Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Jídlo nemusí být dokonalé, důležité je umět kombinovat, říká Karpíšková

Jídlo

  6:08
Život Barbory Karpíškové připomíná hollywoodský film: děvče z malého českého města odešlo do Ameriky, tam náhodou potkalo majitele úspěšných restaurací Ambiente Tomáše Karpíška, vzali se a šťastně spolu žijí. Loni na podzim navíc vydala výpravnou kuchařku, nebo spíš – jak říká – autentickou reportáž ze své kuchyně.

Barbora Karpíšková foto:  František Vlček, MAFRA

Nejí maso, přesto mu Bára Karpíšková ve své kuchařce věnuje dost místa. Vaří ho totiž pro svoje blízké, i když sama neochutná ani sousto. Říká ale, že pracovat s masem jí vůbec nevadí, nepatří prý mezi ten typ vegetariánů, kteří o kusu vepřové kýty nemohou slyšet ani slovo. Její oblíbenou surovinou jsou ovesné vločky, z nichž vytváří roztodivné snídaňové i večeřové kaše nebo granolu. „I jídla, která jsou bezmasá, se snažím připravovat tak, aby se všichni pořádně a dobře nasytili.“ Pokrmy si vymýšlí sama, inspiraci hledá na cestách.

LN Jak vznikla ta vaše přezdívka, která dala jméno i knížce – Bju?
Vznikla tak nějak spontánně na střední škole a už mi zůstala. Bjukitchen jsem pojmenovala svůj instagramový účet, kam jsem dávala fotky toho, co vařím a co jsme ochutnali na cestách. A pak už bylo logické, že se Bjukitchen bude jmenovat i blog a moje kuchařka.

LN Střední škola byla ta hotelová – šla jste tam kvůli vaření?
Mám o rok starší sestřenici Moniku, se kterou jsme byly nerozlučná dvojice. Právě na hotelovku do Poděbrad chodila a pořád mi o ní vyprávěla. Lákala mě škola a taky že se od nás z Brandýsa dostanu na internát. Sešla se tam skvělá parta. Rodiče viděli, jak jsem tam šťastná a tak mi nakonec, třeba když chtěli, abych si zlepšila známku z matematiky, vyhrožovali, že mě odtamtud vezmou.

Bára Karpíšková

Pochází z Brandýsa nad Labem – Stará Boleslav, nyní žije v Praze. Je autorkou populárního blogu o jídle, před časem vydala vlastní kuchařku. Vystudovala hotelovou školu v Poděbradech. Vysokou školu ekonomie a managementu nedokončila. V roce 2010 odjela jako au pair do USA, kde posléze pracovala jako hosteska v Hospodě NYC. Na podzim 2013 absolvovala Leiths School of Food and Wine – školu psaní o jídle, restaurační byznys, food styling. Kromě vaření ji baví móda a sběratelství – po bazarech nakupuje starožitné nádobí a kuchyňské náčiní. Její manžel je Tomáš Karpíšek, zakladatel a majitel sítě restaurací Ambiente.

LN Co že jste po škole nenastoupila hned někam do restaurace?
V Brandýse jsem měla brigádu v kavárně, lidi chodili na kávu a croissant a moc mě bavilo starat se o ně. O rok později jsem začala studovat vysokou, ekonomku, doufala jsem, že se ještě něco naučím. Ale nakonec jsem po roce zjistila, že jsem se akorát naučila kličkovat mezi předměty, které mi nejdou. Tak jsem raděj odjela na zkušenou do ciziny.

LN A jako au pair jste se ocitla v americké rodině, kde vařili jen z polotovarů, a přibrala jste patnáct kilo...
To je trochu syndrom au pair – děti se nechovají vždycky hezky a sladké cookie zachrání každou situaci. Brzy mně bylo jasné, že takhle to prostě nejde. Začala jsem vařit nejdřív pro sebe, potom se tatínek téhle rodiny rozhodl, že chce zhubnout a dal si občas se mnou. Pak se přidala i maminka a nakonec jsem vařila pro všechny. Všechno jim chutnalo, líbilo se jim, že to doma voní, že mají skutečné jídlo. Pro mě bylo zase úžasné, že mě pořád někdo chválil. Byla to i motivace na sobě dál pracovat, vařit podle kuchařek, udělat občas maso, byť ho sama nejím.

