Svatý kopeček u Olomouce – hned se mi vybavují ty verše:
Žlutavý kostel vlá na hoře zelené
To je korouhev této krajiny tiché a svěcené,
To je Svatý kopeček u Olomouce, místo pro poutníky a výletníky,
Osada dodávající dělníky továrně Kosmos a továrně na hřebíky,
Panna Maria se zde zjevila a stále zjevuje
Babičkám s nůšemi na zádech a dětem na chrastí v lese,
Zde jsou mé prázdniny od narození až do dvaceti
v borových pasekách a lískovém houští dobře zasety.
Geniální Wolker... V tom Prostějově, kde se roku 1900 narodil, se za mého dětství, tedy na začátku let sedmdesátých, dalo sáhnout ještě na něco jako na wolkerovský kult. Moje máma uměla recitovat snad všechny jeho básně, Host do domu a Těžkou hodinu měli můj děda a babička v pěkném vydání v knihovně, která nebyla nijak velká, ale Wolker tam musel být. Znali, nikoli asi osobně, ale jistě od vidění Wolkerovy rodiče, jeho matku, která přežila svého syna snad o padesát let, přičemž se z madame Wolkerové stala matka proletářského básníka, o kterém se ovšem v Prostějově vědělo, že to byl pěkný fláma a floutek, který si uhnal tuberkulózu neřestným životem mezi bohémy v Praze. Ale myslím, že se na to hledělo se sympatiemi, neboť byl to přece jen slavný rodák, chlouba města, rozkošný Jiříček Wolkerů, který umřel dosti mlád na to, aby si to stačil s místními rozházet...
Mně se hrozně líbila jeho tvář, ty ušlechtilé rysy hollywoodského hrdiny.
Mně se hrozně líbila jeho tvář, ty ušlechtilé rysy hollywoodského hrdiny, takový moravský James Dean s vlajícími vlasy, fešák s rozhalenou košilí a knížkou v ruce, jak je na prostějovské soše; nebo ta chlapecká hlava na jeho rodném domě na prostějovském náměstí, na pěkném měšťanském domě se zelenohnědou střechou, která mi připomínala hadí kůži. Nebo obraz v prostějovském muzeu, kde v jeho naaranžovaném pokoji s piánem a vší útulností buržuázního stavu visí namalovaný chlapec Jiří jako mladý anglický lord, trochu jako Oscar Wilde, snad s pivoňkou v klopě: ten portrét myslím maloval malíř Viktor Hohaus, to byl takový místní Renoir, zásobitel zátiší a portrétů pro prostějovskou střední třídu, taky jsme doma jeden obraz měli: zátiší s jiřinami, květináč trochu ujížděl ze stolu, měl jsou pořád představu, že spadne z obrazu a voda se vylije na zem.
Bylo pozdní předjarní odpoledne, nebe bylo ty dny zázračně vymetené, chladno, ale přitom jásavě čerstv.
Udělal jsem si před pár týdny sentimentální cestu do Olomouce a na Svatý Kopeček, kam jsem dojel od nádraží městským autobusem. Bylo pozdní předjarní odpoledne, nebe bylo ty dny zázračně vymetené, chladno, ale přitom jásavě čerstvo. Nebyl jsem tam dobrých patnáct let, naposledy s dětmi, které byly ještě dosti malé, takže byly nadšené, že se půjde do zoologické zahrady, která se tam rozkládá na severní straně lesního úpatí. Když jsem tam nyní přišel, bylo už zavřeno, překvapeně jsem hleděl na novou, velmi moderně působící, vstupní bránu s doupaty pro nějakou zvěř, která byla zalezlá v noře a já nebyl žádným důvodem, aby z ní vylezla.
Já jsem jako malý také vyžadoval od babičky vždy návštěvu zoo, mám takovou teorii, že zvíře je pro dítě v nerozvinuté fázi jeho sexuality libidinózním objektem, takže každé normální malé dítě je takovým malým zoofilem, včetně sklonů sadistických: ta touha si se zvířaty hrát, hladit, mačkat je, čuchat k nim, ale také je trochu, někdy i více, týrat a mučit, to jaksi patří k infantilnímu libidu malého lidského tvora, toho postupně polidšťovaného zvířete, jehož temné, ale přirozené sklony je nutné naplnit a správným způsobem ukojit, pokud možno však nekrvavě a bez obětí. Ještě teď si vybavuju, jak mě pohledy na živé zvíře naplňovaly těžko popsatelnou slastí, jakýmsi záchvěvem blaha a trnutím, které jsem jako sexuální rozkoš byl schopen poznat až mnohem později. Nebavily mě přitom opice, o které je v zoologických zahradách největší zájem a děti prý jsou jimi nejvíce přitahovány. Mě nezajímaly karikatury člověka, kterými opice jsou – vzpomínám si, možná jsem to tady už psal, jak jsem v jedné německé zoologické zahradě viděl orangutana, takového starého proplešlého lesního muže, jenž tváří k publiku, s výrazem nesmírně komickým a přitom tak melancholicky pitomým, usilovně masturboval, cloumal si pravou rukou s přirození, přičemž druhou se drbal po těle. Byl to tak drtivý pohled na sebe sama, na člověka a lidstvo v jeho opičí bizarnosti a směšnosti...
