Od komunismu se Írán liší jen méně špióny, říká režisérka filmu o ilegální hudbě

V Íránu podle Meuresové občany pořád kontrolují policisté. „Nechápu, jak je možné, že na mě nepřišli,“ popisuje filmařka své zkušenosti. Natočený materiál musela propašovat přes prostředníky do Evropy a neustále například vyměňovat paměťovou kartu ve fotoaparátu. I kdyby na její činnost přišli, je možné, že by se z problému dostala. Kvůli korupci se dá totiž v Íránu téměř ze všeho vyplatit.

Lidovky.cz: Jak člověka napadne natočit film o ilegální hudební scéně v tak náboženskými pravidly svázané republice, jakou je Írán?
Přečetla jsem si článek o raveových večírcích v íránské poušti a to mě zaujalo. Říkala jsem si, že to s sebou nese mnoho rozdílných aspektů, které nejsou všeobecně příliš známé, a vhled do íránské společnosti z tohoto úhlu by mohl být zajímavý i pro široké publikum.

Lidovky.cz: A na základě toho článku jste se prostě rozhodla, že odjedete do Íránu a zkusíte něco natočit, nebo šlo o systematickou dokumentaristickou práci?
Samozřejmě ne, musela jsem si nejdřív nastudovat mnoho věcí. Ale první krok byl, že jsem zkusila na Facebooku oslovit mnoho mladých lidí, kteří se v Íránu snaží dělat hudbu. Zní to velmi jednoduše, ale ve skutečnosti to bylo velmi složité. Ne všichni mi odpověděli, ale někteří se chytli. Tak jsem odjela do Íránu, abych se s nimi setkala. To bylo nejtěžší. Spousta jich řekla ano, ale nakonec se nikdy neukázali. V podstatě jsem se nechala obalamutit íránskou slušností. Ale moji protagonisté Araš a Anúš byli oba překvapivě velmi sdílní od úplného počátku. Řekli mi, že si uvědomují, jak je důležité otevřeně o těchto věcech hovořit.

Lidovky.cz: Jak se nakonec z toho článku, nápadu a setkání se dvěma mladíky stal celý film?
Poté, co jsme se domluvili na spolupráci s Anúšem a Arašem, vrátila jsem se do Švýcarska. Začala jsem organizovat natáčení. Během těch čtyř nebo pěti měsíců, než jsem znovu odjela do Íránu, jsme v podstatě nebyli v kontaktu, ačkoliv jsme se o to pokoušeli. Brali jsme to v tu chvíli už velmi seriózně, řešili jsme financování a vše. Ale oni se skoro vůbec neozývali. Když jsem tam nakonec odjela, vlastně jsem nevěděla, jestli budou chtít spolupracovat. Naštěstí byli stále pro, ale i poté snad každé čtyři dny rušili natáčení.

Lidovky.cz: Jaké k tomu měli důvody?
Že je to moc nebezpečné. Prostě se příliš báli. V průběhu filmu je vidět, jak se konkrétně Araš často bojí, uspořádání akce v poušti, odjezdu z Íránu apod. Na začátku jsem úplně nevěděla, o čem přesně ten film bude, muselo to vyplynout „ze života“. Základem bylo uspořádání pouštní party.

Lidovky.cz: Jak obtížné je uspořádat takovou pouštní akci v Íránu?
Trvalo jim třeba měsíc, než vše zorganizovali a ani těsně před odjezdem to nebylo jisté. Řidič autobusu do poslední chvíle nevěděl, jestli se to uskuteční. Absolutní chaos.

Lidovky.cz: A řidiči věděli, o co se jedná?
Ano, museli totiž zařídit povolení. Myslím, že dostali povolení pro cestu na svatbu nebo něco takového. Je to takový třídenní zájezd. Účastnici platí za cestu, ubytování, jídlo a dvě noci večírků. A samozřejmě za úplatek pro všechny, kdo by to mohli zhatit.

Lidovky.cz: Podle vašeho filmu to působilo, že Írán je velmi zkorumpovaný. Když máte trochu víc peněz, můžete v podstatě obejít jakákoliv nařízení.
Absolutně ano. Myslím, že je tam velmi běžné vydláždit si cestu k určité svobodě penězi. A ani nemusíte být boháč. Dobrý příklad je večírek, odkud jsem natáčela. Bylo to na předměstí Teheránu v obrovském bytovém komplexu. Dokonce to vypadalo jako „party panelák“. Vstupovalo se podzemními garážemi a nejméně v deseti bytech se konal nějaký mejdan a člověk si mohl vybrat, kam půjde.