LN Po aupairování jste začala pracovat v New Yorku v restauraci Hospoda, kde jste se potkala se svým dnešním mužem Tomášem Karpíškem...
Já jsem vlastně nevěděla, kdo to přesně je. Jeden ze šéfů mi akorát ukázal Tomášovu fotku a řekl, že přijede majitel. A že nemám být moc rozverná, luskat prstama a vyprávět vtipy.

LN To byl jinak váš styl?
Oni Američani jsou živelní, je s nimi ohromná legrace. Já jsem je takhle bavila, když čekali na stůl. Když přijel Tomáš, na nařízení jsem se vykašlala a byla stejná jako vždycky. Úplně si vybavuji, jak přišel, byl celý zachumlaný do kabátu a čepice, promrzlý, protože venku byl blizard. Ptala jsem se, jaký měl let, chvíli jsme povídali a pak za mnou přišel náš výčepní František Šťástka a povídá, že Tomáš říkal, že ta holka na dveřích je dobrá. Tak jsem mu odpověděla: Vidíte, tak můžu luskat?

LN Za jak dlouho vás Tomáš pozval na rande?
No, na rande jsem ho vlastně pozvala já. Šli jsme po práci všichni na pivo a on tam seděl a mně ho bylo nějak líto. Přišlo mi, že se musí strašně nudit. Tak jsem se zeptala, jestli nepůjdeme v neděli na brunch. A on, že jo. Vyměnili jsme si telefonní čísla. Jenže evropský mobil a americký se nějak neuměly propojit, já jsem skřípala zuby, že nenapsal a on se naopak rozčiloval, že jsem neodepsala, že jsem jen dělala fóry. Pak jsme se potkali, když měl výčepní čtyřicátiny a jak se hrály nějaké hry, skončili jsme v jednom týmu. Bylo to hrozně dobré, loučili jsme se až v šest ráno, což ode mě nebylo moc zodpovědné, protože jsem od sedmi dělala v kavárně a sotva jsem stihla sprchu. No a on za mnou do té kavárny přišel a když jsem měla po šichtě, vyšli jsme ven, dali si pusu a řekli, že spolu chodíme.

LN To zní jako z hollywoodského romantického filmu – a potom se vzali a žili spolu spokojeně...
No jo. A dnes jsou to už tři roky. Přijela jsem zpátky do Česka a Tomášovi synové mě brzo přijali, měl je už tehdy ve střídavé péči. Asi pomohlo i to, že jsem byla zvyklá se starat o stejně staré děti v Americe. Ze začátku jsme měli chůvu, ale brzy jsme ji propustili.

Ovesná kaše s pečenou dýní

LN Baví vás v šestadvaceti dělat hospodyňku na plný úvazek?
Já tohle mám v sobě. Ráda se o někoho starám, ráda jsem rodinná. Jsem takhle nejšťastnější. Jsem hospodyňka, i když s ambicemi – jinak bych nevydala kuchařku. Ale nejsem kariéristka, která by si potřebovala něco dokazovat.

LN Než jste se do kuchařky pustila, odjela jste na kurz food bloggingu, food stylingu a food byznysu do Londýna – co vás tam naučili?
Původně jsem chtěla studovat v Praze, ale žurnalistická škola, kterou jsem si vybrala,mě odradila už u přijímaček. Chovali se ke studentům nějak tak oprskle, nesympaticky. Měli jsme po těch zkouškách domluvený oběd s Tomášem a já jsem si řekla, že to přece musím nějak vyřešit, najít si jinou školu. Nakonec jsem ji vypátrala v Londýně. To, co nás tam tři měsíce učili, by se asi dalo zvládnout rychleji, ale prošli jsme spoustu zajímavých věcí: jak se odlišit, jak prezentovat jídlo, co obnáší otevřít restauraci... Já jsem se díky nim hlavně celkově zorganizovala. Tomáše zase bavily lekce z food byznysu, vždycky si četl, co jsme přivezla domů.

LN Nakolik vám Tomáš do kuchařky a blogu mluví?
Na začátku jsme se párkrát pohádali. Teď už mi do toho nemluví, když si sama neřeknu o radu. Já jsem dost tvrdohlavá a potřebuji oddělit to perfektní Ambiente od svých věcí. Já nechci mít věci perfektní, chci, aby byly lidské.

