Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Nemůžete pomáhat všem. To bylo pro mě těžké přijmout, říká pracovnice Lékařů bez hranic

Svět

  6:00
PRAHA - Od roku 2011, kdy se přidala k organizaci Lékaři bez hranic, působila na misích na Ukrajině, v Sýrii, v Kongu nebo i v Sierra Leone, kde pomáhala v boji proti epidemii eboly. Personalistka Reena Sattar se ale nákazy nebála. Přiznává, že nejvíce psychicky náročné bylo poslouchat příběhy pacientů. „Často jsme měli v nemocnici děti, které byly poslední žijící z rodiny,“ popisuje pro server Lidovky.cz.

Reena Sattar měla na misích na starost například nábor místních zaměstnanců. foto: Iva Melíšková, Lidovky.cz

Ač se mnohým lidem jméno organizace Lékařů bez hranic automaticky spojí s obrázkem lékařů operujících ve stanech, mise by nemohly fungovat také bez dalších lidí: logistiků, koordinátorů, personalistů, tedy lidí jako je Reena Sattar. Ta kromě administrativních záležitostí a účetnictví měla v minulosti na misích na starost právě nábor místních zaměstnanců. „Bez nich bychom vůbec nemohli dělat naši práci,“ přiznává.

Lidovky.cz: Jak nábor místních pracovníků probíhá?
To vždy záleží na zákonech těch zemí, většinou ale hlásíme u ministerstva práce, na úřadu práce nebo ve městě, že máme volná místa. Pak dostaneme ručně vyplněné přihlášky a životopisy a musíme třídit, kdo má jakou zkušenost. Když jde o technické pozice, tak děláme test, pohovory a pak někoho vybereme.

Přeškrtnutá zbraň. Lékaři bez hranic otevřeli v Praze polní nemocnici, má přiblížit jejich práci

Lidovky.cz: Hlásí se dostatek lidí?
Řekla bych, že skoro na každé misi ano, protože často pracujeme v zemích, kde je vysoká nezaměstnanost. Dáme třeba inzerát, že potřebujeme nového řidiče a přihlásí se sto nebo sto padesát lidí. Pak je to pro nás těžké. Chceme dát všem práci, ale nemůžeme. Méně přihlášek dostaneme, když hledáme pracovníky pro vyšší pozice, jako je asistent nebo koordinátor projektu, když hledáme někoho, kdo potřebuje nějakou zkušenost odjinud. Uchazeči totiž často potřebují i jazyky, aby třeba mohli i překládat. Myslím ale, že se mi nikdy nestalo, že bych podala inzerát a nikdo se nepřihlásil.

Lidovky.cz: Byl i v Sieře Leone zájem vysoký, když šlo o práci spojenou s péčí o pacienty s ebolou?
Ano. Nečekala jsem, že takový bude, ale i když bylo pro lidi těžké pracovat v ebolovém středisku a i když měli strach - a to z různých důvodů, zejména kvůli možné nákaze, ale taky proto, že by pak mohli trpět nějakou stigmatizací - tak tu práci potřebovali. A navíc oproti místním firmám si s Lékaři bez hranic byli jistí, že každý měsíc dostanou výplatu. Vidí nás totiž jako dobrého zaměstnavatele a vědí, že se u nás i hodně naučí a zlepší si schopnosti pro další práce.

Reena Sattar pracovala na misích jako personalistka.

Lidovky.cz: Jak jste vy vnímala tu práci tam? Bála jste se nákazy?
Než jsem tam jela, tak jsem trošku měla strach. Spíš jsem se ale bála, jak to zvládnu psychicky, než že budu mít ebolu. Ale když jsem přijela, tak to už ta epidemie ustupovala. Podle toho, co jsem viděla v ulicích, tak tam už běžel normální život, lidé byli v práci, podali si ruku. Asi jsem spíš čekala, že uvidím mrtvá těla v ulicích, ale to už takhle nebylo. Lékaři bez hranic mají navíc striktní protokoly co se týče bezpečnosti, takže než jsem vůbec jela do Sierry Leone, tak jsem absolvovala týdenní vzdělávací seminář v Ženevě. Tam jsem se dozvěděla všechno o tom, jak se chránit před nákazou. Když jsem měla tuto znalost, tak jsem se také méně bála, protože už jsem věděla, jak se chránit.

Lidovky.cz: A jak jste se tedy chránila?
Nejen u nás, v ebolovém středisku, ale po celém městě se chlorovala voda. Tou jsem si musela umývat ruce, dělala jsem to asi třicetkrát denně. Když jsem přijela do práce, do ebolového střediska, tak mi změřili teplotu, aby věděli, že nemám horečku. To je velmi důležité, protože v Sieře Leone je stále horko, třeba i čtyřicet stupňů, takže v té teplotě bych možná ani necítila, že mám horečku. Teplota se měřila, i když jsem přijela domů. Občas i v restauraci.

