14. srpna 2014 6:03 Lidovky.cz > Zprávy > Dobrá chuť

Nedělní oběd jako rituál. Mění
se stravovací zvyky Čechů?

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 8Diskuse
Oběd (ilustrační foto) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Oběd (ilustrační foto) | foto: Shutterstock
Nejpevnější rodinný rituál míří do hospod, mluví do něj Václav Moravec, dlouhé a pečlivé vaření vytlačují minutky a polotovary. Drží se tradiční společný oběd už jen o svátcích, jako jsou například Velikonoce?

Řekla: „Vezmu si to k televizi.“ A nečekala, co na to řeknu. Když si pak na gauči pokládala talíř na břicho, musela jsem se hodně držet, abych po ní nehodila mísou s knedlíky – dneska se tak povedly.

Řekl: „Oběd si dám ve čtyři.“ To už měl na zádech golfový bag. Domovní dveře klaply ledabyle. Řekla jsem si... Vlastně nic. Jen jsem zavřela všechny dveře kuchyně, pečlivě si prostřela a sedla si k té svíčkové sama. Byla skvělá. Nejlepší. A já jsem naproti sobě viděla tátu, jak nám s bráchou nadával, ať už přestaneme s tím záchvatem smíchu, když si naléval pivo, které jsme před chvílí nechali načepovat u pana Koskuby na Šumavě, a jak jsme tou bandaskou točili nad hlavou, a ono se nevylilo…

ČTĚTE TAKÉ:

Tak to bylo každou neděli. V každé rodině. Přesně v poledne. Taky slyším, ještě v peřinách, mámu, jak rachotí v kamnech, jak válí těsto na nudle a teprve s vůní z hrnců vstáváme my ostatní. Tohle na golfu můj milovaný neuslyší. Tohle se dcera od Václava Moravce nedozví. Hmm… jsem stará? Blbá? Nemožná…když pořád trvám na tom, že v neděli v poledne...

Čísla říkají, že…

Neříkají nic. Alespoň u nás se mi nepodařilo objevit ani jediný, byť ledabylý výzkum, který by můj pocit, že nedělní oběd se stává spíš rodinnou přítěží než užitečným rituálem, potvrdil, nebo vyvrátil.

Takoví Američané už dost dlouho vědí, že společné stolování v rodinách má smysl a taky že mizí. Američany to zajímá hlavně kvůli dětem a jejich budoucnosti. Přišli na to, že většina otylých adolescentů obvykle odmítá společně jíst s rodinou u stolu. Vyhýbají se tomu i ti dospívající, kteří mají sklon k alkoholu, drogám a kriminalitě. Pochopitelně za takové konce nemůže jen rodinné stravování, Američané však věří v magii té chvíle, kdy rodina jí stejné jídlo na stejném nádobí, u stejného stolu. To jídlo, jež jim s láskou někdo připravil. U nich doma. Nejčastěji matka.

O tom mi vyprávěl i americký novinář a vydavatel Jim Ottaway, který z vydavatelské rodiny sám pocházel: „U nás doma bylo zvykem, že jsme se každý večer v sedm hodin všichni sešli u večeře. Táta přišel z práce a seděli jsme u stolu my tři děti s maminkou. A všechny jsme se ptaly táty, který přicházel z toho velkého světa: ‚Řekni nám, co bude zítra v novinách.‘ A táta vykládal – žádné malichernosti, leda takové, které se týkaly celé společnosti, té blízké v našem městě, v celém státě i ve světě. Prostě veřejné záležitosti. Táta to uměl skvěle vyprávět a takhle se v naší rodině budovala etika, důrazy, co je důležité a co ne. To jsem se učil od mala doma při večeři.“

PSALI JSME:

Přesně o to jde. Být spolu, sdílet své příběhy tváří v tvář. Budovat si jistoty, které jednou přijdou vhod. Kde jinde než u stolu? Američanka Miriam Weinsteinová píše ve své knize Překvapivá síla rodinného stravování, že především „adolescenti, kterým rodina dopřává večeře nebo obědy u společného stolu, jsou dvakrát častěji ve škole jedničkáři než jejich spolužáci, jimž to dopřáno není, nebo jen zřídka“. Připomíná taky, že polovina dospívajících říká, že se nudí. Nudu pak zahání alkoholem, drogami nebo cigaretami. A autorka vyzkoumala, že pocit nudy zažívá dvakrát víc teenagerů, kteří jedí u stolu s rodinou jen výjimečně, oproti těm, již k rodinnému stolu usedají častěji.

