O Melovi Gibsonovi se v posledních letech psalo hodně, nikoli ale v souvislosti s jeho hereckým či režisérským uměním. Ze ztělesnění rodinných ctností se stal ilustrací jejich popření. Média si na něm pochutnala.
Po šesti letech absence se vrátil na plátno v thrilleru Na hraně temnoty v roli stárnoucího bostonského policisty Thomase Cravena, postavy pro Gibsona jako stvořené. Opisuje totiž "gibsonovským" způsobem vyklenutý dramatický oblouk. Je to zvláštní. Gibson je sice proslulý svým tradičním katolicismem, ve filmu jsou ale jeho libůstkou postavy, které problémy řeší způsobem, řekněme, starozákonním - chlapíci, jimž jiní chlapíci provedli cosi hodně ošklivého, což skutečně neměli, protože toho budou po celý - krátký a bolestí naplněný - zbytek svých životů litovat.
Na samotářském Thomasovi Cravenovi se zloduši proviní
Na hraně temnoty(USA / Velká Británie 2010) |
Snímek je adaptací britského seriálu z 80. let (režisér Martin Campbell byl jedním z jeho tvůrců), jeho děj se ale autorům nepodařilo zhustit tak, aby přitom zachovali originalitu předlohy. Film působí spíš jako série povinných cviků provedených bez velkého zaujetí (mezi výjimky patří třeba napínavá scéna na silnici).
Dobří herci v epizodních rolích (kromě Hustona ještě Ray Winstone jako filozofující zabiják Jedburg) letargicky nastavují tváře kameře. Scény, v nichž se hrdinovi zjevuje zabitá dcera, potvrzují, že Gibson ve svém okolí nepřipustí cokoli, co by mohlo zavánět subtilností.
Hrdinovo odkrývání světa, kde za utajenými činy mocných jsou síly ještě tajnější, nemluvě o těch nejtajnějších, postrádá hektickou intenzitu skutečné paranoie. Někdo se jen rutinním způsobem trefuje do ducha doby. Jediné, co je na tom filmu zajímavé, je Gibsonova tvář a do ní zasazené znavené oči. V těch jsou vidět spíš rány utržené ve světě mimo zorné pole kamery, a ne z prstu vycucaná traumata jeho filmového policajta.
