19. dubna 2015 17:45 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Nedostanu britské ocenění za to, že
jsem Rom, říká policista z Česka

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
Policista Petr Torák. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Policista Petr Torák. | foto: Archiv Petra Toráka
Odmala chtěl být policistou. Poté, co na něj a jeho rodinu v roce 1999 zaútočili v Liberci neonacisté, odešel ale Petr Torák z České republiky do Velké Británie. Za svoji činnost pro romskou komunitu žijící v Anglii nyní obdrží od královny Alžběty II. Řád britského impéria. „Věřím, že prezident Zeman by mě taky ocenil. Zpátky do Čech se ale s rodinou nechystáme,“ říká Torák v rozhovoru pro Lidovky.cz

Lidovky.cz: Kdy jste se dozvěděl o tom, že obdržíte Řád britského impéria? Máte povědomí o tom, kdo vás na toto ocenění nominoval? 
O nominaci jsem se dozvěděl letos v únoru, zavolala mi to manželka do práce. Zprvu jsem si myslel, že je to nějaká sranda. Po přečtení dopisu jsem si musel raději sednout, nemohl jsem tomu uvěřit. Nevím, kdo mě na ocenění nominoval, ale mám pár tipů. Z informací, které mám, vím, že je většinou potřeba, aby vás nominovali nějaké neziskovky, městský úřad, policie nebo jiná organizace. 

Lidovky.cz: Za co konkrétně jste ho obdžel?
Řád mi byl udělen za práci s romskou komunitou v Peterboroughu, kde žiji. Deset let aktivně spolupracuji s českou a slovenskou komunitou Romů zde i v dalších oblastech Velké Británie. Moje práce je rozdělena do dvou oblastí - policejní, kde pomáhám komunitám a vytvářím takový „most“ mezi komunitou na jedné straně a policií a městským úřadem na straně druhé. Druhou oblastí je volnočasová činnost - organizuji komunitní akce jako Den dětí, Den matek, Mezinárodní den Romů a tak dále. Zařídil jsem v Británii československou knihovnu, pomáhám lidem, kteří se ocitnou v nouzi a před rokem a půl jsem s kamarádem založil první policejní asociaci pro romské, travelerské a gypsy policisty. Všechny tyto aktivity jsem byl samozřejmě schopen zorganizovat a provést jen díky podpoře mých dobrých přátel.

Lidovky.cz: Z České republiky jste odešel v roce 1999 po útocích neonacistů. Vnímáte ocenění jako zadostiučinění za to, co jste si prožil?
Neberu to tak. I přesto, co jsme já a moje rodina prožili v České republice, jsem na Čechy a vlast nezanevřel. Stále je to místo, kde jsem se narodil, kde mám rodinu a spoustu dobrých přátel, na kterých mi záleží. Život, který mám nyní v Británii, je mi dostatečným zadostiučiněním. Jsem tu maximálně spokojen a jsem velice vděčný otci, že se za nás rozhodnul emigrovat. Fakt, že jsem obdržel Řád britského impéria, je pro mě mnohem více - je to ocenění za nespočetné množství hodin, které člověk obětoval krajanům ve Velké Británii, často na úkor manželky a dětí. Do určité míry je také oceněním a zadostiučiněním pro moji rodinu, která mě neúnavně v aktivitách podporuje.

Petr Torák

Petr Torák je Rom pocházející z Liberce, odkud jeho rodina odešla v roce 1999 do britského města Peterborough. Tam žije se svou ženou a dvěma dětmi. Již devět let pracuje jako policista a pomáhá se začleněním do společnosti dalším Romům z České republiky a Slovenska. Za to v květnu obdrží Řád britského impéria.

Lidovky.cz: Jste po 16 letech života již v Británii doma? V čem je pro vás tamní život odlišný oproti životu v Česku?
Ano, Británie je pro mě domovem, do Čech jezdím na dovolenou za rodinou a kamarády. Pro mě je zásadní rozdíl v přístupu většinové společnosti k menšinám. Nemyslím jen etnické menšiny, ale i sexuální, náboženské či menšiny s fyzickým handicapem. Člověka tu berou podle toho, jak sám sebe prezentuje, jak se chová a snaží, ne podle toho, jak vypadá. V Británii mají Romové rovnocenné šance uchytit se a začlenit se, bez toho, aby se museli obávat o bezpečí či nevlídné pohledy.

Lidovky.cz: Setkal jste se v Anglii také někdy s útokem neonacistů nebo obecně s diskriminací Romů? 
Nikdy jsem se tu nesetkal s přímým rasismem. Tím ale neříkám, že ve Velké Británii rasismus neexistuje, to by byla idylka. Z mé zkušenosti se Romové v Británii setkávají s rasismem jen velmi zřídka. Musím říct, že jsou na tom mnohem hůř skupiny travellerů, rasismu a diskriminaci jsou vystavováni mnohem více než Romové, na které je pohlíženo stejně jako na každou jinou komunitu. Angličani si uvědomují historii a potíže Romů, proto vyvíjejí extra úsilí, aby jim pomohli začlenit se. Děti z České republiky a Slovenska, které chodily do praktických škol, chodí v Británii do škol normálních a mají stejné výsledky jako jejich vrstevníci. Za těch 10 až 15 let, co Romové v Británii žijí, se jich tu většina usadila a žijí plnohodnotný život včetně práce na klíčových pozicích ve školství, na policii či na úřadech.

