Vnitrozemský Pražák zná ovšem jen Letnou, Hradčany, Petřín a snad ještě Riegrovy sady; Vyšehrad spíše jen ze starých pověstí a Židovské pece z řečí poněkud ponurých. Je nutno s badatelskou vášní cestovat po samém okraji Prahy od Podolí po Vysočany a od Šárky až po Hlubočepy a Zlíchov, abyste s hrůzou a podivem ohmatali reliéf Prahy; i najdete neznámé hory, kopce, výspy, pahrbky a vypnuliny, srázy, svahy a stráně chudých lásek, údolí, rokle, zmoliny, úvaly, strže a prolákliny, skály a díry, houštiny a jezera; objevíte terén, který je ošklivý i podivně vábný, kroutíte hlavou nad Libuší, kam to zalezla se svou zakladatelskou mánií, i nad lidmi, kteří na této členité půdě dovedli postavit nejkrásnější město na světě. Najdete pole a zelinářské zahrady uprostřed města; objevíte pouště i stepi u paty ulic; zastavíte se u kozích strání a usednete na mezičku lásky, nezastíněnou jediným stromem. Je to divný, chudý a neobyčejně zpustlý kraj; je to kus země, rostoucí do strašné a někdy zrovna přísné a veliké ošklivosti.
Nelze to říci jinak: město roste jako nějaké malomocenství nebo jiná ohavná destrukce; rostouc odhaluje pořád dál na okrajích svou otevřenou ošklivost, svou špínu, svá rumiště, svůj rozvrat; spaluje vegetaci a obnažuje zem na kost; kdyby země mohla křičet, slyšeli bychom za tichých nocí její utýraný řev, který nás obklopuje. To, co před rokem bylo zeleným a mírným polem, obrací se v rozrytý suchopár plný bejlí a smetí; zelený svah prahne a spéká se v hlinitou strž; země blátivě hnisá, drobí se, mění se v jíl a sutky. Dál a dál se posunuje bitevní zásek střepů, rzivého plechu a nevýslovného svinstva; zakusuje se denně do nových strání a zavaluje další úvaly. Město podniká výpady do svého okolí; tady se uchytí několika domky na stráni; nechá je tam jako hlídku a vrhá se o stráň dále, obracejíc zem za sebou v mrtvinu a smetiště. Rozestavělo své hlídky nad Motolem, nad Michlí, na Bohdalci, za Žižkovem, všude, kde byly nenačaté plochy a stráně. Neroste město; rostou samoty v ladech; a s nimi roste pás pusté, zoufalé, zdivočelé země, která se jmenuje periférie.
Špinavé potůčky prýští z těch samot ve stružkách zanesených střepy a plechovkami; na zahrádkách jako dlaň zápasí domácí lidé s vazkým jílem, ačkoli tu kdysi bývala ornice; na mezi sedí milenci s prsty do sebe vpletenými, mládenci vrkají na harmoniku nebo tichy samotář po celé hodiny oplétá drátem cívku radioaparátku, podoben ve své trpělivosti ženám, jež ve starém světě pletly punčochy nebo háčkovaly proužky krajek. Tyhle holé, opršelé stráně jsou parky chudých; co stromů by bylo třeba, aby to bylo trochu podobno přírodě, bože, co stromů! Kam se vůbec poděly stromy pražské periférie? Což jich nikdy tato drolivá opuka nemohla uživit? Vždyť tu bývaly vinice a ovocné sady; snad bývaly staré aleje podle těch dlouhých silnic. Je to kraj, který není ještě hotov, nebo kraj, který je z kořene vyvrácen a devastován? Kdybychom se tak spojili a každý daroval této zemi kolem nás jeden zelený stromeček: jak by tu bylo krásně za padesát let! Ne, pojďme domů; ještě jsme nepřišli na to, že stavět město znamená budovat krajinu.
Lidové noviny 18. 4. 1926
