Nekonečné lustrace

Jen to, co z nového odhalení citovaly noviny, stojí za zamyšlení: vyskytují se tam jména zákonodárců, s nimiž byly v posledních měsících a letech spojeny různé těžko pochopitelné aféry – a toto zveřejnění by mohlo vysvětlovat, že aféry mohly skrývat takové či makové vydírání.

Existuje snad lepší důkaz o tom, že podobným záležitostem lze nejlépe zabránit zveřejněním informací? Jakmile je informace veřejně dostupná, nemůže s ní už ve svůj prospěch manipulovat její „vlastník“, to je snad jasné. Ale v České republice možná opravdu už nemá moc smyslu disputovat o smyslu či účinnosti lustrací, lze říci, že jejich užitečnost pro očistu a zprůhlednění veřejného života se už prokázala.

 S údaji z registru a dalších evidenčních pomůcek je však ten problém, že bez nahlédnutí do příslušného svazku není zrovna jasné, oč při spolupráci šlo – zda dotyčný s chutí donášel, anebo se kroutil, jak mohl, aby tajným policistům náhodou neřekl něco, co by poškodilo někoho jiného. V případě VKR to platí ještě o něco víc než u jiných komunistických tajných služeb. Získáváni ke spolupráci obvykle bývali vojáci základní služby, už i tak zmatení a nejistí, a navíc zastrašení nepříjemným prostředím.

 Chceme-li se tedy dozvědět, „jak to vlastně bylo“, musíme velmi pozorně zkoumat svazek, a není-li dostupný, pak svazky, které by mohly mít něco společného s tím, co se chceme dozvědět. Usuzovat jen z toho, že je v registru zaneseno něčí jméno, je ošemetné. V případě spolupracovníků VKR o to ošemetnější, že zveřejněné seznamy neposkytují klíč ke kategoriím tajných spolupracovníků, nebo jsem ho aspoň nenašla.
A tyto kategorie byly u VKR ještě o kus složitější než u jiných tajných služeb. Archiv bezpečnostních složek – nebo pracovníci ÚSTR, kteří seznamy připravili ke zveřejnění – by tedy měli veřejnosti poskytnout nejen jména, ale doplnit také alespoň základní klíče k jejich pochopení.