Máte na kontě už dvě detektivky, kromě Případu pro exorcistu z roku 2012 ještě Modré stíny, které vyšly o rok později. Britskou detektivní školou jste se do té doby zabýval i v teorii, jako pedagog na Katedře divadelních a filmových studií v Olomouci. Co vás vedlo k tomu, pustit se v této oblasti na spisovatelské pole
Prostě jsem to jenom chtěl zkusit. Jak už jste řekla, zabýval jsem se detektivkou odborně a k tomu samozřejmě patří přemýšlet o způsobech, jakým je detektivka vystavěna a vyprávěna, jaká pravidla musí splňovat, zkrátka, co všechno musí dobrá detektivka mít, aby správně fungovala. Současně jsem si uvědomoval, že v současné české literatuře chybí něco, co by se blížilo britské detektivkářské tradici, tedy žánrový příběh postavený na složité záhadě, kterou detektiv řeší ryze intelektuálními metodami. Obzvláště jsem postrádal – a stále postrádám – žánr tzv. univerzitní detektivky, v němž právě Britové vynikají. Takže jsem si řekl, proč to vlastně nezkusíš? Když jsem začal Případ pro exorcistu psát, neměl jsem žádné ambice, prostě jsem si jen chtěl vyzkoušet, jestli to dokážu. A taky to měl být text, jaký bych si i já rád přečetl, ten typ detektivky, který kdysi dávno charakterizoval Josef Škvorecký slovy „spojení vraždy s legrací“.
Vaší inspirací a zájmem je britská detektivní škola. V čem je pro vás její půvab, na rozdíl třeba od dnes také velmi oblíbené severské, zejména švédské a dánské detektivky?
Moderní britská detektivka je mi blízká ze dvou důvodů, které se na první pohled můžou zdát protikladné. Za prvé je v nich přítomen určitý „herní princip“. V tom smyslu, že svou podstatou vyzývají čtenáře – či diváka ke hře: dokážeš vraha odhalit dřív než detektiv? Samozřejmě to čtenář nikdy nedokáže, kdyby to dokázal, asi by na té detektivce bylo něco špatně, ale takhle výzva ke hře pro mě osobně představuje jednu z klíčových čtenářských emocí při četbě tohoto žánru.
Michal Sýkora (*1971)
 Spisovatel Michal Sýkora. |
Tím druhým pro mě podstatným rysem je důraz na realističnost, zločin je vždy ukotven ve skutečném světě. Ve srovnání s britskou tradicí jsou pro mě ty skandinávské detektivky prostě poněkud „přepálené“, s příliš komplikovanými a složitými zločiny. Ostatně nedávno jsem slyšel, že sami Skandinávci tu celosvětovou oblibu severských detektivek nechápou – ty romány prý vůbec neodpovídají stavu tamní zločinnosti. Samozřejmě, severské detektivky jsou ceněny také pro jejich společenskokritický rozměr v tom smyslu, že nabízejí víc než jen efektní vraždění. Jenže takhle psala už P. D. Jamesová nebo Ian Rankin. Ty nejlepší britské detektivky jsou v podstatě společenské romány, které využívají příběh se zločinem jako formu, jak komentovat stav společnosti.
Případ pro exorcistu se blíží i tak zvané univerzitní detektivce, tj. propojené s univerzitním prostředím. Pomohlo vám v psaní vaše vlastní působení na univerzitě v Olomouci? Odrazilo se nějak na knihách?
Případ pro exorcistu se univerzitního prostředí jen lehce dotkne, rysy univerzitní detektivky mají až následující Modré stíny. Ona vůbec znalost prostředí je pro detektivku podstatná, pro mě tedy určitě. Takže Olomouc, její okolí, ale i univerzita, se v mých románech objevují nikoliv proto, že bych byl takový patriot, ale prostě proto, že mám to prostředí zažité, znám zdejší topografii, ale i mentalitu lidí. Kdybych žil někde jinde nebo pracoval v jiné instituci, mé romány by se odehrávaly tam.
