Po válce se cesty obou architektů rozešly. Hrubý se věnoval projektům mlékáren, později, po odeznění tzv. sorely, navrhl moderní palác Dům módy na Václavském náměstí, v němž vedle doznívajících motivů sorely najdeme návrat k prvorepublikovým funkcionalistickým prvkům. Pak se podílel na stavbě, která mu přinesla mezinárodní věhlas a u nás znamenala definitivní konec stalinské éry – byl členem týmu, který vyhrál soutěž na československý pavilon na světové výstavě v Bruselu 1958.
Kittrich hned po válce navrhl se svou manželkou architektkou a bytovou designerkou Emanuelou Mazancovou-Kittrichovou (1909-1989) pěkný funkcionalistický dům telefonní a telegrafní ústředny pro čs. poštu v ulici Politických vězňů, čp. 911/II (později dost nešetrně přestavěný). Pak se věnoval především pedagogické práci, neboť byl v roce 1948 jmenován profesorem pražské techniky. Na škole patřil k noblesním pánům, kteří ještě osobně pamatovali éru první republiky, a s tím měl samozřejmě problémy, neboť mladí zapálení bolševici tohle neviděli moc rádi a gentleman v anglickém obleku s motýlkem nebyl pro ně tím správným představitelem socialistického pedagoga. Studenti si ale Kittricha považovali, moc hezky na něho vzpomínal třeba Karel Hubáček. Prof. Kittrich zemřel krátce po ruské okupaci v roce 1968.
Bílá labuť, vrchol meziválečné avantgardy
Nejvýznamnějším dílem dvojice Hrubý – Kittrich je obchodní dům Bílá labuť v ulici Na Poříčí v Praze na Novém Městě z let 1937-39 (poetický název nesl už dům, který tu kdysi stával). V době vzniku to byla mimořádná stavba a i dnes bývá považován za jedno z vrcholných děl meziválečné avantgardní architektury. Oba mladí projektanti nejprve vyhráli velkou soutěž, kterou vypsala firma Brouk a Babka, vlastnící síť moderních obchodních domů (Praha-Letná, Ostrava, Brno, Liberec, Plzeň, České Budějovice, Bratislava). Na definitivním návrhu pak pracovali s „dvorním“ architektem společnosti B+B Janem Gillarem, který byl autorem interiérů.
Jaroslav Brouk (mj. otec známého propagátora psychoanalýzy Bohuslava Brouka) a Josef Babka byli moderní podnikatelé, kteří u svých obchodů uplatňovali novátorské přístupy. Ty byly postaveny ve funkcionalistickém stylu, měly samoobslužný prodej a rozvážkovou službu. Pražský palác Na Poříčí pak měl být vlajkovou lodí společnosti. Hrubý s Kittrichem použili na uliční průčelí tehdy v Praze nevídaný princip obří skleněné fasády bez parapetních pásů (stejný motiv však najdeme i u Gillarova obchodního domu B+B v Liberci již o dva roky dříve). Velké okno o rozměru 18 x 30 metrů s tabulemi ze speciálního vrstveného skla značky Thermolux je tedy členěno pravidelným rastrem, který neodpovídá tektonice budovy. Jeho plocha byla pak využívána k umístění příležitostných reklam. Velkoryse je řešen parter, ten tvoří nika s vysunutými výkladci – jakýmisi obřími prosklenými vitrínami, které umožňují prohlédnout si vystavené zboží ze všech stran. Mezi nimi jsou průchody do velké vnitřní haly s ochozy a americkými eskalátory Otis z přízemí do prvního patra. Tento prvek už Pražané znali z letenského svahu, kde pohyblivé schody vozily už od poloviny dvacátých let lidi od Štefánkova mostu nahoru k tzv. Letenskému zámečku – populární vyhlídkové restauraci. Bílá labuť byla ale první stavbou na našem území, kde byly eskalátory užity v interiéru (a další se pak objevily až po třiceti letech na novém ruzyňském letišti a v podchodu na Václavském náměstí).
Moderní byl rovněž systém vytápění a větrání i celá řada dalších technických inovací, včetně pneumatické pokladny pro zasílání peněz a účtenek do centrální evidence, dětského koutku nebo úschovny zavazadel pro zákazníky. Novostavba navíc hrdě zasáhla do panoramatu města, když ji architekti ukončili výraznou věžovou nástavbou (s veřejnosti přístupnou vyhlídkovou terasou!), zakončenou osmimetrovou labutí z neonových trubic, údajně dle návrhu grafika Božidara Leisera, která se navíc otáčela kolem své osy. Na otevření supermoderního obchodního paláce se Pražané velmi těšili, došlo k němu však bohužel ve smutných časech - tři dny po začátku německé okupace, tedy 18. března 1939. Prvními zákazníky tak byli zejména vojáci Wehrmachtu, kteří využívali výhodného kurzu říšské marky vůči koruně…
Nejstarší funkční neon
Bílá labuť byla až do poloviny sedmdesátých let jediným moderním obchodním domem v Praze. Slavné světelné logo je patrně nejstarším stále funkčním neonem. O to víc mne mrzí, že stavba je dnes v tak neutěšeném stavu. Nejde sice o památku UNESCO, jak se běžně uvádí, jedná se „jen“ o řadový objekt, registrovaný v seznamu pražských nemovitých památek. Kvalitní rekonstrukci by si však zasloužil jako sůl.
