Lidovky.cz: Máte zajímavé nadání, které prezentuje formou dynamické rychlokresby. Mohla byste představit, co to je?
Moje dynamická rychlokresba je technika, jež je médii prezentována jako jedinečná, výjimečná a originální technika a to také díky tomu, že je to čistě ‚moje dítě‘, sama jsem tuhle techniku založila, našla se v tom a vypracovala. Jedná se o zachycení celých figur v životní velikosti ve velmi krátkém čase. Prakticky je za tím velice dlouhý vývoj, píle, ale taky v neposlední řadě chudoba.
Lidovky.cz: Co to znamená?
Protože jsem byla v mém živote v situacích, kdy jsem si mnohé postřehy nemohla zachytit například digitálním fotoaparátem jako všichni mí spolužáci, téměř devět let jsem neměla moc na jídlo a jediné, co jsem stíhala si poplatit, byly školy, cestovné, plátna a barvy, přestože jsem celá léta po celý rok pracovala v restaurátorských dílnách a snažila si vydělat, a i celé prázdniny často trávila v kostelech, kde jsem pod vedením profesorů restaurovala fresky. Tak to, co jsem si vydělala, mi ale sotva stačilo na jídlo a náklady na skripta a ostatní, a tak jsem neměla dlouho na to koupit si digitální fotoaparát, stojan ani jiné pro ostatní tolik samozřejmé věci. Zatímco jsme cestovali s ostatními studenty po galeriích a všichni si vše fotili, já běhala se skicářem a všechno si rychle kreslila a snažila si zaznamenat. Postřehů bylo v obrovských galeriích tisíce a to, co se mi líbilo také, moje skicáře jsou dones dokladem té rychlé snahy si zachytit to, co se mi líbilo. To byla asi ta největší škola. A to že jsem musela ve velké rychlosti a zdatně zakreslit realitu. To mi neskutečně vycvičilo oko, ruku a mozek, a naučíte se ‚dobře vidět‘.
Lidovky.cz: Takže to byl ten impuls k rychlokresbě?
Tam se to zlomilo, na konzultace jsem nosila pak desítky kreseb zatímco ostatní studenti desetinu z toho co já. Následně mne profesoři souběžně na obou uměleckých školách, co jsem studovala zároveň, upozornili, že mám výjimečnou a geniální linku. Netušila jsem, že je v tom nějaká výjimečnost, brala jsem to jako samozřejmost, prostě zpracovávám viděné, jen svou cestou. Ale jejich přesvědčivý přístup a nadšení k mé osobě a talentu, mi nakonec ukázal cestu. Pokračovala jsem ve své píli a se svou velkou sebekázní a sebekritikou jsem stále dál a dál pracovala. Dodnes jsem s nimi ve velmi přátelském vztahu, někteří z nich mi bohužel před rokem a půl umřeli, což velmi těžce nesu. Nikdy však nezapomenu na to, jak si mne nad ostatními studenty vyčlenili, brali mne jako sobě rovného a stali jsme se přáteli, oni sami mi pak byli vzory, velkými autoritami, ale i druhou rodinou a to, že oni mne upozornili, že tohle je má cesta, můj směr a mám se ho držet a zaměřit se na něj! To byl čistě jejich úděl a díky nim jsem tam, kde jsem.
Lidovky.cz: Proč právě malování lidí a tedy figur?
Vždy jsem byla hlavně figuralistka, která miluje lidi, jejich zobrazování, jedinečnost v každém z nás! Každý je jiný, jedinečný, neotřelý, každý z nás je originál. A to mě hrozně baví a dráždí k tomu, abych byla schopna zachytit tuhle výjimečnost. Na tom stavím i svoje performance dynamické rychlolkoresby, beru si vždy z publika lidi, co jsem neměla možnost znát a napozorovat si. Ještě se je k tomu všemu snažím ve velmi krátkém čase zachytit. Totéž jsem dělala už za studií a i dodnes v tramvajích a metru, kde si kreslím lidi, v jejich přirozených polohách, tedy postojích unavené, smutné veselé i v momentálních gestikulacích. Tím, že mám krátký čas a nevím, kdy odejdou, pohnou se, se stále cvičím. Lidí, co jsem již nakreslila, jsou již stovky, možná popravdě tisíce. To všechno vedlo k vývoji mojí dnešní performance. Ale aby se z ní stala performance, dovedlo me k tomu vystoupení v jedné z talentových televizních soutěží. Tam jsme to prezentovala jako show, kde jsem rychle zachytila figuranty. To s jakou rychlostí už je jen otázka dřívější píle, a schopnosti rychle analyzovat, vidět detaily i celky, a ve své lince je zachytit.
Lidovky.cz: Úchvatnou podívanou nabízíte rovněž s pískomalbou. To jste se naučila jak?
Pískomalba je technika, kterou dělám necelé tři roky. Dostala jsem se k ní tak, že hned následný den po odvysílání talentové soutěže, mne pro tuto techniku oslovila jedna česká firma. A tak jsme se k této technice dostala. I přesto za tím stál také vývoj, ať už tím, jak a čím malovat, tak tím, že tato technika ma své velké výhody i velká úskalí. Písek dovoluje mnoho krásných efektů, ale také má své velké limity. Dodnes objevuji kouzlo této techniky. Dá se s ní tvořit mnohé, i zde využívám hry postav a obličejů, s prostředím, které se dá díky pískomalbě nádherně ilustrativně až komiksově zachytit. Tato technika je výjimečná svojí hravostí a tím, co nabízí v překvapujících proměnách prvků, jež kreslím.