Takových studií vydali Američané nepočítaně. Mě však zajímá Česko. Navíc jen nedělní oběd jako vrcholný rodinný okamžik týdne – sedmého dne v křesťanském chápání, svátečního dne. Pomohla jsem si drobným výzkumem mezi svými přáteli na Facebooku. Svoji prosbu o jejich zkušenost jsem uvedla tou svou: „Ptám se sama sebe a vás: Držíte doma nedělní oběd? Sedíte případně u stolu? Kolik vás je? Co jíte? Je to jiný oběd než všední?

Anketa

Jíte v neděli v rodinném kruhu?

Ne, většinou se najám rychle sám/sama 73
Občas se s rodinou sejdeme 152
S rodinou se v neděli scházíme jen na svátky 37
Ano, nedělní oběd dodržujeme pravidelně 746

U nás: Ano, prostírám jinak než všedně. Vždycky je polévka a třeba králík se špenátem a bramborový knedlík nebo svíčková nebo kachna nebo fish and chips – vždycky maso. Nejčastěji jsme u stolu dva, ale taky deset. U stolu sedíme docela dlouho… muž se pak svalí… umyju nádobí a dáme si kafe. Pak se vždycky ‚někam jde‘. Co vy?“ Z mnoha odpovědí mě nejvíce dojala odpověď kamarádky, která právě žije u své dcery v Americe: „Chtěla bych být Tvou manželkou.“

A pak se na mě hrnuly překvapivé odpovědi – nedělní oběd u nás žije, dokonce i v rodinách novinářů: „Ale jo, nedělní oběd světíme, ačkoli jinak ateisté. Od té doby, co starší dcery vylétly z hnízda, přicházejí i s nápadníky, přinášejí flašky vína, já peču maso, ryby, často řízky, zkrátka něco extra. Před hlavním jídlem musí být vývar, silný, co se táhne od brzkého rána (to aby se po kocovině ze sobotní noci všichni srovnali). Po obědě moučník, kafe, ženy se shlukují u kávy v kuchyni, muži kouří na balkoně. Pak se jde obyčejně společně na procházku. Je to vlastně jedna z mála příležitostí, kdy se celá rodina sejde, v klidu pokecá a oslaví odcházející týden a připraví se na ten další.“

„Já jsem konzerva, takže na nedělní obědy nedám dopustit. Vařím na ‚objednávku‘ rodiny (od svíčkové po domácí těstoviny), v zimě s polévkou, v létě se salátem. Po obědě jdeme na procházku nebo na návštěvu za mámou, kde se potkáme se zbytkem rodiny. Dáme si kafe, domácí buchtu a popovídáme si. Mám ráda návštěvy, ještě raději pro ně chystám jídlo, ale nedělní obědy držíme coby rodinnou záležitost.“

Takhle povzbudivě se vyjádřila spousta mých přátel. Nevím, jak je to s nepřáteli, ale tuším, jak je to s těmi, kteří nemají rodiny. Už, anebo ještě ne. Třeba mladá politoložka z Prahy: „No, neděli ne, ale držíme s kamarády sobotní vaření – nákup na trzích, pak se vaří a pak se paří…“

Seriál Taková normální rodinka

Seriál Taková normální rodinka

Anebo krásná „múza“ z Paříže. „Obědváme s kočkou u stolu, většinou toho nízkého, dietně, zdravě a denně, je to svátek, chvíle součinnosti a klidu. Neděle není výjimkou, snad krom těch víkendů, kdy obědvám salát v posteli.“

Také novinářka na mateřské s dvouletým synem: „Nám rodičům by se to strašně líbilo, ale máme problém: osmnáctiletý syn kolem poledního vstává a chce teprve snídani, takže nedělní oběd jako takový nedržíme. Většinou ani nechci vařit a objednává se čína. Teď jsem manželovi četla tvůj dotaz a on prohlásil, že tradiční nedělní obědy by se mu strašně líbily, takže od neděle je zavádíme.“

