13. srpna 2010 12:24 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Nenávidím, jak na mě lidi zírají,
říká baletní hvězda Daria Klimentová

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 4Diskuse
Daria Klimentová | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Daria Klimentová | foto: Ondřej Němec, Lidové noviny
Občas se stane, že někdo hulí jak fabrika, ale nechce být na fotce s cigaretou. Primabalerína Daria Klimentová při rozhovoru jedla: "Ale nefoťte mě s bagetou. Ještě by si lidi mohli myslet, že baletky obědvají." Při pohledu na třiačtyřicetikilové stvoření by vás to ale fakt nenapadlo.

Omluva čtenářům magazínu Pátek

V magazínu Pátek LN chybí kvůli technickému nedopatření část rozhovoru s primabalerínou Anglického národního baletu Dariou Klimentovou. Čtenářům Lidových novin se omlouváme a přinášíme rozhovor v kompletním znění.

Ani to, že má za sebou tisíc představení a dvacet let kariéry, že by vlastně měla stát na prahu baletního důchodu.V tvrdé světové konkurenci ještě pořád boduje.

V Praze teď vystavuje své fotografie a vede mezinárodní baletní kurzy. Vychovává devítiletou dceru. Ale má za sebou také několik operací kolen, kotníků, tři zničené obratle, zkrátka není vyloučeno, že jednou skončí na vozíku, v lepším případě s endoprotézou. V baletu všechno vypadá jako sen. Ale není to nic pro sraby.

Máte ráda svoje tělo?
Jo. Je to můj nástroj. Trošku mi vadí, že je moc hubený a že mám menší poprsí. Svůj obličej nemám ráda vůbec. Nejradši mám svoje nohy. Počkejte, já mám úplně neuvěřitelně dobrý nohy na balet! (ukazuje mi je) Moje maminka má nohy takhle a tatínek je měl takhle (předvádí xky a nohy do o). Ale u mě se to nějak nakombinovalo, že je mám rovný. Což je štěstí. Baletku s nohama do x nikdy nevyberou.

Na jedné fotografii míříte aparátem na pózujícího nahého  Jana Saudka. Jak jste se k tomu nachomýtla?
No abych pravdu řekla, vlastně jsem ho ani nefotila. Bylo to jen jako, jen póza. I když Saudkovi by to určitě udělalo radost. On mě tenkrát fotil pro takovou tu svoji fotokartu – jakože dobrá Daria v bílé baleríně na jedné půlce a na druhé zlá Daria v kožené bundě. Ani nevím, jestli to byl můj nápad, že vyfotím i já jeho. S tím svlíkáním přišel ale stoprocentně on.

On rád fotí lidi bez šatů. Sám s nahotou problém neměl?
Vůbec. To spíš já měla problém stát tam jenom v trikotu.

Ve starších rozhovorech jste tvrdila, že budete tancovat "tak do pětatřiceti". Jak poznáte, že máte skončit?
To bych taky ráda věděla.

Takže se může stát, že si budete myslet, jak vám to pěkně jde, kdežto ostatním bude jasné, že už to není, co to bývalo?
Tohle mi, myslím, nehrozí, protože já jsem strašně sebekritická. A navíc si teď skoro každé představení natáčím a pečlivě se na to pak dívám. A jakmile tam bude jen náznak něčeho...

Daria Klimentová

 Na pražskou konzervatoř ji přijali, aniž viděla jediný balet. Byla výjimečný talent s mimořádnými fyzickými dispozicemi. Hned po škole se stala sólistkou ND. Po vítězství v několika mezinárodních soutěžích působila v Kapském Městě, pak tři sezony ve Skotském národním baletu v Glasgow, což jí otevřelo cestu k Anglickému národnímu baletu v Londýně (1996, od roku 1999 první sólistkou).

 Vdala se za světelného designéra Iana Comera, po narození dcery (tři měsíce po porodu už vystupovala v titulní roli Giselle) začala profesionálně fotografovat.V Praze vede už 8. ročník mezinárodních mistrovských kurzů.

Co to je, ten "náznak něčeho"? Že třeba už nedáte nohu tak vysoko?
Starší tanečníci většinou nemají žádný problém s projevem, ten bývá spíš čím dál lepší, ale s technikou. Třeba zatuhnou záda, zkrátka to tělo už nechce. Zní to absurdně, ale tělo tanečnice je ve třiceti staré, unavené. Bohužel. Já jsem se dvanáct let trápila s partnerem, se kterým jsem nikdy nechtěla tancovat. My se hádali, my se nenáviděli – a v tomhle stavu jsme tančili Romea a Julii! Dovedete si to představit? Úplně mě to ubíjelo. A teď mám konečně nového, čerstvého, mladšího partnera – a mě to s ním zase strašně začalo bavit. Objevila jsem najednou něco, co jsem nikdy nezažila. Takže bych chtěla tančit aspoň ještě jednu sezonu. Nebo aspoň do konce sezony.

Proč ne? Maja Plisecká vystupovala ještě po sedmdesátce.
Tak to určitě nebudu. Slibuju.

Podařilo se vám skloubit špičkovou baletní kariéru s mateřstvím, dokonce ještě s velkým koníčkem – fotografováním. Existuje vůbec něco, co se vám v životě nepovedlo?
(chvíli přemýšlí) Nepodařilo se mi spolupracovat s absolutně geniálním choreografem Jiřím Kiliánem. Moc jsem si přála, aby mi něco zchoreografoval, ale nikdy jsem pro to nic neudělala. Takže je to moje chyba.

