12. prosince 2015 7:30 Lidovky.cz > Zprávy > Svět

Nelítostná Holubice bojovala se Sověty i Talibanem. Strhující příběh afghánské válečnice

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 19Diskuse
Velitelka Kaftar v obklopení svých bojovníků. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Velitelka Kaftar v obklopení svých bojovníků. | foto: RFE/RL / YoutubeReprofoto
„Zabijí vás, a stanete se mučedníky. Když zabijete vy je, budou z vás hrdinové,“ zakřičela odhodlaně na své nezkušené muže před rozhodující bitvou se sovětskými okupanty. A pak je potoky krve provedla k prvnímu vítězství. Kaftar neboli Holubice, statečná a nelítostná válečnice, zocelená bojem s Rusy i islamistickým Talibanem. Afghánská žena, která uspěla tam, kde mnozí muži selhali - a zaplatila za to drahou cenu.

Byl to další ze zdánlivě nekonečné řady dnů smrtící války, která už skoro dvacet let sála život z krví napojené země. V úkrytu mezi rozeklanými horskými štíty vyčkávala malá armáda, již do střetu s Talibanem vedl velitel proslulý pod bojovou přezdívkou Kaftar (Holub) – obávaný a v bojích se Sověty i mudžáhedíny zocelený válečník, jehož jméno v severním Afghánistánu už dávno obestřela sláva. Ne tak jeho nositele. Mnozí z těch, kteří si zkazky o neohroženém vojevůdci předávali, totiž netušili zásadní: velitel Kaftar je ve skutečnosti žena.

Toho dne na konci 90. let zapraskala Kaftar vysílačka. Ohlásil se v ní nový lokální velitel tálibů, jenž usoudil, že drobná demoralizace nepřítele před bitvou neuškodí. „Jsem mulla Bakí a znásilním tvou ženu!“ pohrozil domnělému muži, který velel jeho protivníkům. Dostalo se mu nečekané odpovědi. „Můj manžel znásilní tvoji ženu!“ odsekl mu rázný ženský hlas. A pokračoval: „Jestli po mně půjdeš a vnikneš do mého údolí, lidé se ti vysmějí, že válčíš se ženou. A jestli nad tebou zvítězím, tvoje ponížení bude o to větší.“ Konsternovaný mulla Bakí se prý tehdy zapřisáhl, že co bude živ, nezkříží s Kaftar zbraně.

Síla strhujícího příběhu nelítostné Holubice, který detailně popsal afghánský zpravodaj stanice Al-Džazíra, tkví v jeho jedinečnosti. V prostředí afghánského venkova, hluboko zakořeněného ve staleté patriarchální tradici, se Kaftar dokázala stát nejen váženou vůdkyní své komunity, ale také jedinou ženou, která si získala oddanost stovek bojovníků a na bitevním poli v jejich čele nesčetněkrát triumfovala. Pomohla jí k tomu nejen její statečnost a vytrvalost, ale rovněž to, že se svými nepřáteli neměla slitování. Včetně vlastní rodiny.

Kaftar v reportáži stanice RFE/RL.

Kaftar v reportáži stanice RFE/RL.

Vůdkyní už odmalička

Velitelka Kaftar se narodila před 62 lety jako Bíbí Ájša Chabíbí v severoafghánské provincii Baghlán. Její rodina, stejně jako další obyvatelé vesnice, se živila farmařením na hnědé půdě tamních údolí, ale otec Bíbí byl kromě toho i respektovaným arbabem neboli kmenovým vůdcem. A protože malou Bíbí měl ze všech svých deseti potomků nejradši, bral ji všude s sebou. Ať už rozsuzoval sousedské sváry nebo radil svým lidem, jak v období sucha zachránit ohroženou úrodu, jeho oblíbená dcera byla vždy po jeho boku, aby naslouchala a učila se. Když povyrostla, otec ji dokonce měl k tomu, aby ho čas od času zastoupila.

Ve dvanácti letech rodina Bíbí zasnoubila. Ovšem na rozdíl od většiny afghánských venkovských dívek, jež puberta vyloučí z mužského světa a uzavře je mezi přísně střežené zdi izolace, byl její osud jiný. Rodiče vybrali ženicha, který akceptoval, že si nebere jen tak obyčejné děvče, a chtěl své manželce dopřát svobodu. Byl sice skoro dvakrát starší než jeho nastávající, ale z toho si Bíbí nedělala těžkou hlavu, stejně jako z faktu, že se má vdát tak mladá. „Vdávat se v tomhle věku bylo tehdy normální. Věřilo se, že je to pro mladé lidi dobré,“ vzpomíná o padesát let později.

Svého snoubence poprvé spatřila jen letmo, u příležitosti zásnubní oslavy. Než mladík zmizel ve dveřích jejího rodného domu, stačili si vyměnit jeden jediný pohled. Teprve po třech měsících s ním poprvé mluvila na tajné noční schůzce, kterou podle tradičního obyčeje zařídila její matka. Rozhovor trval pouhých deset minut. Čekání na samotnou svatbu pak celé tři roky.

