Film je nádherná a nebezpečná zbraň, jestliže je v rukou svobodného ducha – k tomuto poznání došel Luis Bunuel vcelku záhy. O „nádheru a nebezpečí“ svých filmů usiloval se stejnou intenzitou jako o „svobodu ducha“. Stálo ho to hodně sil, tvrdil totiž, že „na tomto špatně stvořeném světě není jiná cesta než cesta vzpoury“. Toho se držel celý tvůrčí život, každým svým filmem provokoval a uváděl v úžas. Jeho druhý snímek Zlatý věk se ve Španělsku nesměl promítat padesát let. Sám Bunuel opustil rodnou zemi na začátku občanské války a fakticky už se do frankistického Španělska nevrátil.

Traduje se, že během promítání jeho prvotiny Andaluský pes došlo ke dvěma potratům. Před premiérou si Bunuel nasbíral do kapes kameny, aby je mohl házet po nespokojených divácích. Jsou to informace hodné surrealistické provokace. Nicméně záběry oka rozřezávaného břitvou, tlejících mršin oslů či hemžení mravenců v dlani vyvolávají dodnes nejrůznější fyzické pocity, jež jsou ovšem podpořeny vědomím, že jde o filmovou klasiku.

Na konci 20. let mohl ale tento filmový surrealistický manifest leckoho poslat v mdlobách k zemi. Bezpochyby by se to přihodilo i Bunuelově krásné a oduševnělé matce, která na přelomové dílo poskytla peníze. Značnou část jich ale Bunuel prohýřil v pařížských barech se svým přítelem a spoluautorem Andaluského psa Salvátorem Dalím.

Zatímco Dalí v provokativních naschválech do značné míry ustrnul, pro Bunuela byla automatická snová forma Andaluského psa jen odrazovým můstkem pro díla mnohem hlubší, často nesmírně drásavá, ironická, ale i absurdní a hravá, v nichž se sžíravou jízlivostí tepal vše, co mu připadalo na světě špatné, zlé a pokrytecké. Nicméně nikdy se nezpronevěřil sám sobě a svým ideálům zavánějícím anarchií. Když na sklonku života Dalí kontaktoval Bunuela s návrhem natočit po letech opět společně film, Bunuel jen mávl rukou: „Co bylo, bylo.“ Každý už šel po docela jiné cestě a pro Bunuela tehdy byl Dalího exhibicionismus nepřijatelný, jakkoli mu v mládí imponoval.

Patologicky normální chlapec
Buřičské sklony se v rodákovi z Aragonie, kde se „středověk protáhl až do konce první světové války“, v dětství nijak neprojevovaly. Jako chlapec byl prý patologicky normální, to znamená poslušný, čistotný a pořádný. Nikde ani náznak toho, že jednou bude točit filmy, kvůli nimž přijde o místo španělský ministr kultury. Profiloval se jako pilný žák a problémy ve škole měl pouze jednou: když důrazně odmítl nosit klobouk chovanců jezuitské koleje. Pobyt v tomto ústavu ho zásadně poznamenal na celý život. Citelně se tu upevnil jeho ateismus a posedlost vším tělesným.

 Po letech vzpomínal, jak na něj velice zapůsobila metoda jezuitů na vybíjení pohlavní touhy pubertálních chlapců: spočívala v tom, že u nich vyvolávali skutečnou fyzickou lásku k Panně Marii. A tak se hoši oddávali masturbaci před sochami Kristovy matky a ani je nenapadlo chodit za děvčaty z masa a kostí... Na mladém Luisovi se jezuitská výchova silně podepsala: celý život prožil s jedinou ženou, ovšem v každém svém filmu kritizoval praktiky a fungování církve a vždy se vzpouzel pokrytectví zejména v souvislosti s lidským tělem. Jeho filmy jsou plné mrzáků, zohyzděných žebráků, ale i příliš krásných žen. Oba extrémy lidské existence tu obvykle najdeme v těsné blízkosti.

