucnosti, co vede k tak trapným krokům?
Mám na to svůj názor, proč to vzniklo, ale to je zbytečné rozebírat. Byla to škoda, pitomost. Ale zase na druhé straně, podívejte se, vzniklo Divadlo Bez zábradlí, jistě úspěšné.

LN: Kdyby nevzniklo, nic by se nestalo. To je váš názor.
Ale vzniklo. Jirka Bartoška je zase prezidentem ve Varech, taky super. Ale v té době to bylo chucpe. Chovat se tak vůči osobnosti, jako byl on. Jan Grossman nebyl žádnej slovutnej pán na pomník, abychom ho opečovávali, jeho věci byly skvělý – divadelně, v myšlení, ve formě.

LN: Když jste byl na Zábradlí, začal jste režírovat. Jak to tehdy bylo?
Tehdy jsem chtěl dělat Musseta – Marianiny rozmary v Liberci a šel jsem za panem Grossmanem, že bych z něj něco vytáhl. On se na mě podíval a pravil: Miset – smiset. A bylo. Pak jsem se s ním domluvil, že bych ve zkušebně udělal Hamleta. A měl jsem o tom poměrně jasnou představu, chtěl jsem, aby ho hrál Petr Lébl, to byl pro mě tehdy Hamlet. Rozezkoušeli jsme to, ale nedopadlo to.

LN: Režii jste neopustil, dokonce jste ani nikdy neopustil Rubín.
Protože tenhle prostor má genia loci, potkalo se tam tolik generací a vystřídala se tam spousta důležitých a kreativních lidí. Řekl jsem si, že se to nemá pouštět. Jsem zakladatel občanského sdružení, takže buď jsem tam byl jako ředitel, umělecký šéf nebo předseda. V zásadě jsem se ale nominoval na rybáře, který loví a čeká. A někdy se to podaří a někdy ne. Teď myslím, že se mi podařil dobrý úlovek, jsou to kluci jako Petr Kolečko, Tomáš Svoboda, Dan Špinar, Jan Frič, Thomas Zielinski a skvělý produkční tým. Vytvořila se kolem bezvadná skupina tvůrců, opilců, pankáčů. Zdá se mi, že je to srovnatelné s Divadlem na okraji. Teď budeme expandovat – podařila se spolupráce s Novou scénou a chystáme autorskou hru napsanou přímo pro tento prostor.

LN: Je vidět, že pořád máte touhu vracet se do sklepů. Nedávno jste si v La Fabrice zahrál i Dubčeka, a to doslova geniálně. Z čeho jste vycházel, jak postava vznikala?
Já ani nevím, na něco jsem se podíval, ale ani já, ani Viktorka Čermáková jsme nechtěli rekonstrukci, že bychom snad studovali jeho chůzi nebo dikci. Ono je to velice prosté: divadlo je založené na komunikaci, a to nejenom s divákem, ale také uvnitř. Když tohle funguje, není co řešit. Takhle jsem byl vychovaný a také jsem vždycky pracoval – v Divadle na okraji i s Janem Grossmanem. Ten dal herci dokonalou pohybovou i obsahovou partituru a tím, jak to měl vybudované, vás dostal do levelu totální svobody. U Grossmana jste neviděla špatného herce. To je zvláštní a to něco znamená. Pak ten člověk něco hraje a je tentýž, má totéž vybavení, talent a je příšernej. Dostal se mezi silové pole a to je nepřekonatelné. Svoboda zní anarchisticky, tady jde hlavně o uvolnění se.

LN: V Národním divadle už se pomalu blížíte dvaceti letům. Je vám v něm dobře?
Podívejte se, já jsem loajální člověk a placený státem, přece nemůžu tady říkat nějaké neloajality.

LN: To ne.
Střídavě oblačno. Někdy je to super...

LN: Cítíte se vytížený tak, jak byste si zasloužil?
Je otázka, co bych si zasloužil. Každopádně to, o čem jsem mluvil před tím – o volnosti, o tom, že divadlo je pro mě ještě něco jiného, než že se hraje pro publikum, a že rozhodující je i to, co se děje před tím, komunikace, jistá anarchie, pankáčství, a to že se pak promítá do inscenace a ta pak má náboj –, tak to musím upřímně říct, že tady zažívám velmi sporadicky.

LN: Je to taky vzácný národní svatostánek, tak jaképak pankáčství. Co pro vás Národní představuje? Nevím. Svatostánek?
Jsem strašně rád, že se teď podařilo Novou scénu otevřít a že to otevřené zůstane. Víte, už pár let dělám se svými studenty letní představení ve Zlaté Koruně. Tam je úžasný kastelán pan Troub, který si vymyslel, že by se v klášteře mohlo hrát divadlo. Přichází tam velice různorodé publikum – vodáci, zmoklí, opilí, střízliví, děti, mladí, staří, jak to voda přiveze. A když je oslovíte, když jimi nepohrdáte, tak reakce jsou neskutečné. To je národní divadlo, to patří národu, protože oni pak za vámi přijdou s flaškou a říkají, já jsem v životě nebyl v divadle, já snad budu muset někdy jít. Bývají rozesmátí, dojatí a vlastně hrajeme docela těžké texty, vážná témata.

LN: Už delší dobu přemýšlím nad tím, že významní herci, kteří toho spoustu odehráli v důležitých titulech, se posléze objeví v televizi, a je to jako by předtím nic nedělali. Vy sám hrajete v seriálu Ulice a najednou po vás jde bulvár, jste stále ve středu zájmu. Jak to přijímáte?
Když jsem hrál Fausta v Divadle na okraji, tak jsem taky natočil jeden díl seriálu Malý pitaval z velkého města a tam jsem byl mužem s punčochou, který přijde na benzinovou pumpu a zařve: Dědku, dej mi prachy. To byla pak velice populární hláška. A pak se do televize dostal i ten Faust a já si říkal – tak teď to přijde. A nic, až pak asi za deset let jsem někde platil v krámě a u kasy mi jedna paní povídá: Ježíš, pane Pavelka, že vás tady vidím, tenkrát když jste hrál toho Fausta, to byl takový zážitek. No a takhle se to nějak vrátilo, v Divadle na okraji jsme hráli velké věci pro šedesát lidí a nikdo nás neznal. Ale tak to je. Pak se člověk mihne v televizi a hned je známý. To je moc médií.
Divadlo se dá hrát v Národním, ve sklepě, na louce, ve fabrice a všechno má svou hodnotu. Dědku, dej mi prachy do jisté míry přehluší Fausta. Ale zase jenom v určitém segmentu společnosti. Fausta nepřehluší Dědek v lidech, pro které nás baví hrát. A proto mám vymyšlené, že budu mít funus v Rubínu, to je pro mě důležitý svět – ta periferie. Ale zase na druhé straně – mě práce v seriálech neuráží, a dokonce mě baví. Nedávno jsme měli dialog s panem Hrušínským a byl to skvělý moment. To, jak se podíval, jak to řekl, jsou tam takové chvíle, které asi nikdo neuvidí, ale my víme, že jsou. A taky nebudu zastírat, že pak můžu dělat za pár korun v Rubínu. A pak se objeví takoví lidé jako ta paní u té kasy.

  • 0Diskuse
Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Jste ve městě nová a nikoho neznáte?
Jste ve městě nová a nikoho neznáte?

Na eMimino.cz najdete maminky, které jsou na tom podobně.

Najdete na Lidovky.cz