Když jsme přišli zvenku, tak jsme si museli vždycky umýt ruce a sprejovat si boty. Šla jsem třeba ani ne 50 metrů do práce, a pak jsem si musela znovu umýt ruce, než jsem šla nahoru do kanceláře. Nesměli jsme se dotýkat tváře. Obecně jsme měli tzv. politiku nedotýkání se, dva měsíce jsem nemohla nikomu ani podat ruku, ani se někoho dotknout. Ze začátku to bylo divné, pak jsem si ale zvykla. Pamatuju si, že jsme se jednou fotily s kolegyní, a ona mě chtěla obejmout kolem ramen. Já jsem ji ale musela zarazit. Ebola se šíří i skrze tělní tekutiny, takže jsem věděla, že když se nikoho nedotknu, tak to bude v pořádku.

Lidovky.cz: Nebylo to psychicky náročné?
Čekala jsem, že to bude horší. Psychicky náročné bylo, když jsme slyšeli příběhy lidí, co jsou u nás v nemocnici. Člověk, který je poslední v rodině, 12 lidí už zemřelo, on je ten poslední... Často jsme měli v nemocnici děti, které byly poslední žijící z rodiny a co potom? Někdo z komunity je musí vzít domů, aby nebyly samy. Jak už jsem ale říkala, když jsem přijela, tak ebola byla na ústupu, a proto to nebylo tak těžké, jak jsem si myslela. Myslím, že kdybych tam byla v roce 2014, kdy v nemocnici zemřelo třeba 20 lidí denně, tak by to bylo těžší.

Radka Čapková působí jako internistka.
Několikavrstvý oblek chrání lékaře před nákazou infekčními nemocemi, zjeména...

Lidovky.cz: Jak dlouho jste tam byla?
Dva měsíce. V rámci takzvaných nouzových misí tam můžeme být jen maximálně tři měsíce, protože podmínky jsou těžké. Nemůžete půl roku pracovat šest až sedm dní v týdnu dvanáct hodin denně. Lékaři bez hranic to ví, takže většinou tam jsou ty tři měsíce maximum. Pro ebolu to pak bylo maximálně dva měsíce, protože jsme museli všichni dodržovat spoustu pravidel. A když hodně pracujete a jste unavení, můžete začít dělat chyby. Stačí, že si třeba zapomenete umýt ruce a pak by to mohlo vyústit třeba v nákazu. A proto se rozhodlo, že medicínští pracovníci, jako lékaři a zdravotní sestry, budou pracovat ve vysoce rizikové zóně maximálně dva až osm týdnů.

Lidovky.cz: Byla ještě nějaká z těch misí, na kterých jste byla, nouzová?
V Sýrii, v Sieře Leone, na počátku byla i mise na Ukrajině nouzová, pak se ale změnila na běžný projekt. Když totiž někam přijedeme, situace tam je nouzová a vidíme, že se neřeší nebo se nezlepší, tak můžeme říct, že to bude jen běžný projekt, že tam budeme dělat rok nebo déle. A to se stalo na Ukrajině.

Lidovky.cz: Na Ukrajině Lékaři bez hranic působili v Luhansku a v Donbasu. Pak je ale separatisté odtud vykázali. Angažuje se tam organizace nějakým způsobem i teď, poté, co musela odejít?
Už tam vůbec nepracujeme, nemáme akreditaci a nemůžeme tam nijak působit. Chtěli bychom se vrátit, je nás tam ještě potřeba, ale zatím se to nepodařilo. Máme ale projekty v Bachmutu, v Mariupolu a v Majorsku. Třeba v Mariupolu máme mobilní kliniku. To znamená, že dáme věci do auta a jedeme do vesnice, která je v buffer zone, tedy v místech, která jsou mezi Doněckou separatistickou republikou a Ukrajinou. Buď tam už nejsou žádní doktoři nebo zdravotní sestry, nebo tam jsou, ale nemají už žádné zásoby.

Lidovky.cz: Ve které z těchto oblastí jste pracovala?
Na první misi jsem byla v Mariupolu, tehdy jsme tam teprve začínali s mobilními klinikami. Podruhé jsem byla v Doněcku, to bylo v době, kdy nás odtamtud vykázali.

Lidovky.cz: A jak probíhal ten nucený odchod?
Nejdříve jsme se dozvěděli, že zrušili naši akreditaci. Týden jsme ale zůstali a zkusili jsme s nimi vyjednávat. Chtěli jsme vědět, proč nás vyhodili a jestli by bylo možné tu akreditaci znovu získat. Nepodařilo se a za týden jsme museli odejít. Ten odchod byl ok, ale byli jsme zklamaní, že jsme museli přerušit naši činnost.

Lidovky.cz: Jak to v té oblasti nyní vypadá? Je tam dostupná nějaká zdravotnická péče?
To nedokážu říct. Když jsme odtamtud odjížděli, tak tam byly nějaké nemocnice, které ještě fungovaly, ale od nás třeba dostávaly zásoby. Ale nevím, jak je to teď, jestli mají dostatek léků.

Reena Sattar působila na misích v Kongu, Jižním Súdánu i v Sieře Leone.

Lidovky.cz: Vy jste byla také v Sýrii. Byla jste tam v době chemických útoků?
Byla jsem tam od roku 2013 až do roku 2014, od listopadu do února, to bylo vcelku nedávno po těch chemických útocích.