Aspoň velkou snahu projevuje novinářka se třemi dospívajícími dětmi a manželem výtvarníkem: „Většina členů rodiny v neděli snídá v 11, takže oběd bývá kolem čtvrté… ano, maso, bez něj by bylo keců... a snažím se a přála bych si, aby z toho bylo příjemné povídání se všemi, co bylo, bude, ale málokdy se to podaří. Často to bývá bez muže, který by se pak svalil, protože nevydrží čekat na mladé, odjíždí do ateliéru a vrací se až večer, takže má nedělní oběd k večeři, zbude-li.“

Milovaní opeřenci na talíři

Můj muž hraje o víkendech golf „sám se sebou“ nebo s „hřištěm“, jak mně vysvětluje své zaujetí pro třískání holí do míčku. Konám něco podobného. Celý život se pokouším uvařit kynuté knedlíky jako naše chodská babi. Tvarovala je do bochánků – jedné porce. Když je nití půlila, zjevil se zázrak. Všechny „dírky“ v těstě měly stejný rozměr. Absolutně.
Babi sedávala na štokrleti u kamen, s vajdlinkem mezi stehny (ano, to teplo těla) a nekonečně je hnětla. Já si pomáhám civilizačně robotem. A pořád nic. Ale tuhle neděli jsem byla blízko, kdyby ta jedna bublina…

Takové pokusy provádím jen kvůli nedělnímu obědu. Nikdy jindy. I o tohle v nedělní poledne jde: pozdržet odcházející minulost. Předat zkušenosti své ženské linie dál – svým dcerám, i když zrovna teď vzývají vege-, vega-, bio-, hospody nebo nic.

Jídlo, stravování, recepty, zvyklosti a tradice jsou – teď budu patetická – kusem národní kultury. I jídlo je tím, co nás v Česku drží pohromadě, po čem se nám stýská, když jsme v cizině, co je pro nás stejně samozřejmé jako mluvit česky. Jako vědět, kdo je Bohumil Hrabal a Milan Kundera, Karel IV. nebo Švejk. Hledala jsem taky, které jídlo v neděli nejčastěji vaříme – skutečně vaříme, nikoliv objednáváme v blízké restauraci. A nepřekvapivě zjišťuju, že jsou to opeřenci. Nejobvyklejší obětí nedělního oběda je kuře: pečené, s nádivkou, na paprice, kuřecí řízek… A přitom je kuře docela novinkou v našem stravování. Dříve se kuře nechystalo na pekáč, muselo hospodáři nejdřív odsloužit své právo na život snášením vajíček. Dnes se kuře vyrábí průmyslově, je levné a za chvíli na stole.

Nedělně oblíbená je také kachna, méně slepice, husa a krůta se pečou spíš o větších svátcích, než je obyčejná neděle. Své maso mají i svátky velké, jako jsou Vánoce a za pár dnů i Velikonoce.

Jsou ovšem i velké zvláštnosti, jak mi vyprávěl Karel Schwarzenberg, když jsem se ho ptala: Prý jste doma jedli pávy? A on pravil: „Ano, to je pravda. Jak známo, za války se musely z domácího zvířectva odvádět vysoké dávky na podporu vítězství třetí říše. Otec jako historik věděl, že do první poloviny 19. století se na slavnostních večeřích podával páv. Přečetl tudíž pečlivě seznam domácích zvířat, ze kterých se odvádějí dávky, a páva v něm nenašel. Začali se tedy v Čimelicích pilně chovat pávi, kteří se pekli, jen když přijeli velmi vzácní hosté. Jenže na rozdíl od koz, slepic a kachen se pávi moc nerozmnožují, takže náš chov prudce nestoupal.“

Pávi zůstali coby z nouze ctnost. Ani křepelky a jiné drobné opeřenstvo se neuchytily. Favoritem dnešních nedělních obědů je prostě kuře. Těsně ho dohání vepřové maso – coby knedlo-vepřo-zelo, řidčeji hovězí ve svíčkové, ve španělských ptáčcích, roštěné omáčce… Nebo také v polévce.