Dnes Kaftar tvrdí, že její rodiče vybrali dobře. Manžel se skutečně smířil s tím, že se z jeho choti místo ženy v domácnosti stává kmenová náčelnice, a ve válkách, které měly přijít, pečoval doma o děti, zatímco jeho manželka bojovala.

Jsem stejně dobrá jako muž

Po svatbě Bíbí pokračovala ve své – pochopitelně neoficiální – výuce. Stále častěji sedlala koně a ve jménu svého otce se vydávala do sousedních vesnic, kde jej zastupovala. Ráda pomáhala řešit manželské půtky a mnohé rodiny také přiměla k tomu, aby svým dcerám dovolily provdat se za muže, jehož si samy vyberou. Snížila rovněž objem nutného věna, čímž řadě snoubeneckých párů zkrátila dlouhou cestu ke svatebnímu obřadu.

A její sebevědomí rostlo. Rodinný přítel vzpomíná, jak sotva dvacetiletá překračovala potok a vyhrnula si přitom oblečení. Na opačném břehu seděl muž, který si při tom pohledu neodpustil hlasité lascivní poznámky. Jakmile Bíbí potok přebrodila, na zaskočeného chlípníka se vrhla, povalila ho na zem a řádně zbila, načež prohlásila: „Chtěl jsi mě položit na zem. A místo toho na ní teď ležíš ty.“

Po letech, když Bíbí seděla u smrtelného lože svého otce, jí umírající kmenový náčelník řekl: „Přál bych si, aby aspoň jeden z mých synů byl tak chytrý, statečný a pracovitý jako ty.“ „Cítím se jako tvůj syn, nikoli dcera,“ odvětila. „A můžu dělat stejnou práci, jako bych jím skutečně byla.“

Stěží si tehdy přála, aby své schopnosti zpečetila krví. Jenže válka jí nedala na výběr.

Bitva jako soudný den

Na sklonku roku 1979 vtrhla do Afghánistánu vojska Sovětského svazu, aby se postavila do zad prosovětské vládě, jež čelila stále výbojnější opozici. Kábul byl od Baghlánu na míle daleko, stejně jako politický kontext invaze. Ale zvěsti o tom, že do země vstoupili cizí vojáci a vraždí nevinné Afghánce, byly všudypřítomné. Netrvalo dlouho a ze zkazků se stala skutečnost. Sovětské síly postoupily na dohled od Kaftařiny vesnice.

Její obyvatelé se začali připravovat k obraně. Z navršeného kamení vystavěli valy a strážní posty, střídali se na hlídkách a ti, kteří vlastnili střelnou zbraň, ji chystali k boji. Ti, kdo ji neměli, se chopili mečů, nebo aspoň lopat nebo motyk. Po dvou dnech protrhl křehké ranní ticho zvuk střelby. Sověti zaútočili. Kmenová náčelnice si na záda pověsila nabitou pušku a rozběhla se vstříc dni, který z Bíbí stvořil Kaftar.

Většina vesničanů strávila celý život farmařením a do zocelených válečníků měla daleko. Kaftar sice věděla, jak zacházet se zbraní, ale ve střelbě nijak nevynikala. Přesto věděla, že její lidé k ní upínají své naděje. A tak udělala jediné, co ve svých očích udělat mohla. Zavelela k útoku. „Zabijí vás, a stanete se mučedníky. Když zabijete vy je, budou z vás hrdinové!“ zakřičela.

Krvavá bitva zuřila do soumraku. Sověti byli vyzbrojeni útočnými puškami a samopaly, ale vesničtí bojovníci je svým počtem vysoce převyšovali a nakonec se jim podařilo zahnat okupanty zpět na jejich základnu, kde sovětské tanky donutily Afghánce k ústupu. Kaftar a její muži poprvé zvítězili, ale cena, kterou zaplatili, byla bolestná. „Podobalo se to Soudnému dni,“ vzpomíná Kaftar. „Poprvé v životě jsem viděla tolik mrtvých těl. Všichni z okolí přišli, aby se o ně postarali. Byl to strašný pohled.“ A rovněž pohled, kterému museli místní přivyknout. Brzy se změnil v jeden z mnoha.

S dcerou v sedle do boje

Nelítostná válka se Sověty trvala téměř deset let. Kaftařin kmen během té doby vybudoval síť bunkrů a postavil miliční armádu o několika stovkách mužů, kteří se pod vedením své velitelky spojili s Ahmadem Šáhem Masúdem, slavným vojevůdcem přezdívaným Lev z Pandžšíru. Kaftar se vycvičila ve střeleckém umění a svoji klisnu Majdan naučila setrvat z klidu, zatímco jí jezdkyně nad hlavou pálí ze samopalu. „Když jste ji zdálky viděli cválat na koni, nikdy byste neřekli, že sledujete ženu,“ popsal jeden z jejích spolubojovníků.

Nakonec si Kaftar věřila natolik, že do boje s Rusy vozila svoji nejmladší dceru, která doma bez matky naříkala. Za nocí, kdy své muže vedla do útoku na pozice Sovětů, osedlala Majdan, naložila na klisnu potřebné vybavení včetně svého oblíbeného kalašnikova a s dcerkou v náručí se vyhoupla do sedla. Jízda batole většinou ukolébala, takže si ani nevšimlo, když ho matka po cestě odložila v domě známých, případně zanechala v bezpečné vzdálenosti od boje v péči některého ze svých vojáků.