 Vedle aragonských kořenů a jezuitské koleje byl pro Bunuelův umělecký vývoj určující pobyt v Paříži, kam se odebral v roce 1925 po studiích v Madridu. Třikrát denně chodil do kina a s falešnou novinářskou legitimací (později ji legalizoval psaním kritik) také na privátní projekce. Film ho fascinoval, přihlásil se do hereckých kurzů, ne kvůli hraní, ale aby pronikl do branže. Díky tomu poznal předního představitele avantgardy Jeana Epsteina, kterému začal „asistovat“ („Dělal jsem vlastně všechno, i kaskadéra.“).

Luis Bunuel (1900-1983)

Symbolem jeho tvorby se stalo oko rozřezávané břitvou z debutu Andaluský pes. Nejznámější snímky: Zlatý věk, Nazarín, Viridiana, Anděl zkázy, Deník komorné, Šimon na poušti, Kráska dne, Mléčná dráha, Tristana, Nenápadný půvab buržoazie, Přízrak svobody, Ten tajemný předmět touhy. Nejslavnější výrok: „Jsem ateista, díky bohu.“

Po několika roztržkách Epstein Bunuela nabádal: „Dejte si pozor, cítím ve vás surrealistické sklony, od těch lidí raději dál.“Bunuel udělal pravý opak: surrealismu docela podlehl. Už se znal s Dalím, seznámil se s Manem Rayem, Louisem Aragonem, Maxem Ernstem, André Bretonem, Paulem Eluardem... Ti všichni přišli na premiéru Andaluského psa, a nejen oni, ale i Picasso, Le Corbusier nebo Cocteau. Zatímco nadšeně tleskali, vysypával Bunuel v zákulisí z kapes připravené kameny. V jeho filmu se surrealisté našli.

 „Všechny nás přitahovala revoluční myšlenka. Surrealisté se nepovažovali za teroristy nebo ozbrojené aktivisty, ale bojovali proti skutečnosti, kterou nenáviděli. Jejich hlavní zbraní byl skandál. Ten se dlouho zdál být všemocným prostředkem proti sociální nerovnosti, ohlupujícímu tlaku církve, hrubému a koloniálnímu militarismu...,“ poznamenal si Bunuel v pamětech.

 I skandál spojený s uvedením filmů Andaluský pes a Zlatý věk otevřel Bunuelovi v roce 1930 dveře do Ameriky. Poznal tu sice Chaplina nebo Ejzenštejna, ale tvůrčí zázemí tu nenašel. Neměl ho však ani doma, kde vypukla občanská válka, během níž tragicky zahynul Bunuelův přítel, básník a dramatik Federico García Lorca. („Mezi všemi živými bytostmi, s nimiž jsem se kdy setkal, stavím Federika na první místo.“) Azyl našel v Mexiku, kde se usadil v roce 1946 po dramatických válečných událostech. Předtím se ještě jednou pokusil prosadit v Hollywoodu, ale nerealizoval ani Drahé zesnulé, ani Pána much. Ostatně ani nemohl, až do roku 1975 byl na černé listině jako osoba svým smýšlením pro USA nebezpečná.

Je to bezpochyby dobře, mimo Hollywood si Bunuel dokázal snáze zachovat svou jedinečnost, tajemství, smysl pro surrealistickou snovou fantazii a anarchistického ducha. Natočil třicítku filmů (střídavě v Mexiku a ve Francii, pouze dva ve Španělsku), posbíral množství cen, vyvolal řadu skandálů a stal se jedním z pilířů kinematografie. Zemřel v požehnaném věku osmdesáti tří let na cirhózu jater. (Svůj vyhlášený recept na martini koktejl zvěčnil v Nenápadném půvabu buržoazie.) Poslední dny ležel v nemocnici přivázaný k posteli a vykřikoval: „Křižují mě tu jako Ježíše, jenže on zemřel za lidstvo, já za surrealismus.“