Homolkovi


Drsně půvabně na to vzpomínal pár týdnů před smrtí sympatický politik Pavel Dostál: „U nás vládl těžký patriarchát a kvůli tomu jsem k tátovi nikdy nenašel vztah. Tuhle jsem si s manželkou vykládal, že kdyby nebylo maminky, neměl bych tak hezké dětství... U nás se každou neděli vařila polévka z hovězího žebra. Když byla hotová, maminka ji přendala do polévkové mísy, postavila na stůl, u kterého seděl táta a my tři bratři. Maminka ne, ta obsluhovala. A tatínek měl vyhrazené právo vyndat žebro z mísy na talíř a sežrat ho! My kluci jsme na to měli strašlivou chuť, a táta nám nikdy nedal. Půl kila toho hovězího masa sežral, nudle mu takhle visely kolem pusy.“

Každá rodina mívá v repertoáru – a to opravdu jen odvozuju od zvyklostí své rodiny a rodin svých známých – deset až dvacet nedělních receptur. Jen výjimečně přicházejí inovace. Tu svíčkovou s knedlíkem naší babi jsem minulou neděli dělala z nutrie.

Rituál má smysl, i když je to nesmysl

Můj bratr Jindra zemřel mladý a přál si pochovat do země. Proběhl obřad v krematoriu a pak mělo přijít ukládání do jámy na malém hřbitově v Plánici. Rakev s mým veselým bratrem přinesli „havrani“, důstojně se postavili k jámě a čekali. My nejbližší taky. Chyběl nám obřadník, chyběl nám vlídný diktát rituálu.

K rozloučení s naším „nevěřícím“ bráchou jsme si nedovolili pozvat faráře a nikoho z nás nenapadlo, že ho musíme nahradit. Stáli jsme nad Jindrovým tělem v rakvi zoufalí, smutní, rozpačití… Co říct? Co udělat? Prostě nám chyběl rituál. Pokyn, jak, kdy a co činit. Bylo to trapné. Velmi. Mohli jsme mu přece zazpívat, vzpomenout nahlas na jeho veselý a bouřlivý život, mohli jsme mu poděkovat. Řekli jsme mu jen: „Čau, Jindro.“
Chci tím jen popsat, jak velký smysl má rodinný rituál, jak ohromně pomáhá, jak nás drží v řádu věcí. I když je to diktát, kterému se mnozí chceme bránit, vymykat, obejít ho. Jako s tím nedělním obědem.

Nedělní oběd budu ctít, dokud budu mít sílu, i když na sebe mívám vztek, co to zase to nedělní ráno dělám: pustím si v kuchyni rádio a makám jak kuchařka v závodní jídelně, zatímco bych mohla číst tlusté knihy nebo se radovat ze zahrady… Nějak musím: čekám od chvíle nad nutrií u našeho stolu zvláštní magii, která nás všechny u stolu spojí. Že si nad ní řekneme něco víc než v nesváteční den. Nebo neřekneme, a stejně to bude jasné, že „já jsem uvařila“ a oni mě za to chválí tím, jak si přidají ještě jeden knedlík.

Oběd na filmovém plátně (Pelíšky)

Oběd na filmovém plátně (Pelíšky)


Rodinných rituálů jsou mraky. Někdy hodně vtipné. Třeba: záchodové prkénko musí zůstat nahoře, jak si přeje rozhodný pán domu, nebo dole, jak si přeje většina žen v domácnosti. Nebo něžněji: na dobrou noc si dáváme pusu. Taky když se z domova rozcházíme kamsi do světa, třeba jen do práce nebo do hospody. Taky když se z cest vracíme. Taky když chceme vyznat lásku a tomu tulákovi po zeměkouli postavíme na stůl – zrovna v neděli v poledne – rajskou omáčku s noky, kterou měl vždycky tak rád. A on ji hltá, jako by právě poslouchal pohádku o perníkové chaloupce, když dlouho nemohl usnout…

A teď bez patosu: možná se vám nedaří přinutit se pořádat nedělní oběd. Ani ho absolvovat. Nevadí. Jsou i jiné cesty, jak si říct: „Mám tě rád, jsem s tebou.“ Třeba na výletě, kdy v batohu máme vařená vajíčka a chleba s máslem. Nebo to celé je i jinak:
Řekla: „Vezmu si to k televizi,“ a myslela tím: „Už jsem velká, mami.“
Řekl: „Oběd si dám ve čtyři.“ To už měl na zádech golfový bag… když nedořekl: „Potřebuju vyhrát aspoň nad sebou. Zrovna teď.“

Marcela Pecháčková
  • 8Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.