Jindy dcerka posloužila jako příhodná kamufláž. Jednou musela Kaftar na cestě domů projet sovětským kontrolním stanovištěm. Posádka začala podezřelou ženu prohledávat, když tu dítě zaplakalo – a ruský voják se usmál, ujistil „nevinnou matku“, že se nemá čeho bát, batole něžně pohladil po zádech a nechal Holubici jít.

Válka nezná soucit

Lidskost, kterou dotyčný Rus projevil, však válečnici neobměkčil. Když se jí zpravodaj Al-Džazíry během jejich loňského setkání v Kábulu zeptal, zda pro ni pak nebylo těžší sovětské vojáky zabíjet, zarazila se, načež se pousmála. „Zvláštní otázka – navzájem se zabíjet a pak cítit k nepřátelům něco dobrého. Když ty boje a útoky začaly, nic takového vás nezajímalo. Když vám zabijí rodinu, zapomenete na všechno, žene vás jedině pomsta. Tři z mých synovců zemřeli na můj rozkaz, protože byli tálibové a já proti Talibanu bojovala. Jakmile přijde ke slovu válka, přinese nenávist.“

V únoru 1989 se sovětská vojska, vyčerpaná desetiletím okupace nezkrotné země, stáhla a rodný kraj Kaftar se pustil do oslav vytouženého míru. Jenže místo něj nahradil válku se Sověty neméně krvavý občanský konflikt mezi povstaleckými skupinami, které po ztrátě společného nepřítele obrátily zbraně proti sobě navzájem. Jako nejsilnější se ukázalo fundamentalistické hnutí Taliban, jež v roce 1996 ovládlo Kábul a nakonec i většinu Afghánistánu – až na několik oblastí, jež zůstaly mimo jeho kontrolu, a staly se tak novou frontou. Byla mezi nimi i Kaftařina část Baghlánu - a tak si Holubice, tehdy už čtyřicátnice, ponechala svého kalašnikova v ruce.

„Brzy nám došlo, že (Taliban a Sověti) jsou jeden za osmnáct a druhý za dvacet bez dvou. Všechno se to opakovalo: stejné boje, stejné zabíjení a krveprolití. Oběd jsme nikdy nedojedli do konce, vždycky ho narušila střelba. Ráno jste si dvakrát srkli čaje, a už se rozpoutaly boje,“ popisuje. V té době už byla proslulou a obávanou válečnicí a jedním z vůbec nejbojovnějších ozbrojených odpůrců Talibanu v regionu.

Afghánští vojáci u těl zabitých bojovníků Talibanu.
Afghánské bezepčnostní jednotky odvážejí zraněného civilistu k lékařskému ošetření po útoku bojovníků Talibanu v Kunduzu.

Slzy vyschly

V posledních letech války s Talibanem Kaftar stále častěji vyhrožovali smrtí, a tak přestala spát ve svém vlastním domě. Dlouhá léta brutálního konfliktu si vybraly daň na její psychice a otupily jí emoce. Od začátku války prý plakala jen jednou, vzpomíná: když vnuci špatně uvázali její oblíbenou klisnu a kůň sklouzl ze srázu a oběsil se. Neoplakala dokonce ani smrt svých dvou synů.

Rok 2001 přinesl novou naději na mír: americká invaze po 11. září Taliban zaměstnala a soustředila jeho pozornost na jihovýchod Afghánistánu. O pět let později se situace jevila dokonce natolik stabilizovaná, že Holubice a většina jejích válečníků souhlasili, že v rámci programu OSN složí zbraně. Jenže pak Taliban chytil druhý dech, snahy o stabilizaci země ztroskotaly a veškeré naděje se obrátily v prach.

Píše se rok 2015 a Afghánistán krvácí dál. Místo toho, aby se jeho rány zacelovaly, se otvírají stále nové a nové. Ze zbídačené země, jíž dál zmítá Kaftařina „nenávist“ a s níž si svět podle všeho neví rady, prchají tisíce zoufalých lidí, kteří si snaží zachránit život, kde se dá – mimo jiné i v Evropě.

A Holubice si stele na zemi pokoje v kábulském hotelu, na tenkém koberci, s připravenou zbraní a hlavou plnou myšlenek na to, co bylo a co mohlo být. „Bývala jsem na své dílo hrdá. Ale od té doby, co mi vyhrožují a trpím jak já, tak moje rodina, začínám mít pocit, že jsem nikdy neměla být vojevůdcem. Přeju si, abych se tehdy stala obyčejnou ženou v domácnosti. Aby mě nikdo neznal, nikdo za mnou nechodil, nikdo na mě nemluvil. Místo toho noci probdím, pořád ve střehu, pořád s pistolí. Neustále připravená bránit samu sebe.“

Kaftar a její zbraň.

Kaftar a její zbraň.

  • 19Diskuse
Magdalena Slezáková

Autor

Magdalena Slezákovámagdalena.slezakova@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!