Pokud to myslíte vážně, žádám Vás, abyste nechal prošetřit můj případ, který je přímo inkubátorovým příkladem svinstev, o kterých jste nejspíš hovořil.
V říjnu roku 2006 jsem byla na základě reportáže TV Nova obviněna z korupce, na měsíc zavřena do vazby a téměř dva roky jsem byla trestně stíhána v takzvané kauze Budišov, se kterou jsem neměla pranic společného. V reportáži jsem osobně nijak nevystupovala, mé jméno vyslovili pouze provokatéři najatí televizí a reportér Janek Kroupa, který mě bez důkazů označil za zkorumpovaného člověka.
Vyslovil tak před miliony lidí rozsudek bez soudu, neměla jsem sebemenší možnost se jakkoli bránit. Přirovnala bych to popravě ze zálohy.
Ačkoli v reportáži nebylo nic, co by mou vinu dokazovalo (protože ani nemohlo být), jak policie, tak státní zástupkyně a posléze soudkyně se o ni opřely jako o hlavní důkazní materiál. Jsem přesvědčená, že nešlo o to, zda nějaké důkazy existují – asi to tak prostě jen muselo být.
O mém plánovaném zatčení mi novináři referovali týden dopředu. Moje výpověď učiněná po zatčení okamžitě unikla do médií a byla zneužita v předvolební kampani poškozující v daném případě ČSSD. Posuďte sám, není to učebnicový příklad toho, nad čím jste se tak pohoršoval?
A ještě něco Vás právem rozčílilo – zneužívání dětí v té politické špíně. Nevím, zda si umíte představit hrůzu, kterou zažily po mém zatčení mé děti, se kterými žiji v Praze sama. Mluvila jsem s lidmi, jejichž rodiče byli zatčeni za války či v politických procesech za komunistického režimu.
Přesně tohle prožily mé děti – dnes a za Vaší vlády. Prožily si tu hrůzu, navíc okořeněnou masivní mediální kampaní a z ní vyplývajícího veřejného zostuzení, kterého nemohly zůstat ušetřeny. Moje dcera onen brutální útok odnesla trvalými zdravotními následky. Tuto větu neuvádím formálně nebo abych budila laciný soucit, nýbrž proto, že je, bohužel, neodpustitelně pravdivá.
V červenci tohoto roku – po dvaceti měsících – bylo stíhání proti mně konečně zastaveno. Není to velká změna. Trauma z konfrontace s tak obludnou neúctou k lidskému životu a svobodě se stalo trvale naší součástí, poškození je nevratné.
Kdo o mně rozhodl?
Politika je – jak se možná shodneme – velmi chladná, neosobní a nemilosrdná záležitost. Po úniku mé výpovědi do médií se například pan Paroubek vyjádřil, že nechápe, proč jsem tak vypovídala právě před volbami.
Přiznávám, nemohla jsem takový pohled na věc ve své vězeňské cele pochopit. Mně šlo v té době o život či minimálně o zachování zdravého rozumu – a to bez přehánění. Vy dnes plamenně vystupujete proti onomu politickému chlívu a – odpusťte – opět mám dojem, že v tom zájem o normálního člověka není. Zformuloval jste toto své rozhořčení teprve poté, kdy byly dotčeny Vaše stranické (politické, mocenské – dosaďte si, prosím) zájmy.
Paní Zubová od Vás dostala kytku a omluvu za újmu její dcery. Nedojímá mě to – nemohu jinak, nedávné zážitky mě jaksi zbavily útlocitnosti. Napadá mě místo toho, zda se i já jako nepolitička a jednou již politicky „použitý lidský materiál“ dočkám od tohoto státu alespoň omluvy. Obávám se, že normální „pěšák“ se může jen třást hrůzou z tohoto státu, který se – zachce-li se mu – může beztrestně zachovat jako gangster. Boj s ním se vlastně nedá vyhrát – je to jako bojovat s větrnými mlýny, v husté mlze a se svázanýma rukama.
V následujících letech se budu snažit právně očistit, domoci se jakési rehabilitace a satisfakce. Budu v tom pokračovat, dokud mi budou stačit síly i poslední zbytky víry v právní stát a dokud mi přátelé budou ochotni půjčovat peníze na advokáty. Ono je totiž u nás „právo na právo“, jak jsem s hrůzou zjistila, do značné míry výsadou bohatých, což bohužel nejsem.
Nevěřím ale, že se někdy dozvím to, co mě zajímá nejvíc: kdo tahal za šňůrky a posunoval tu věc směrem k mému obvinění bez důkazů, kdo dal pokyn k uvalení vazby. Kdo rozhodl ve smyslu: tu Jourovou použijem…?
Kdo mou likvidaci nastartoval a pohlídal, aby byla vykonána – prostřednictvím policie a státního zastupitelství. Kdo má u nás takovou moc tu chobotnici ovládat? Rozumějte prosím, tady zdaleka nejde jen o mě. Tady jde o to, že je u nás obecně a systémově možné používat tyto estébácké metody a likvidovat nevinné lidi v rámci špinavých politických her.
Myslím si, že Vy sám se ve vlastním zájmu musíte o odpovědi na výše uvedené otázky zajímat. Jste vrcholným představitelem státu, jehož podstatné složky se vymykají kontrole a mohou být zneužity kdykoli a proti komukoli.
Žádám Vás proto (a nikoli jen kvůli sobě) o prošetření zákulisí mého obvinění – nejspíš zcela naivně a bezpředmětně. Jistě, na taková šetření existují zákonné mechanismy, kterých může občan využít. Předpokládám tedy, že mě na ně odkážete. Pokud byste ale přece jen chtěl dostát svým slovům, že takové praktiky „podporovat prostě nemíníte“, nabízím Vám tímto příležitost tato svá slova proměnit v činy.