Jaderné zbraně vyrábět nebudeme. Iránský ministr zahraničí reaguje na Trumpa

Lidovky.cz: Je tedy běžné si uspořádat večírek doma ve svém bytě?
Ano. Dělají je stejně často jako v Evropě. Jediný rozdíl je, že pokud se na ně přijde, mají mnohem větší problémy než u nás. Vše se děje za zavřenými dveřmi. Není možné promovat své večírky, spoléhají se na zavolání přátelům, nemohou třeba uspořádat událost na Facebooku s adresou. Jenže pak tam často přijedou policisté. V našem případě jich popravdě bylo málo a účastníků zase příliš mnoho, proto zatkli jen hlavní pořadatele. Od spousty lidí si pak prostě nechali zaplatit. Ne každý policista je součástí náboženského režimu, prostě jsou to zaměstnanci s malými platy. A ekonomicky ta země vůbec nefunguje. Takže jsou rádi, že dostanou peníze, nezáleží jim na ukončení toho večírku.

Lidovky.cz: Dokážete si takhle vyplatit cestu i z vězení?
Ne úplně. Když vás zatknou, domluvíte si schůzku se soudcem, ten vám řekne, ať zaplatíte třeba 100 eur, podepíšete prohlášení, že už to nikdy neuděláte a jste volný. A takhle klidně pořád dokola. Samozřejmě jsou případy, kdy jsou lidé potrestáni stovkou ran bičem, ale stejně je hned pustí.

Lidovky.cz: A nenapíchne potom íránská vláda ty problémové jedince, kteří už se dostali do křížku s policií a proto o nich úřady vědí?
Nevím. Někteří si myslí, že jsou sledovaní. Ale jiným je to úplně jedno. Tyhle země si vytvářejí kontrolu nad obyvateli rozséváním strachu. To ale šíří paranoiu a ta pak vytváří představy, že člověka někdo sleduje. Nikdo vlastně neví, jak mocný ten stát je. Celkově problém té společnosti není v tom, že lidem zakazuje dělat večírky. Nejhorší je, že mladí nemají žádnou vizi pro svůj život. Buď pracují za mizerné peníze, nebo do vysokého věku bydlí u rodičů. Anúš s Arašem v 26 a 28 bydleli u rodičů. Nepracovali a nevěděli, co dělat se svým životem. Nemohou si po škole říct, že budou dělat, co chtějí, jako my na Západě. A oni si pak západní společnost idealizují a chtějí žít stejně.

RAVING IRAN Trailer (facebook.com/RavingIran; www.ravingiran.com) from Christian Frei on Vimeo.

Lidovky.cz: To mi připomíná, jak fungovala společnost za komunismu v Československu a dalších státech.
Je to stejné. Jediný rozdíl je, že oni nemají tolik špiónů všude kolem.

Lidovky.cz: Kolikrát jste tam byla?
Šestkrát. Vždy jsem cestovala na turistická víza.

Lidovky.cz: Íránská vláda přesto netušila, co děláte v jejich zemi?
Kdyby věděli, určitě by mě zastavili. Překvapilo mě to ale. Když žádáte o turistická víza tolikrát, začnou se ptát na různé otázky. To se ale nestalo. Psala jsem, že miluji turistiku v horách a tu zemi, a asi to stačilo. Navíc jsem nejspíš měla štěstí, že jsem ze Švýcarska, v USA nebo Velké Británii by to bylo těžší. Ale zase pracuji jako novinářka pro velká vydavatelství, takže se o mých aktivitách mohli dozvědět jednoduchým způsobem.

Lidovky.cz: Jak je tedy možné, že jste jim nebyla podezřelá?
Vůbec nevím. Asi jsem měla obrovské štěstí. Existovalo tolik možných scénářů, které by ten film během minuty zabily. Například, kdyby mě nepustili zpět. Moji protagonisté to pořád rušili. Policie mohla najít natočené záběry, cokoliv.

