19. srpna 2015 6:30 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

OSUDY. Ivan Klíma: Nástup do
transportu? Těšil jsem se na cestu vlakem

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 6Diskuse
Spisovatel Ivan Klíma. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Spisovatel Ivan Klíma. | foto: MAFRA - Luděk Ovesný
Ivan Klíma, spisovatel a bývalý disident, prožil za války déle než tři roky v Terezíně. Svůj nástup do transportu pro Lidové noviny sám popsal v roce 2013.

Byli jsme už čtrnáct dní bez tatínka, toho odvezli prý do Terezína, musel tam, jak mi vyložil, než odjel, připravovat ghetto. Co to je ghetto, jsem nevěděl, ale svět byl teď plný podivných slov možná i proto, že byla válka. 

Maminka připravovala k obědu knedlíky se špenátem, to bylo mé oblíbené jídlo. Měl bych jistě víc oblíbených jídel, ale příděly pro židy, jak si stěžovala maminka, byly tak omezené, že se z nich nedalo uvařit nic, co by si člověk mohl oblíbit. (I ten špenát nám koupila sousedka.) Na kalendáři, co jsem z něho směl každé ráno odtrhnout jeden list, byla devítka a nad ní bylo napsáno prosinec a úplně nahoře 1941. To horní číslo značilo letopočet. 

Někdo zazvonil. Maminka šla otevřít. Pak jsem slyšel výkřiky: „Ne! Ne, jděte pryč!“ 

Dva muži, na kabátech židovské hvězdy, říkají. „Paní, nedá se nic dělat, my za to nemůžeme, my jsme jen doručovatelé, radši jděte balit, máte na to jen chvilku. Vybrali vás dodatečně, takže na balení vám zbývají sotva dvě hodiny.“ 

Maminka křičí: „Tak mě zabijte, já už nechci žít.“ 

Přiběhne můj tříletý bratříček, a když vidí cizí chlapy a maminku plakat, taky se rozbrečí. Jeden z mužů se zeptá, kde máme kufry, pomůžou nám balit. Druhý se dívá na brášku a ptá se mě, jestli je to můj bratr. Odpovím, ano, to je náš Jenda. 

Muž se diví, že pro něj nemá pozvánku do transportu. 

Maminka otevře dokořán dveře od bytu a volá o pomoc. 

Přibíhá jenom domovnice paní Jelínková a chce vědět, co se děje. 

Maminka a bratr pláčou, já říkám: „Prý si máme rychle zabalit.“ 

„Aha,“ řekne domovnice, pak se obrátí k mamince a řekne: „Já vám dám pozor na plotnu, něco se vám tam vaří.“ Vím, že kufry jsou uložené ve skříňce nad plynoměrem.

Přistavím si ke skříňce židli. 

Je mi sice teprve deset let a tři měsíce, ale prý jsem velký, jako by mi bylo už aspoň třináct. 

Ludvík Vaculík a Ivan Klíma u Josefa Zemana v Bezejovicích, cca 1970.
Ceny Ferdinanda Peroutky, slavnostní předání. Oceněni byli Ivan Klíma (vlevo) a Jiří Peňás (vpravo).

Podám jednomu z mužů první kufr, pak sundám ještě další dva. Víc jich nemáme, ale ve skříni jsou ještě dva batohy. 

Na kufrech už jsou barvou napsaná naše jména. To je tak označil tatínek. 

Řekl přitom, že to dělá jen tak pro všechny případy. Jeden z mužů dává mamince cedulky s čísly. Maminka je odmítne přijmout, muž je tedy dává mně. Jsou to čísla L 53 a L54. To druhé číslo prý patří mně. 

Domovnice hlásí, že vylovila knedlíky, jinak by se rozvařily. 

Špenát krásně voní. Domovnice ho nandá na talíře, které najde v kredenci, rozkrájí k němu knedlíky. Ale jím jenom já. 

Druhý muž ukáže na brášku a ptá se: „Co s ním uděláme? Zřejmě na něj zapomněli. Přece ho tu nemůžou nechat.“ Domovnice nabízí, že zavolá naší tetě. Teta žije ve smíšeném manželství, takže jí nechali telefon. 

„Paní,“ osloví muž maminku, „neztrácejte čas! Kde máte prádlo, tím byste měla začít.“ 

Maminka stále vzlyká, ale otevírá prádelník. 