Lidovky.cz: Máte syna a dceru, jakým jazykem na ně s manželkou mluvíte?
Doma s dětmi mluvíme výhradně česky. Manželka i já jsme Češi, proto i naše děti jsou Češi. Chceme, aby byly hrdé na to, odkud jsou a aby znali svůj původ. Synovi je šest let, dcerce čtyři roky, oba chodí do školy a hovoří plynule oběma jazyky.

Lidovky.cz: Jak často jezdíte s rodinou do Čech?
Minimálně jednou za rok, snažíme se udržovat blízké vztahy s rodinami. Děti si jsou vědomy rozdílu mezi tatínkem a maminkou. Co se týče barvy pleti, vnímají, že tatínek je Rom a maminka ne.

Lidovky.cz: Dokážete si představit, že byste se nyní vrátili natrvalo?
Před nějakými sedmi lety jsme o tom vážně přemýšleli, proto jsem začal studovat vysokou školu, abych se v Česku uchytil. V posledních letech se mi ale v Česku stalo několik nepříjemných incidentů, které mi připomněly, že bych byl zase jen „občan druhé třídy“, a proto jsme se rozhodli v Británii zůstat. Dneska tady naše děti chodí do školy a nechceme jim to komplikovat. Taky tu mám rozdělanou práci a rád bych docílil svých předsevzetí.

Lidovky.cz: Myslíte, že se v Česku diskriminace a předsudky vůči Romům od roku 1999 nezměnily? 
Možná bych si dovolil říct, že pokud se situace změnila, tak k horšímu. Nechci zobecňovat, jelikož mám v Čechách spoustu neromských přátel, se kterými mám velice dobrý vztah. Česká společnost je ale z velké většiny vůči Romům stále předpojatá. Vadí mi, když si lidi stěžují na situaci v romským oblastech, sami ale neudělají nic pro to, aby se zlepšila. Taky mi vadí, jak se společnost brání pozitivním vzorům v romské komunitě a jak málo jsou Romové, kteří něco dokázali, vyzdvihováni a podporováni. Moc mě například mrzí, jakým způsobem se společnost a média zachovaly ke Klaudii Dudové (držitelka ocenění Český lev za herecký výkon ve filmu Cesta ven pozn. red., více čtěte ZDE).

Lidovky.cz: Kolik let pracujete u policie a jak vypadá náplň vaší práce?
Stále jsem policistou v cambridgském hrabství, u policie pracuji už devátým rokem. Aktuálně pracuji v multidisciplinárním týmu Operation Pheasant, který vyšetřuje obchodování s lidmi, podvodné sňatky, vykořisťování pronajímatelů domů a tak dále. Hlavní náplní mojí práce je činnost v komunitě, udržujeme kontakt s pracovními agenturami a stíháme pronajímatele domů, kteří neposkytují adekvátní bytové podmínky pro své nájemce. Práce mě extrémně baví a dovoluji si říct, že jsem v ní dobrý. Studia na univerzitě končím tento rok, zbývají mi ještě dvě zkoušky. Přemýšlím, že si dám rok nebo dva pauzu a potom budu pokračovat.

Lidovky.cz: Myslíte, že byste tento post mohl zastávat také v České republice?
Můj otec a já jsme vždycky chtěli pracovat u policie. Těsně před maturitou jsem s otcem podstoupil několik testů, pak jsme ale i s matkou byli napadeni a museli republiku opustit. Myslím, že kdybychom v Čechách zůstali, určitě bych u policie pracoval. Před naším odchodem jsem se trochu začal angažovat také v politice.

Lidovky.cz: Dokážete si představit, že byste vedle britského řádu dostal také vyznamenání od prezidenta České republiky Miloše Zemana?

Myslím, že by se to stát mohlo, v historii už několik Romů ocenění od prezidenta dostalo. Považuji za důležité, aby lidé dostávali uznání, pokud dělají více, než se od nich očekává. Během posledních pár dnů jsem četl komentáře pod články o mně, kde někteří lidé psali, že není správné dávat někomu ocenění proto, že je „Cikán“. Já jsem ale ocenění nedostal kvůli tomu, že jsem Rom. Dostanu ho díky práci, kterou dělám nezištně ve svém volném čase, po večerech, o víkendech a během dovolené. Věřím, že pokud by prezident Miloš Zeman viděl, že někdo pomáhá lidem a dělá to celým svým srdcem, taky by ho ocenil. Mým obrovským vzorem je Nelson Mandela, který je příkladem toho, že někdy může trvat i desítky let, než si někdo všimne člověka, který obětuje svůj vlastní komfort pro blaho druhých.

Michaela Rozšafná

Autor

Michaela RozšafnáMichaela.Rozsafna@lidovky.czČlánky




Najdete na Lidovky.cz