Viktora Fajnberga a Natalji Gorbaněvskou soud odsoudil k psychiatrické léčbě, neboť "rozumný člověk" by nic tak zbytečného přece nedělal. Jejich protest vůbec nic nezměnil. Jenom se z něj pro celý svět stal symbol nesmrtelnosti usilování Rusů o svobodu a demokracii. V roce 2013 putinovská policie na stejném místě zadržela deset lidí, kteří přišli sovětskou invazi do Československa připomenout, a spolu s tím, žádat větší svobodu v Rusku.
Díky internetu o tom během jednoho dne vědělo nejenom celé Rusko, ale celý svět. Ani jejich protestní gesto nic nezměnilo. V podání komentáře Lidových novin (Martin Zvěřina – Hudeček se odvrátil od Moskvy, směšněhrdinsky a nelogicky) šlo v obou případech nesporně o „směšněhrdinské a nelogické akty“. Takový byl, samozřejmě, i vznik ilegálních Lidových novin v roce 1987.
Měl jsem tu čest patřit k první redakci a dobře si pamatuji výslechy, při kterých estébáci argumentovali prakticky stejnými slovy, jako Martin Zvěřina. "Jste směšní, hrajete si na hrdiny, nechováte se logicky".... Mezi zakladatele obnovených Lidových novin patřil i Václav Havel, který mnohokrát napsal, že mlčení tváří v tvář nespravedlnosti je souhlas – a souhlas je spoluvina.
Novinář dnešních Lidových novin by mohl mít trochu úcty nejenom k této tradici listu, ale také k řemeslu. Kdyby si vyhledal fakta, snadno by zjistil, že Praha již několik měsíců připravuje spolu s novým vedením Kyjeva řadu projektů spolupráce k posílení demokratických institucí, protikorupčních systémových opatření a řízení rozvoje města. Symbolický akt pozastavení spolupráce Prahy s Moskvou a Sankt Petěrburgem má hluboký smysl. Je smutné, pokud tomu dnešní generace redaktorů právě Lidových novin nechce rozumět.
Jan Urban, člen první redakce svobodných Lidových novin
Reakce Martina ZvěřinyPrimátoru Hudečkovi za jeho protimoskevské gesto nehrozí vůbec nic, na rozdíl od ruských občanů na Rudém náměstí v srpnu 1968 i 2013. Proto považuji konstrukci Jana Urbana za nepatřičnou a poněkud kýčovitou. Pokud se pan Urban snaží podsouvat, že jsem psal o protestech na Rudém náměstí, pak je to jen jeho omyl. Gesto, které nestojí žádnou námahu a kterým gestikulující nic neriskuje, je pouhou exhibicí a stěží může mít hluboký smysl. |
Jan Urban reagoval na poznámku Martina Zveřiny:
Politika obrany lidských práv, navazující na Helsinskou konferenci z roku 1975, je obecně považována za jednu z nejúspěšnějších strategií diplomacie dvacátého století. Podle Martina Zvěřiny byla kýčovitá, protože politikům, kteří ji zastávali, nic nehrozilo. Často šlo o pouhá "směšněhrdinská a nelogická gesta", jako třeba když se v březnu 1977 nizozemský ministr zahraničí Max van der Stoel jako vůbec první západní politik proti vůli československých komunistických vládců sešel s mluvčím Charty 77 profesorem Janem Patočkou. Ministrovi nic nehrozilo, Jana Patočku StB odvezla na jedenáctihodinový výslech, kde zkolaboval, a za několik dní zemřel. Od té doby považovala většina západních státníků a diplomatů za povinnost se s disidenty setkávat. V poslední den v úřadu prezidenta podepsal Václav Havel osobní dopisy třem vězněným běloruským spisovatelům. Měl jsem tu čest je doručit. Běloruská vláda mne po jistém váhání pustila do dvou vězení a do místa vnitřního vyhnanství třetího politického vězně. Troufám si tvrdit, že ani jeden z adresátů by s Martinem Zvěřinou, a s jeho interpretací "kýčovitosti" protestů proti nespravedlnosti a agresi nesouhlasil.