Když jsem tam nyní přišel, bylo už zavřeno.
Mně se nejvíc líbili přežvykavci a nejvíc jsem byl přitahován ušlechtilými sudokopytníky, pokud měli, tak antilopami, ale vystačil jsem si i s jeleny a laněmi, daňky, soby a losy. Ach, tihle tvorové ukrytí v houštinách lesů, plaché a svým způsobem tajemné bytosti, které se pohybují ladným, někdy trahavým a cukavým způsobem... Hledí z dálky na člověka jako nehnuté přízraky, jen jejich velké oči svítí nevýslovně sladkým žárem, když se setkají s našimi. Pak sebou rychle hnou a odběhnou dál do svých úkrytů a zákoutí, kde zase hledí a přežvykují jako by byly dokonalými stvořeními jen pro sebe a pro svou krásu, ve které jsem myslím viděl předobraz krásy ženské, jejich křivek a oblostí. Kdyby to tak babička tušila, co mě to k těm ohradám táhne... Možná i tušila.
A já věřím tomu, že důvod toho založení právě tady byl perfidní a záludn.
Tak to jsem tehdy jako dítě obdivoval, tím jsem byl slastně přitahován, když jsem se s nevinnou a zbožnou babičkou procházel po lesních cestách svatokopečkovské zoologické zahrady, která tam byla zřízena v roce 1956. A já věřím tomu, že důvod toho založení právě tady byl perfidní a záludný, neboť ta zvířata měla Svatý Kopeček, který se úředně přestal jmenoval Svatý, ale jen Kopeček u Olomouce, tedy něco jako Blbeček u Olomouce, tak ta zvířata, ta nevinná stvoření, měla to místo odsvětit, odcírkevnit, desakralizovat. Vždyť i ulice vedoucí k zoo se jmenovala Darwinova! Nevím, kolik je v téhle zemi Darwinových ulic, ale jedna je právě na největším poutním místě na Moravě. A je tam dosud. Místo k Panně Marii, která se tam, jak píše Wolker, zjevovala babičkám v lese a dětem při sbírání chrastí, se mělo chodit k horským kozám, lamám a velbloudům, na které si tam též pamatuju, jednoho takového pěkného velblouda, který patřil k těm několika exotičtějším zvířatům, jež tam tehdy, v zahradě tenkrát spíše stále dost skromné, chovali. Mám tu fotografii určitě ještě kdesi zahrabanou. Když mi bylo asi deset, dostal jsem svůj první fotoaparát a jedna z prvních docela podařených a mýma vlastníma rukama i zvětšených fotografií, byl ten velbloud jednohrbý čili dromedár, který stál dostatečně blízko a nehýbal se, takže ho šlo krásně vyfotit a já byl potom nadšený tím výsledkem jako už asi nikdy.
Panna Maria se mu prý zjevovala ve snu.
Chrám Navštívení Panny Marie opravdu připomíná žlutou korouhev nebo také korunu nasazenou na čelo krajiny. Není to nejstarší poutní místo na Moravě, tím je snad Hostýn, kde Panna Maria vrhá blesky na Tatary, čímž roku 1241 zachránila molravskou zemi před jich hordami. Svatý Kopeček je až plod zbožnosti barokní, kdy lidé toužili po klidu a bezpečí, která jim milostná Matka boží svým objetím nabízela. Původně prostou kapli tu roku 1629, tedy ještě během třicetileté války, založil jistý Jan Andrýsek, obchodník s vínem, který přišel do Olomouce původně ze Slezska. Panna Maria se mu prý zjevovala ve snu, v takovém, jaký viděl, když jednoho únorového dne ve sněhové vánici zabloudil, když se vracel do města. Po nějaké době bloudění se náhle udělalo jasno, vysvitlo slunce a na vrcholu kopce se otevřela krajina zalitá světlem. V té vizi poznal onen Andrýsek svůj sen a tam se tedy rozhodl – s pomocí premonstrátů z blízkého kláštera Hradisko - postavit kapli ke cti Panny Marie.
Vypráví se pak ještě jedna pověst, o původu nejposvátnějšího předmětu svatokopečského, reliéfu Panny Marie, kterou prý pár let po vystavení kaple přinesli neznámí poutníci. Kostelník, který bydlel opodál v chatrči, si všiml, že zpoza dveří kaple vychází záře a line se zpěv. Když otevřel, spatřil bíle oděné poutníky, kteří se klaněli mariánskému obrazu, ale pak zmizeli, rozplynuli se ve světle... Mně se tyto historky velmi líbí, právě pro jejich naivitu a jednoduchost. Třeba ta, jak tu později jeden zbožný slepý mladík uprostřed zpěvu mariánské písně začal vidět, takže jeho zpěv se naplnil ještě větší vroucností... To bylo o sto let později, to už tu stál ten honosný barokní chrám postavený podle plánů Giovanni Pietra Tencally, jednoho z těch Italů, kteří přišli na Moravu a do Čech ze švýcarského Ticina, odkud pocházela většina našich barokních stavitelů Italů.
