Nepatřím zrovna do fanklubu francouzského prezidenta Sarkozyho, ale jednu věc musím ocenit. Postavil se kultu HDP a podařilo se mu rozproudit debatu o alternativních kritériích pro poměřování hospodářského vývoje.
Do srovnání vyspělosti zemí by se tak konečně mohly dostat i faktory, které i přes svou důležitost stále stojí na okraji zájmu: od dostupnosti vzdělání, přes zohlednění nehonorovaných aktivit obyvatel (výchovu dětí, dobrovolnictví) až třeba po péči o životní prostředí.
Zbyňek Petráček jako by to ale nepochopil. Ve své glose Štěstím posedlý Sarkozy mudruje nad pojmem štěstí (zkratkovité označení Sarkozyho inovací), místo aby se dostal k jádru věci.
Uznávám, že pojem "štěstí" je pro danou věc nazvání nešťastné. Ostatně francouzské "bien-être" používané v tomto kontextu má stejně jako anglické "well-being" blíže k překladu "blahobyt" či "dobré podmínky pro život", a neasociuje tedy ani vrcholný zážitek ani marné celoživotní hledání. Snad i proto ve Francii novináři neskončili tak snadno u shazující nálepky a probíhá tam veřejná debata o tématu samém.
V době ekonomické krize, která zaskočila na prvním místě samotné ekonomy, je nejvyšší čas aby se do popředí zájmu vedle hospodářské výkonnosti dostaly i hodnoty komplikovanější a trvalejší. Výzkumný tým, o jehož výsledky se Sarkozy opírá (a v němž mimo jiné pracovalo pět nositelů Nobelovy ceny), učinil sympatický krok tímto směrem.