Teta naštěstí bydlí ve Slezské ulici, což je jen tři ulice nad námi. Přibíhá a konejší maminku. „Aspoň se uvidíš s Vilíkem.“ 

Vilík je tatínek, a jestli budeme s ním, nemusíme se ničeho bát. Tatínek umí skoro všechno na světě, opravit každý motor, rádio i výtah, když se v domě, co bydlíme, rozbil. A když se v přízemí otrávil pan Chromec svítiplynem, tatínek si uvázal kolem nosu šátek a šel dovnitř zavřít plyn a otevřít okna. Také jsme s ním, dokud jsme ještě směli do vlaku, jezdili na krásné výlety do přírody. Umí vykládat o různých zvířatech a o mravencích, býval totiž skaut. 

Já mám přírodu taky rád, zvláště les, taky se mi líbilo jezdit vlakem, dokud jsme to směli. 

Kufry už jsou skoro zabaleny, ještě stačím úplně nahoru toho, co v něm mám svoje věci, přidat knížku, kterou mám zrovna rozečtenou: Děti kapitána Granta od Julese Verna. Ti muži i teta nám pak pomáhají kufry odnést na tramvaj. Domovnice nabídla, že pohlídá, než se teta vrátí, mého brášku, na kterého zapomněli. 

Nejtěžší kufr nese teta, druhý vleču já, maminka má nemocné srdce a doktor jí řekl, že se nesmí nijak namáhat. 

Teta se raduje, jaké máme štěstí, že jedeme jen do Terezína, a ne do Polska, Terezín je totiž kousek od Prahy, byla tam ještě před válkou za svou spolužačkou. 

V tramvaji smíme stát jenom v jedné polovině vlečňáku. Tak to nařídil Hitler, o němž se říkalo, že byl čalouník anebo lakýrník, ale je ve skutečnosti Führer, který vládne německé Říši, jež zase vládne Evropě. Ale její vojska, jak hlásil Londýn a jak hlásila teta, právě dostala pod Moskvou výprask. Protože Rusko, to zase tvrdil tatínek, ještě než odjel, nikdy nikdo nedobyl, ani Napoleon, o kterém jsem jinak nic nevěděl, protože mi Němci zakázali chodit do školy. 

Vystoupili jsme u Veletržního paláce. Teta nám ještě pomohla s kufrem před vchod, pak se s maminkou objala a řekla jí, že musí být statečná do té doby, než se zase všichni sejdeme, což bude brzy, protože každý den se čeká invaze a válka už pak nemůže trvat ani tři měsíce. Taky řekla, aby si nedělala starost o Jeníčka, na kterého naštěstí zapomněli, bude bydlet u ní. 

Pak jsme vešli do obrovské haly,nějaký muž s hvězdou nám ukázal do rohu, kde si můžeme na noc lehnout, a jiný muž nám pomohl s kufry. Také prohlásil, že transport bude odcházet nejspíš zítra v noci, ale o přesném datu rozhodnou až Němci. Maminka na to nic neřekla, sedla si na jeden z kufrů a plakala. 

Všude kolem hlučela spousta lidí, taky dětí, jenže jsem je neznal. Nevěděl jsem, co mám dělat, tak jsem si vybalil z batohukus chleba namazaného margarínem a snědl ho. Pak volal nějaký silný hlas, že kdo chce, může dostat horkou kávu. 

Vzal jsem tedy esšálek, který jsem měl přivázaný k batohu, a šel jsem si pro kávu. Napil jsem se, ale chutnala hnusně. 

Pak už nezbylo než se natáhnout na zem, ale nemohl jsem usnout. Tak jsem si představoval les, ve kterém už jsem hrozně dlouho nebyl, a po stromech se mi stýskalo. Asi jsem usnul, ale najednou někdo velice hlasitě křičel naše jméno a já viděl, že přivezli mého malého bratříčka. Přece jen si na něho vzpomněli. Přivedli ho, měl na krku přivázanou tabulku s číslem 827, a vrhl se mamince do náručí a maminka ho k sobě přitiskla a říkala pořád znovu: „Ty můj chlapečku.“ 

Takže jsme byli zase pohromadě, a až přijedeme do Terezína, budeme po hromadě i s tatínkem,to jsem si představoval. 

Taky jsem si uvědomil, že po dlouhé době zase pojedu vlakem, a začal jsem se na to těšit.

IVAN KLÍMA
  • 6Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.