Jak jste spokojen v televizní verzí vaší knihy Případ pro exorcistu, k níž scénář napsal Petr Jarchovský? Spolupracovali jste nějak? Konzultoval jste něco, nebo jste se na televizní verzi vůbec nepodílel?
Petr Jarchovský se mnou konzultoval první verze scénáře, ale jinak jsem filmovým tvůrcům do jejich práce nijak nemluvil. Jednak jsem zjistil, že jsem v Petru Jarchovském našel velmi vnímavého, citlivého a inteligentního čtenáře mé knihy, který pochopil, o čem můj román je, jednak ho i režiséra Hřebejka považuji za naprosté profesionály, kteří přesně vědí, co dělají. Navíc jsme s Petrem Jarchovským v podstatě měli stejné zájmy – nabídnout televizním divákům něco jiného než standardní – nebál bych se říci unifikovanou – televizní produkci, ale dát jim příběh, který se bude odlišovat formátem, prostředím, postavami, ale i filmovým způsobem vyprávění. Já mám rád adaptace, které nejsou jen pouhou ilustrací předlohy, ale nabídnou osobitou či osobní interpretaci, specifické vidění. Jan Hřebejk našel interpretační klíč v humoru. Ten jsem si snažil do svého románu dostat a Honza Hřebejk jej zdůraznil, v čemž mu pomohlo vynikající herecké obsazení v čele s Klárou Melíškovou a Miroslavem Krobotem. Samozřejmě ta míra stylizace a nadsázky, kterou Honza Hřebejk zvolil, nemusí každému vyhovovat. Mně osobně připadá, že Hřebejk dotáhl do důsledků ono již zmíněné „spojení vraždy s legrací“, takže jsem spokojený.
Je něco, co si filmoví tvůrci předělali podle sebe, co je v románu jinak?
Odlišnosti tam jsou a je jich celkem dost. Ale vyjmenovávat je nebudu. Místo toho budu jako autor tiše doufat, že si diváci, které by to zajímalo, půjdou koupit mou knihu. Jen prozradím, že v televizní verzi ani jednou nezazní oblíbený zpěvák mé hlavní hrdinky. Nákup práv na užití písní Boba Dylana by totiž nejspíš zdvojnásobil rozpočet celého projektu. Každopádně musím zdůraznit, že mě ty odlišnosti nikterak netraumatizují. Jak Petr Jarchovský, tak Honza Hřebejk do adaptace vnesli své osobité vidění, svou poetiku a talent, a z tohoto hlediska se domnívám, že sledovat posuny adaptace vůči románu může být pro čtenáře zajímavé a inspirativní pro přemýšlení.
Jan Budař a Jan Hřebejk při natáčení Případu pro exorcistu.
Máte nějaký vzor? Kdo jsou vaši oblíbení autoři? Ať už světoví, nebo čeští autoři.
Nedávno zesnulá P. D. Jamesová a pak klasik univerzitní detektivky Collin Dexter. Výčet oblíbenců je bohatší: Ze současných detektivkářů C. J. Sansom, Ian Rankin nebo Henning Mankell. A pak samozřejmě Josef Škvorecký.
V posledních letech stoupá počet kvalitních televizních detektivních seriálů. Sledujete je? Které se vám líbily?
Televizní seriály jsou obrovským žroutem času, takže už se nedívám tolik jako dřív. Z produkce poslední doby se mi samozřejmě líbil americký True Detectiv. Srdeční záležitostí jsou pro mě ovšem britské detektivky z univerzitního prostředí, takže všem doporučuji sérii Endeavour, jejímž hrdinou je legendární inspektor Morse, ovšem tentokrát v době svých začátků.
Neuvažujete o tom, že byste třeba napsal i sám scénář pro televizní sérii? Pokud byste byl osloven televizí, nebo režisérem, zvažoval byste to?