Lidovky.cz: Ošetřovali Lékaři bez hranic v Sýrii lidi, kteří byli zasaženi sarinem?
Ne. Nedávno jsem četla tiskovou zprávu, že Lékaři bez hranic zatím nikdy neošetřovali lidi po útocích chemickými zbraněmi. V Sýrii jsme ani nepůsobili v té zóně. Byli jsme na to ale připraveni, věděli jsme, že by se to mohlo stát.

Lidovky.cz: Která z misí byla pro vás nejobtížnější?
Těžko říct. V Sýrii to bylo těžké, protože jsme tam museli dodržovat striktní bezpečnostní opatření. Tam jsem mohla jet akorát z kanceláře do nemocnice a zpátky, což bylo asi 30 metrů. Tři měsíce jsem nemohla jet do vesnice, dokonce ani na konec ulice. Naopak tam byl ale skvělý tým, dobře jsme si rozuměli a místní byli hodně vděční, že jsme tam pomáhali. To byl super pocit.

Byla jsem také šest měsíců v Kongu, tam sice práce sama o sobě těžká nebyla, ale ta země byla velmi chudá. Každý den jsem potkávala místní a věděla jsem, že nemají dost jídla, že nemají přístup k čisté vodě. Sama jsem si pak říkala, já přitom jím třikrát denně, mám čistou vodu. A těžce jsem to psychicky nesla. Sice jsme tam pomáhali hodně lidem, ale nemůžete pomáhat všem. To pro mě bylo těžké přijmout.

„Každý den se může něco stát“

Lidovky.cz: Při své práci musíte vyjednávat i s úřady. Setkala jste se někdy s tím, že by vám nějakým způsobem ztěžovaly vaši práci?
Občas. V Jižním Súdánu jsme museli vždycky všechno, třeba když jsme chtěli někoho nabírat nebo někoho vyhodit, hlásit u ministerstva práce. My sami jako Lékaři bez hranic máme své protokoly a své zaměstnance seznamujeme s interními pravidly. Když je pak někdo poruší, jako například že přijde do práce a je opilý, tak ho můžeme vyhodit. Naši zaměstnanci tato pravidla akceptují. Když se ale něco takového stalo v Jižním Súdánu, tak jsem musela jít na ministerstvo a hlásit a vysvětlovat, že někoho vyhodím, protože byl v práci opilý. V jiných zemích jsem tohle nemusela dělat.

Jednou se dokonce místní autority chtěly zúčastnit pohovorů. To taky podle našich pravidel nejde. Máme svůj systém, jsme neutrální, nezávislí a nestranní. Nemůže nějaký pán přijít a říct: najměte tohoto pána, protože on je ze stejné etnické skupiny jako já a my chceme, aby tuto práci měl. Místní úředníci se ale chtěli zapojit a získat kontrolu nad tím, co děláme. My jsme to odmítli. Nakonec jsme akceptovali, že by se přišli na pohovory podívat, ale to bylo vše. O tom, koho přijmeme, jsme rozhodovali sami.

Lidovky.cz: Jakým nástrahám musí Lékaři bez hranic na misích obvykle čelit?
Je to hlavně o logistice. Když budeme budovat nemocnice, tak musíme najít vhodné místo. Další nástrahy jsou administrativního rázu - že musím zítra dát výplatu zaměstnancům, připravit výplatní pásky a přitom už nejde elektřina, a tak je nemůžu vytisknout. A jak to budu zítra rozdávat, když nebudu mít papír, který by mi podepsali, že peníze převzali?

A pak to je taky zásobování, abychom tam měli vše, co je potřeba, aby nemocnice fungovala. Hlavně najít zdroje čisté vody a mít dostatek elektřiny. To může být často problém. Takže používáme generátor, ten ale můžeme používat třeba jenom čtyři hodiny denně. Například během mise v Sýrii se stalo, že v nemocnici zrovna probíhala operace, při níž lékaři transplantovali kůži. Nejednou ale generátor přestal fungovat. Někteří naši zaměstnanci tak museli běžet do vesnice a ptát se, jestli někdo nemá druhý generátor, který bychom mohli použít, abychom operaci dokončili.

Lidovky.cz: Jak to dopadlo?
Dopadlo to dobře, ale v ten moment to byl stres.

Lidovky.cz: A adrenalin.
Ano, a proto říkáme, že lidé, kteří chtějí pracovat pro Lékaře bez hranic, musí být flexibilní. Že musí vymýšlet alternativní řešení na různé problémy, protože každý den se může něco stát.

Lidovky.cz: Jak těžké jsou pak pro vás návraty z misí, návrat k rutinní práci?
Těžké je, že si na misích vytvořím vztahy s lidmi, vytvoří se super tým, a pak najednou odejdu a už nejsme každý den v kontaktu. Chybí mi pak ti lidé, s nimiž jsem pracovala, ta práce, kterou jsem dělala. Na druhou stranu když se vrátím, tak se zase uvidím s kamarády, s rodinou a to je taky super. Těžké to je vždycky, ale má to své výhody a nevýhody.

Autor:

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!