"Chci k tomu slyšet ten virbl," zařval do mikrofonu plukovník, když vojáci v pátek krátce před desátou dopoledne nacvičovali pochody a jejich bubeník si vzal zrovna pauzu.
Všechny ochozy vítkovského památníku v tu chvíli zdobily plastikové láhve nejrůznějších velikostí a barev. Teplota přesahovala třicet stupňů a vojáci ve slavnostních uniformách využili každou volnou chvíli, aby se napili.
ČTĚTE TAKÉ: |
Celá ceremonie, při které museli vydržet nehnutě stát, trvala zhruba hodinu. Slavnostní proslovy se na pálícím slunci protahovaly. "Nejsme supermani, ale dokážeme se poprat s těžkými úkoly," chválil vojsko Vlastimil Picek, odstupující náčelník generálního štábu.
"Mějte se dobře," rozloučil se, zatímco cestou kolem památníku probíhalo několik polonahých běžců.
Jeho nástupce Petr Pavel se k řeči dostal až jako poslední. A neopomněl připomenout vtipnou souvislost - podle kalendáře dnes slaví jmeniny Petr a Pavel. "Doufám, že k mému jmenování vedla jiná motivace než tato úsměvná shoda okolností," pobavil nastoupené jednotky.
S posledním povelem "pohov a rozchod" si asi nejvíce oddechli dva starší vlajkonoši, kteří celou dobu ve stínu obří sochy Jana Žižky drželi prapor Junáku a Československé obce legionářské. Ostatní se v ten okamžik podle nacvičených plánů rozeběhli do chladných útrob mramorového památníku.