Je nutné si uvědomit jednu důležitou věc, je to druh performance a nezůstává za ní nic, než zážitek a případné video. Je totiž ztrátová, co nakreslíte do písku zase ve vteřině smažete a přetvoříte v něco nové.
Lidovky.cz: Máte nějaká technická úskalí?
Má mnoho úskalí, nemůžete pískem vykreslit úplné detaily, ale také můžete skoro jedním tahem a gestem pískem vytvořit nádherné iluze a perspektivní prostupy. Pak už je jen na vaší fantazii, co vám daný moment evokuje a co do něj vymyslíte. Mnohdy dělám i z pouhých pár naprosto nesourodých hesel příběhy, tak aby moje pískomalba měla smysl, směr a byla pro diváka zábavná, poutavá i dojemná. To je má podmínka, nerada dělám věci bez hlubšího smyslu. Tvořím si přípravné skici, storyboardy, ale někdy, když se připravuji, jedu z čisté vody. Tedy podle toho, co mne napadne, a to pak piluji do smysluplného celku. Samotná pískomalba pak trvá několik minut, vystoupení je ve spojení s hudebním podkladem a tak je při této technice také důležité mít cit pro rytmu.
Lidovky.cz: Používáte klasický písek?
To, s čím dnes tvořím pískomalbu, je dokladem dlouhého vývoje a stojí za tím moje mnohé puchýře na prstech i pod kůží, včetně skřípajících zubů, když jsem písek vdechovala. Od klientů jsem se dočkala i mnohdy různých požadavků, včetně toho čím malovat, někteří chtěli kávou jiní moukou atd., ale ne všechny materiály jsou pro tuto techniku vhodné, trhají se na skle a netvoří celek, nejsou schopny nést tvar, který vykreslíte, nebo vám zcela nedovolují zpracovat ani celky ani detaily. Mají jemnou nebo příliš velkou hrubost. Dnes již mám materiál, který je výborný ve schopnostech, aby udržel sypanou linku, a nebo se dobře udržel na povrchu. Tento materiál je svou váhou velice těžký, což dovoluje dobré sypání na povrch s tím, že se nerozptýlí tam, kde nechcete, a na druhou stranu umí udržet ostré kontury. Je nákladný, a také je to moje tajemství.
Lidovky.cz: Kromě kresby a malby se živíte restaurátorstvím. Kde můžeme vaši práci vidět?
Restaurátorství jsem vystudovala a následně hned po škole začala v tomto oboru pracovat, dalo mi mnohé, včetně trpělivosti a ctění starých mistrů, které tolik obdivuji. Tahle práce mne doprovázela a dala smysl pro hlubší znalosti malířských technik, což mi dodnes pomáhá i ve volné tvorbě. Když vím, s čím a jakými materiály pracuji, jaké mají vlastnosti, a co od nich mohu čekat. Moje práce se objevují na hradech a zámcích České republiky, či v soukromých sbírkách. Práce na freskách lze spatřit dodnes v kostelech v Brně, Znojmě, Šumperku. V posledních dvou letech se moje práce objevila i na nejvýznamnějších výstavách Pražského hradu. Například restaurování barokních Ptačích sání, jež byly ke spatření na výstavě s názvem Zapřažená krása, nebo Zlacený florentinský rám barokního stylu hned na následné výstavě Hrady a zámky objevované a opěvované taktéž na pražském hradě. Poslední významnou zakázkou je zlacení střechy Uměleckoprůmyslového muzea.
Lidovky.cz: Martin Fryč vás zařadil ve své knize mezi sto největších současných umělců Česka. Kde hledáte pro svou práci inspiraci?
Já myslím, že to mám tak nějak v sobě, vždycky jsem byla hodně vnímavá, citlivá až přecitlivělá, řekla bych. Mnohokrát mám pocit, že během vteřiny postřehnu plno momentů, které si skládám a přemýšlím nad nimi, někdy až moc. Moje přehnaná vnímavost mi někdy dost komplikuje život a nelze ji považovat za výhodu, ačkoliv možná právě díky ní, můžu být umělcem. I talent co mi byl dán od pánaboha, někdy nelze považovat za výhodu ale prokletí. Ve spojení s okolím jsme pak pohlcená v představách dalších projektů. Inspirují mne lidé, momenty každodenního života. Vnímám kladné, ale i často smutné momenty, pohled na člověka bez domova mi svírá srdce a hází mě rychle do reality.
Není jen pozlátko nebo líbivé momenty, často je právě pod ryzím uměním plno trýzně a bolesti. Tam, kde není bolest, není srdce. A já jej dávám všude, kde mohu, ačkoliv jsem mnohdy citově na mizině a pod úsměvem skrývám bolest a slabosti, co mě trápí. To, aby člověk nepodlehl, opře do umění a to mě vedlo k mojí cestě umělkyně a možná právě pak i k cestě mé rychlokresby. K mojí cestě, kde nevidím jiného východiska, než být tím, kdo tu za sebou něco zanechá a mluví za něj jeho práce. Do které dávám sebe celou s ryzostí a bez přetvářky. naplno, ale vždy pokorně!