LN Když jsem vaši knížku procházela, našla jsem tam pár vlastně dost banálních záležitostí, které by možná někdo jiný shrnul do jedné věty a nedělal z nich recept na dvě stránky...
Já jsem nechtěla udělat nějakou superkuchařku. Ale spíš inspiraci. Je to taková autentická reportáž z mé kuchyně. Spousta lidí nemá nápady, jak jídlo kombinovat, jak pracovat s ingrediencemi. A já jsem pro ně dala dohromady to, co funguje. Ne každý třeba ví, co má dělat, když k němu přijde na snídani vegan. Jak si poradit s prostíráním, aby to vypadalo hezky. Mám radost, že to čtenáři pochopili, že chodí pěkné ohlasy.

LN A takové ty lehce bizarní dětské recepty – třeba špagety v párcích? To je skoro mimibazar, ne?
S tou kapitolou nejsem spokojená. Byla v původním záměru, nakonec jsme ji udělali, ale teď, když procházím kuchařku, vím, že by byla lepší bez téhle části. Nemusela by tam být.

LN Často používáte slovo „hezký“ – co pro vás vlastně znamená?
Hezké je to, co je vám příjemné, co vás baví. Já jsem zaměřená na vizuální stránku světa. Obklopuji se hezkými věcmi. Mě baví život. Mám to v povaze, nechci se nad věcmi hroutit a nadávat. Když věci vidíte hezky, tak život je hezčí. Ráda kupuji kytky, dělám věci z jehličí, ráda vstávám...

LN V kolik hodin býváte na nohou?
Co jsme se vrátili z dovolené, tak v šest, ale dřív to bývala pátá. Mám ráda náskok. Když se probudím a dům je tichý, seběhnu dolů, udělám dětem svačinu, piju čaj, jsem tam sama, nic nemusím, a když se mi mezi tím podaří si pěkně zacvičit a poslat pár e-mailů, je to fajn. Ostatní jdou teprve do práce a tam už na ně čekají moje věci – to já úplně zbožňuju. Když mám zůstat v posteli do osmi, tak to nechtějte vidět – nudím se. I na trhu jsem ráda první. Dám si kávu, koupím zeleninu, bagety... Často tam z domu doběhnu, není to daleko. Mám ráda, když se všechno probouzí a vzduch jinak voní.

Ovesná kaše na slano. Zkuste ji s dýní a mrkví

LN Asi máte hodně ráda snídaně, viďte?
To je moje nejoblíbenější jídlo dne. Tři roky jsem ráno jedla ovesnou kaši, ale teď se mi to mění. V létě jsme udělali marmeládu z meruněk, tak jsem měla hrozně ráda chleba s máslem, s marmeládou a kakao. Teď mám zase nejradši míchaná vajíčka. Doma vždycky musíme mít máslo – už kvůli snídaním – dělám na něm ráno vajíčka, rozpouštím ho na krupičnou kaši..., bez něj by to vážně nešlo.

LN Máte život, po jakém asi hodně lidí touží. Zůstávají ještě vůbec nějaké nesplněné plány?
Chtěla bych hodně dětí – tak čtyři. A pracovně: líbilo by se mi vytvořit prostor pro mámy a děti, místo, kde by si děti mohly hrát, mámy pracovat a hlavně, kde by byl jídelní lístek přímo pro děti. Dětské kaše, polévky, sunary... Ale bojím se zároveň, že bych přišla o čas, který si užíváme spolu doma. Když jsem teď na podzim měla náročnější období kvůli kuchařce, tak děti si na to stěžovaly. Říkala jsem, že to musí chvíli vydržet. A nějak cítím, že je do téhle situace nechci postavit znovu. Chtěla bych dělat spoustu věcí, ale zároveň to cítím tak, že se především mám starat o ty svoje.

LN Umíte si představit, jak by vypadal váš život, kdybyste nepotkala Tomáše?
Myslím, že bych nejspíš někde cestovala. Zůstala bych v Americe, přemýšlela jsem i o studiu v Amsterdamu nebo Austrálii. Vlastně jsem si před třemi lety neuměla představit, že se vrátím do Čech. A pak jsem potkala Tomáše.

Autor:

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...