30. července 2016 15:28 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Největší strach máme z vlastního
selhání. O pocitech dvacátníků

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Heinz Bude | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Heinz Bude | foto: Richard Cortés, Lidové noviny
Do zamlklého vědce má daleko. Na diskusním pódiu je jako ryba ve vodě, do odborných i společenských debat se vkládá s energií a úsměvem. Kasselský sociolog Heinz Bude platí v Německu za vlivného intelektuála. Léta zkoumal specifika poválečných generací. V poslední době se zabývá zejména pocity, které ovlivňují, spojují a štěpí současnou společnost.

LN: Ve dva roky staré knize Gesellschaft der Angst (Společnost strachu) konstatujete, že posledním principem, na němž jsou všichni občané ještě schopní se shodnout, je strach. Žijeme v relativně stabilní a blahobytné společnosti. Čeho se lidé bojí?
V Německu i v Česku žijeme v bohaté společnosti. Ta už nicméně nedrží pohromadě díky nějakému velkolepému slibu, který by platil pro všechny. Dříve jsme věřili ve vzestup prostřednictvím vzdělání. Dnes není jasné, co by měl člověk vystudovat, aby se vyšplhal vzhůru. Naše společnost nadále drží pohromadě výhradně díky hrozbám. Nejen těm dramatickým, jako že budete bez práce. Znejišťuje už třeba fakt, že přechod ze vzdělávacího systému do zaměstnání dnes často prochází přes šest až sedm zastávek a při každé lze něco zkazit. Můžete vystudovat špatný obor, vybrat si nesprávnou dodatečnou kvalifikaci, přestěhovat se na špatné místo, najít si nesprávného partnera. Mladší generace si pro to už vyvinuly reflex. V Německu lze velmi dobře pozorovat, že dnešní dvacátníci až pětadvacátníci mají životní šance jako dlouho ne, ale ve skutečnosti jim nevěří, protože mají neustálý pocit, že by mohli něco pokazit. A neustálé přemýšlení o tom, že něco pokazíte, je projevem společnosti strachu.

LN: Tuto věkovou skupinu, která se tak bojí vlastních selhání, označujete za generaci „nula chyb.“ Čeho se nejvíc obává? Sociálního sestupu?
Zdaleka ne jen toho! Je to ještě šílenější... Má strach z osobního selhání. Jednotlivci se bojí, že nevyužijí všech možností, jež mají. Leží za tím idea, že jim byl dán život coby potenciál a jejich úkolem je vyzkoušet a rozvinout všechny talenty, které mají. To je zvláštní představa o životě, dává příliš málo prostoru nahodilosti – tomu, co se může stát. Dříve lidé vycházeli ze společenského slibu, který říkal: Nějak to klapne, nakonec někde zakotvíš. Možná ne tam, kdes původně chtěl, ale bude to v pohodě. Tenhle pocit, že to dobře dopadne, mnoho těch, kteří se nyní nacházejí mezi 20 a 35 lety, už bohužel nemá.

HEINZ BUDE (* 1954)

Profesor makrosociologie na univerzitě v hesenském Kasselu. Vystudoval sociologii, filozofii a psychologiina univerzitách v Tübingenu a Západním Berlíně.

Od roku 1992 je vědeckým pracovníkem Hamburského institutu pro sociální výzkum(HIS). Věnuje se především sociologii generací a moci nálad ve společnosti. Do Prahy přijel
na konferenci o současném populismu v Evropě, kterou společně uspořádaly Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy, Nadace Heinricha Bölla a Goethe Institut.

LN: To se výrazně liší od předchozích generací?
Ano, protože dnešní čtyřicátníci za sebou mají důležitou zkušenost. Dobou, v níž se formovaly jejich životní modely, byla devadesátá léta. Byla to éra překvapivých možností – v Česku i Německu. Kapitalismus byl znovuobjeven, nabízely se obrovské možnosti. Na konci devadesátých let pak lidé rázem pochopili, že skončili v přebytečných zaměstnáních. V managementu, který už nikdo dál nepotřebuje. Tvořili něco s médii, o nichž se najednou začalo říkat, že jsou přeceňovaná. Tito lidé mají ve svých životech zážitek zklamání. Mladší to vědí a to jejich strach znásobuje. Když dnes jako počínající dvacátník děláte něco s médii, jste tak trochu hloupý, protože už je to úplně mimo. Je třeba dělat něco jiného, jenže co? Vycestovat na praxi do Palestiny? Anebo začít u nějaké velké firmy? Filozof Foucault s určitou dávkou pravdy říkal, že existuje nový způsob proviňování se na sobě samých. A to je, myslím, právě ten zdroj strachu – že ublížíme sami sobě.

LN: Tomu chce přirozeně každý zabránit. Stoupá z tohoto důvodu u mladších generací tlak na co největší „sebeoptimalizaci“?
Je to tak. Tendence takzvaně optimalizovat sebe sama však zdaleka není pociťována jako nátlak, spíš se stala ideálem. Německý časopis Eltern provádí každé dva roky výzkumy o mladých rodičích. Z posledního vyplynulo, že si dnes tři čtvrtiny z nich myslí, že vychovávat děti je těžší než za doby jejich rodičů. Na otázku „Proč?“ odpovídají, že za to nemohou vnější okolnosti, nýbrž oni sami. Jsou si vědomi, že si působí problémy, ale nemohou si pomoci.

LN: Klesá ve společnosti v souvislosti se stoupajícím tlakem na úspěch pochopení pro ty, kteří z nějakého důvodu zůstávají pozadu?
Trochu se to zmírnilo, ale stále ještě vládne mentalita, že vítěz bere vše. Mimochodem ji zesilují sociální sítě, na nichž člověk prezentuje všechno, co ze sebe udělal. Přijímat to, čemu bychom dříve říkali rány osudu – například pokud máte handicapované dítě nebo takové, které není úplně dobré ve škole –, je v dnešní době evidentně těžší. Každý chce udělat vše pro to, aby se nic takového nestalo. A když k tomu dojde, může to být těžké.

LN: Lidé jsou dnes výrazně mobilnější než dříve, mohou poznávat jiné země a kultury. Vede cestování samo o sobě k větší toleranci?
Dělali jsme celoevropský výzkum o studentech ve výměnném programu Erasmus. Ukázalo se, že jeho efektem není, že by studenti byli k Evropě otevřenější. Spíše naopak. Říkali: Teď teprve jsme si uvědomili, jak to je v Německu. Je to dost zvláštní způsob znovuobjevování identifikací, které bychom dříve vůbec nepovažovali za důležité. Program Erasmus má paradoxní efekt. Jestli skutečně vede k evropštějšímu povědomí, o tom bych pochyboval. Zároveň máme velice pěkné sociologické výzkumy o uchování turistického pohledu. Ten je svým způsobem klecí. Když člověk cestuje, nese si ji s sebou. Otázkou vždy je, jestli z ní lidé vystoupí a udělají zkušenost, o níž nevědí, jak dopadne. To už dnes není zdaleka tak jednoduché. V našem světě je těžké se ztratit.

ZUZANA LIZCOVÁ
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Jste ve městě nová a nikoho neznáte?
Jste ve městě nová a nikoho neznáte?

Na eMimino.cz najdete maminky, které jsou na tom podobně.

Najdete na Lidovky.cz