Lidovky.cz: Podle toho všeho to vypadá, jako by íránský režim byl méně schopný, než se navenek zdá.
Ani ne, jen jsem se snažila být co nejopatrnější. Když jsem tam byla, policie nás zastavila mnohokrát v autě i na ulici, neustále mi kontrolovali kameru. Měla jsem různé paměťové karty, jednu s turistickými fotkami, druhou s filmovými záběry. Neustále jsem je měnila. Jako práce na plný úvazek ale třeba bylo dostat záběry z Íránu do Evropy. Prostě jsem je musela propašovat. Přesvědčila jsem vždy nějakého íránského studenta, aby disk s natočeným materiálem vzali s sebou, do Říma, Londýna, Paříže. Odtud mi je pak posílali.

Lidovky.cz: Jak velký byl váš štáb pro natáčení?
V podstatě jen já a moje íránská asistentka, aby mi pomohla v kontaktu s lidmi tam. Tu jsem si našla taky na Facebooku. Vůbec nikoho jsem tam před tím neznala. Neměla jsem pořádně ani kde přespat. Zázemí, jaké je nutné pro natáčení, tam prostě nebylo. Byla to logistická noční můra. Neexistovaly dny, kdybych si mohla dát volno a jen přemýšlet nad pokračováním v práci. Přespávala jsem třeba u lidí na zemi. Vše bylo strašně komplikované.

Lidovky.cz: Je zřejmé, že v mnoha případech byly záběry natočeny skrytou kamerou. Natáčeli ti hlavní protagonisté někdy i sami bez vaší kontroly?
V pár scénách to tak skutečně je. Ale všechno natáčení jsem připravovala sama. Takže jsem si třeba musela obhlédnout lokaci na ministerstvu kultury, kam šli se skrytou kamerou. Museli jsme vědět, jak to tam funguje, kde lidé sedí, z jakého úhlu natáčet. Až nakonec, kdy se to mělo natočit, tam šli beze mě. Naplánovat jednu scénu třeba trvalo týdny příprav. Trénovali jsme s kamerou připevněnou k hrudníku, jak se pohybovat, jak se vyvarovat, aby ji neovlivnilo moc vibrací a podobně.

Hlavní protagonisté filmu o íránské ilegální hudební scéně nad hlavním městem Teheránem.

Lidovky.cz: Jste blondýna, takže jste musela být poměrně nápadná. To jste nebyla nikomu podezřelá, když jste si obcházela ministerstvo kultury zvenčí i zevnitř?
Lidé mi prostě nevěnovali pozornost. Jsou navíc velmi slušní a stydliví, nechtějí vám negativní věci říct přímo. Kamkoliv jako cizinec jdete, zvou vás na večeři.

Lidovky.cz: Odvážila byste se tam jet znovu po zveřejnění vašeho snímku?
Rozhodně ne. Možná by mi dali víza, ale pak by mě taky klidně ihned po vstupu na íránskou půdu mohli zatknout. Každý Íránec, kterého potkám, mi říká, ať to ani nezkouším.

Lidovky.cz: Jak to je vlastně s kulturními nařízeními v Íránu?
Vše je velmi limitované. Venkovní produkce je do určité míry povolená, ale ne pokud je ze Západu. V podstatě vše, co má západní vlivy je zakázáno.

Lidovky.cz: Je to tedy primárně o tom, že zakazují hudbu, která je podle tamních autorit západní, ale nevadí jim podstata toho, jak ta hudba ve skutečnosti zní?
Myslím, že ano. Ve skutečnosti nejsem expert na íránskou legislativu. A ani pro Íránce není jednoduché na tohle odpovědět, protože pravidla jsou velmi „tekutá“ a mění se velmi často. Lidé často sami nevědí, co je a co není nebo proč to není povolené.

Lidovky.cz: Když se ve filmu jdou hlavní protagonisté zeptat na ministerstvo kultury, co udělat pro to, aby mohli vydat svoje album, úřednice jim odpovídá, že mají s sebou staré formuláře. To se mění tak často?
Přesně tak. Mění se to pořád. Otázky, které na tom úřadě pokládají se mohou zdát velmi naivní, ale je to prostě jen o tom, že lidé nevědí, protože se to pořád mění. Bylo to patrné obzvlášť v té době, kdy jsme tam natáčeli. Tehdy to bylo asi půl roku poté, co se stal prezidentem Hasan Rúhání (srpen 2013 – Pozn. red.) a nikdo nevěděl, jak se pravidla budou měnit.

Lidovky.cz: Je tedy možné, že aktuálně je to ještě o mnoho jiné?
To asi ne. Pořád nemůžete pořádat večírky, pořád nesmíte poslouchat západní hudbu a určitě není povoleno veřejně ji pouštět.