Záleželo by na tom kým a o jaký typ projektu by šlo. Nedovedu si sám sebe představit jako „námezdního pisálka“, který je jedním z padesáti autorů nějakého nekonečného seriálu, a to nikoliv z nějaké nafoukanosti, ale prostě proto, že jednak píšu dost pomalu a jednak o tom, jak má vypadat detektivka, mám svou konkrétní vyhraněnou představu, která se asi nebude shodovat s představou producentů padesátiminutových uspěchaných televizních produktů, jejichž klíčovým kritériem je, aby to bylo levné, šlo to rychle natočit a hlavně se to nikoho nedotklo.
Proč jste si za hlavní hrdinku zvolil ženu, svéráznou major Výrovou?
Vzpomínám si, že rozhodnutí udělat svou hlavní postavou ženu bylo reakcí na to, že jsem nikdy neměl rád takový ten typ taťkovsky moudrého detektiva (jakým byl třeba rada Vacátko), který je pro českou detektivku typický, ale ani drsné policajty ohánějící se při každé příležitosti pěstmi, jež jsou zase v českém kontextu směšní. Postavu ženy detektiva jsem tak bral jako způsob, jak se těmto dvěma pastem – pasti stereotypu a pasti nechtěné směšnosti – vyhnout.
Jak se vám líbí její filmová představitelka, Klára Melíšková?
Pokud jde o herecké ztvárnění nejen mé hlavní hrdinky, ale všech postav, opět se potvrdilo, že Honza Hřebejk má mimořádný cit pro casting. Všechny čtyři hlavní postavy, počítám k nim i Kristýnu Horovou v podání Terezy Voříškové (která zatím nedostala moc prostoru, ale v navazujících dvou minisériích by se to mělo změnit), měly štěstí na své herecké představitele. Pro mě osobně bylo radostí sledovat dialogy mezi Klárou Melíškovou, Miroslavem Krobotem a Stanislavem Majerem, to, jak jsou sehraní a jak mezi nimi funguje vzájemná chemie. To samé platí pro otce Karase, kterého hraje Jan Budař, či vyšinutého Richarda Fořta, v jehož roli jako herec debutoval muzikant Martin Kyšperský.
Marie Výrová (Klára Melíšková)
Jsou nějaké zákony či pravidla, kterých se musí autor držet, chce-li napsat dobrou detektivku? Raymond Chandler kdysi formuloval Prosté umění vraždy...
Těch pravidel je celá řada a hovořit zde o nich by z rozhovoru udělalo přednášku. Rozhodně všem adeptům psaní detektivek doporučuji knihu Josefa Škvoreckého Nápady čtenáře detektivek. To by měla být povinná četba pro všechny, kdo to s detektivkou myslí vážně. Tam je všechno.
Co bylo pro vás při psaní detektivek nejtěžší? Zápletka, postavy...?
To nelze oddělit. Zápletka a postavy spolu úzce souvisejí, navzájem se determinují a ovlivňují. Za třetí pro detektivku důležitý faktor považuji i prostředí, které má vliv na to, jaký typ postav v příběhu máte a co dělají a proč. Při psaní musíte tyto tři faktory neustále vyvažovat a promýšlet tak, abyste udrželi logiku děje v souladu s postavami a současně dosáhli zachovali i koherenci v psychologii hrdinů. Těžko se to vysvětluje, neexistuje k tomu nějaký návod. Je to jako vysvětlovat kouzelnický trik, jak kdysi řekl Vladimir Nabokov.
Chystáte už další román? A bude opět se stejnými hrdiny?
Ano. S týmem olomouckých detektivů budou ještě minimálně dva romány. Oba jsou v různých fázích rozepsanosti, přičemž ten, kterým plánuji sérii (prozatím) uzavřít, už existuje i v podobě scénáře pro další třídílnou minisérii a Česká televize jeho natáčení plánuje na příští rok.
 |