Babička sem jako malé děvče jezdívala na poutě, které byly velikánské a slavné. Zatímco pyšná Olomouc – Olmütz byla městem německého patriciátu, její okolí bylo hanácké, obývané lidem zbožným, sedláckým a prostým. Svatý kopeček byl jeho, tady se potkávala zbožnost s vlastenectvím ještě velmi předmoderním, nad kterým držela ruku Panna Maria na průčelí chrámu. O největších svátcích se tu před sto lety scházelo na sto tisíc věřících, úpatí bylo obsypáno lidem, který v krojích koloroval pestře krajinu. Vzpomínám si, jak mi babička vyprávěla, že stařenka, tedy její babička, pravidelně vystoupala po schodem spolu s dalšími poutníky po kolenou, na každém schodu růženec nebo Zdrávas Maria. Ona sama si pamatovala na noční vigilie, kdy celou noc strávila na modlitbách, ale k ránu už nemohla a usnula a když se probudila, viděla, že se vedle ní modlí Panna Marie, která to vzala za ni. Ale možná mi to neříkala, možná si to představuju a sním o tom.
Stařenka, tedy její babička, pravidelně vystoupala po schodem spolu s dalšími poutníky po kolenou.
Když jsem tam před měsícem přijel, bylo již v chrámu zavřeno. V květnu 1995 tu sloužil mši Jan Pavel II., který při té příležitosti povyšil chrám na baziliku minor. Kdybych mohl dovnitř, snažil bych se najít skleněné rakve u bočních oltářů, v nichž jsou, ják si pamatuju, ve skvostném rouchu pohřbeni zbožní donátoři. Jejich kosti a lebky jsou odkryté a postavy tak malé, že připomínají kostry navlečené do dětských šatiček. Vzpomínám si, s jakým úžasem jsem na to jako dítě hleděl, jak mě ta morbidní krása přitahovala, jak jsem se na to nemohl vynadívat. Představa smrti, skutečnost, že ty drobné kůstky, které vylézaly ze zvetšelých rukávů a ztrouchnivělých krajek, byly kdysi obaleny masem a kůží, hýbaly se, proudila v nich krev, takže patřily živým bytostem, jako jsem já, a nyní z nich jsou už jen tyto zbytky, vystavené v rakvi jak v nějaké skleněné dózičce, tak toto pomyšlení mě zaplavovalo hrůzou a přitom úžasem, jak je to všechno tajemné a divné a krásné.
Bylo ale zavřeno, zapadající slunce, ten "divoký revolucionář", jak mu říká Wolker, se opíralo o žlutou fasádu, měnilo ji na zlatou, jako by mi to chtělo vynahradit.
Našel jsem si teď tu báseň celou a znovu si ji přečetl.
Šel jsem pak ještě najít Wolkerův prázdninový dům, kam jezdil za svou babičkou, a bez větších obtíží ho našel. Busta na něm je ve výrazu ještě trochu mladistvějším než na tom prostějovském rodném domě. V té dlouhé básni, kterou napsal jako "dospělý chlapec, student a socialista", ještě není stopa po té "těžké hodině", která se k němu blíží, tady je to ještě plné dychtivosti, touhy a ničím nezkalené žíznivé radosti ze světa, do kterého sotva vstoupil, který ale bude opouštět mnohem dřív, než by se nadál. Našel jsem si teď tu báseň celou a znovu si ji přečetl. Jaká je v ní atmosferická lehkost a sebevědomí mladíka, který už přestává být mladíkem, ale pořád ještě má právo na prázdniny, na oddech, na toulání se v lese, potkávání s kamarády, snění o přeměně světa a "statečném Leninovi", o němž zatím nic vlastně neví a už se zřejmě ani nedoví: Lenin umřel o dvacet dní později než Wolker... Svatý Kopeček končí apostrofou, kterou mu osud už nebyl sto splnit:
Svatý Kopečku, kosteli vlající na hoře zelené,
korouhvi této krajiny tiché a svěcené,
spravedlivou sílu, dětské oči a jazyky ohnivé dej nám všem,
ať to, v co věříme dnes, též zítra provedem!
Co věříme dnes, též zítra provedem.
Co věříme dnes, též zítra provedem... Wolker už u toho nebyl, možná by ani nechtěl, ale kdoví. Ne, věřím, že by nechtěl. To, co provedli se světem, nestálo za to.
Už se stmívalo, počkal jsem na autobus v pěkné kavárně kousek u chrámu, a vrátil se do Olomouce.
Už se stmívalo.
Všechny fotoblogy najdete na serveru www.jiripenas.cz/fotoblog/