V říjnu roku 2006 jsem byla na základě reportáže TV Nova obviněna z korupce, na měsíc zavřena do vazby a téměř dva roky jsem byla trestně stíhána v takzvané kauze Budišov, se kterou jsem neměla pranic společného. V reportáži jsem osobně nijak nevystupovala, mé jméno vyslovili pouze provokatéři najatí televizí a reportér Janek Kroupa, který mě bez důkazů označil za zkorumpovaného člověka.
Vyslovil tak před miliony lidí rozsudek bez soudu, neměla jsem sebemenší možnost se jakkoli bránit. Přirovnala bych to popravě ze zálohy.
Ačkoli v reportáži nebylo nic, co by mou vinu dokazovalo (protože ani nemohlo být), jak policie, tak státní zástupkyně a posléze soudkyně se o ni opřely jako o hlavní důkazní materiál. Jsem přesvědčená, že nešlo o to, zda nějaké důkazy existují – asi to tak prostě jen muselo být.
O mém plánovaném zatčení mi novináři referovali týden dopředu. Moje výpověď učiněná po zatčení okamžitě unikla do médií a byla zneužita v předvolební kampani poškozující v daném případě ČSSD. Posuďte sám, není to učebnicový příklad toho, nad čím jste se tak pohoršoval?
A ještě něco Vás právem rozčílilo – zneužívání dětí v té politické špíně. Nevím, zda si umíte představit hrůzu, kterou zažily po mém zatčení mé děti, se kterými žiji v Praze sama. Mluvila jsem s lidmi, jejichž rodiče byli zatčeni za války či v politických procesech za komunistického režimu.
Přesně tohle prožily mé děti – dnes a za Vaší vlády. Prožily si tu hrůzu, navíc okořeněnou masivní mediální kampaní a z ní vyplývajícího veřejného zostuzení, kterého nemohly zůstat ušetřeny. Moje dcera onen brutální útok odnesla trvalými zdravotními následky. Tuto větu neuvádím formálně nebo abych budila laciný soucit, nýbrž proto, že je, bohužel, neodpustitelně pravdivá.
V červenci tohoto roku – po dvaceti měsících – bylo stíhání proti mně konečně zastaveno. Není to velká změna. Trauma z konfrontace s tak obludnou neúctou k lidskému životu a svobodě se stalo trvale naší součástí, poškození je nevratné.
Kdo o mně rozhodl?
Politika je – jak se možná shodneme – velmi chladná, neosobní a nemilosrdná záležitost. Po úniku mé výpovědi do médií se například pan Paroubek vyjádřil, že nechápe, proč jsem tak vypovídala právě před volbami.
Přiznávám, nemohla jsem takový pohled na věc ve své vězeňské cele pochopit. Mně šlo v té době o život či minimálně o zachování zdravého rozumu – a to bez přehánění. Vy dnes plamenně vystupujete proti onomu politickému chlívu a – odpusťte – opět mám dojem, že v tom zájem o normálního člověka není. Zformuloval jste toto své rozhořčení teprve poté, kdy byly dotčeny Vaše stranické (politické, mocenské – dosaďte si, prosím) zájmy.
Paní Zubová od Vás dostala kytku a omluvu za újmu její dcery. Nedojímá mě to – nemohu jinak, nedávné zážitky mě jaksi zbavily útlocitnosti. Napadá mě místo toho, zda se i já jako nepolitička a jednou již politicky „použitý lidský materiál“ dočkám od tohoto státu alespoň omluvy. Obávám se, že normální „pěšák“ se může jen třást hrůzou z tohoto státu, který se – zachce-li se mu – může beztrestně zachovat jako gangster. Boj s ním se vlastně nedá vyhrát – je to jako bojovat s větrnými mlýny, v husté mlze a se svázanýma rukama.
V následujících letech se budu snažit právně očistit, domoci se jakési rehabilitace a satisfakce. Budu v tom pokračovat, dokud mi budou stačit síly i poslední zbytky víry v právní stát a dokud mi přátelé budou ochotni půjčovat peníze na advokáty. Ono je totiž u nás „právo na právo“, jak jsem s hrůzou zjistila, do značné míry výsadou bohatých, což bohužel nejsem.
Nevěřím ale, že se někdy dozvím to, co mě zajímá nejvíc: kdo tahal za šňůrky a posunoval tu věc směrem k mému obvinění bez důkazů, kdo dal pokyn k uvalení vazby. Kdo rozhodl ve smyslu: tu Jourovou použijem…?
Kdo mou likvidaci nastartoval a pohlídal, aby byla vykonána – prostřednictvím policie a státního zastupitelství. Kdo má u nás takovou moc tu chobotnici ovládat? Rozumějte prosím, tady zdaleka nejde jen o mě. Tady jde o to, že je u nás obecně a systémově možné používat tyto estébácké metody a likvidovat nevinné lidi v rámci špinavých politických her.
Myslím si, že Vy sám se ve vlastním zájmu musíte o odpovědi na výše uvedené otázky zajímat. Jste vrcholným představitelem státu, jehož podstatné složky se vymykají kontrole a mohou být zneužity kdykoli a proti komukoli.
Žádám Vás proto (a nikoli jen kvůli sobě) o prošetření zákulisí mého obvinění – nejspíš zcela naivně a bezpředmětně. Jistě, na taková šetření existují zákonné mechanismy, kterých může občan využít. Předpokládám tedy, že mě na ně odkážete. Pokud byste ale přece jen chtěl dostát svým slovům, že takové praktiky „podporovat prostě nemíníte“, nabízím Vám tímto příležitost tato svá slova proměnit v činy.