Co vás bolí zrovna dneska?
Zrovna dneska mně bolí nohy. Abyste si to uměla představit, já jsem tady totiž celé pondělí učila na Master-classes, pak jsem ještě sama zkoušela nové představení, večer letěla do Londýna, vyspala se, celý další den jsme tam natáčeli Černou labuť na DVD, končili ve dvanáct v noci. Ráno jsem vstávala v sedm, abych chytla letadlo zpátky do Prahy, z letiště jela rovnou sem, dvě hodiny tu učila holky. Pak jsem zase sama hodinu zkoušela. Takže mě teď strašně bolí stehna.

Máte prý zničené obratle, operované klouby, zkrátka balet vám zhuntoval tělo. Nebojíte se, že až budete opravdu stará, budete trpět?
Kdysi jsem na to myslela skoro denně, bála se, že budu mít jednou strašné bolesti. Že budu muset podstoupit, jako spousta bývalých tanečnic, operace kyčlí, přijdou endoprotézy. Že skončím na vozejku. Teď už na to myslet nechci. Já doufám, že se toho nedožiju... (říká to tiše) Jako opravdu. Tak proč bych se měla bát teď?

To zní smutně. Mimochodem, slyšela jsem, že vás maminka v pubertě musela učit se smát.
Jo. Já jsem se totiž prý do patnácti vůbec nesmála. Ani jsem nebrečela. Prostě nic. Byla jsem vážná a tichá holčička, kterou hrozně bavil balet. Ale pamatuju se, že už tenkrát jsem měla ráda ticho. To mám i teď. Bude vám to znít strašně, ale já jsem celý život nejradši sama. Dokonce teď ještě trošku víc. Já se prostě těším, až už půjdete pryč.

Vydržte to ještě chvíli. Co děláte, když jste sama?
Úplně nejradši skládám prádlo. Tím nejvíc relaxuju. Taky ráda ležím na posteli a koukám do stropu. Ale ne že bych chtěla něco vynalézt. Prostě mi myšlenky pomalu plynou a zase je všechno dobré. A ticho. Hlavně ticho.

Vy jste byla jedináček, že jste tak ráda sama?
Ne. Měla jsem bratra, už ho nemám.V pětatřiceti zemřel. Když tady byly v roce 2002 povodně, tak v Jirnech u Prahy vykopali silnici, prý to bylo asi dva metry hluboké. Při povodni se ta díra zalila vodou, nedali tam žádné označení. A bratr do toho v noci vlítl na motorce. Zřejmě se praštil do hlavy a utopil se, našli ho až druhý den. Měl rodinu, dceru... My zkrátka máme v rodině i takovéhle věci. Můj tatínek zemřel před čtrnácti lety na rakovinu plic. A můj strejda, maminčin bratr, teď v zimě spadl ze stromu, ořezával větve, nebylo to prý ani moc vysoko. Krvácení do mozku. A teď jen leží, je úplně mimo, má plíny... Byl do té doby absolutně zdravý, plný života, ovládal čtyři jazyky. Taky proto já už teď nic neplánuju. Opravdu žiju ze dne na den. Premiéru Popelky mám příští úterý, tak do úterý žiju. Možná do středy. A pak uvidím, jestli ještě přijdu na trénink, nebo ne. Jestli tu ještě vůbec budu. Myslíte, že to zní hrozně?

Zní to divně. Člověk se přece na něco musí těšit, něco plánovat, jinak by to nebylo k vydržení...
Já jsem si dřív taky plánovala. Ale tohle mi teď víc vyhovuje. Víc si ten den užiju. Dřív jsem třeba tančila a přitom myslela na to, že mě to vlastně zrovna nebaví. Protože jsem věděla, že mám ještě dalších dvacet let tancování před sebou. Ale já už těch dvacet let nemám. Mám možná jen pár dní, pár měsíců. Možná rok dva.

Je hodně těžké opustit jeviště, potlesk, ctitele?
To ani ne. Já se pokaždé hrozně bojím na to jeviště vyjít. Já to nemám přirozené, že bych byla – jak se to říká – exhibicionistka? Naučila jsem se to hrát, tu primabalerínu, že je jako všechno v pohodě. Ani nevím, jak jsem docílila ten úspěch. Ale to nejsem já. Já nenávidím, když na mě lidi celý večer zírají! Já se od nich musím úplně odpoutat, zavřít se do svého pocitu, pak teprve můžu na jeviště. Mám s tím opravdu problémy.

A co ctitelé? Přibývají, nebo ubývají?
Mám pocit, že jich je čím dál víc. Jenom ten Japonec, který jezdil na každé moje představení, se už definitivně odstěhoval do Japonska. To byl můj velkej fanoušek, dokonce se skamarádil s mým manželem. Ale hodně ctitelů mám takových..., jak bych to slušně řekla, abych neřekla psychopatů?

Psychopat je normální termín. Myslíte úchylů?
No oni nejsou až jako psychopati, spíš trošku nenormální.

Co tím chcete říct?
No třeba že mě neustále sledují. A že by udělali cokoli, abych si s nimi jen stiskla ruku. Abych si přečetla jejich úchylnej dopis.

Chtějí propocený trikot?
Tak to se mi taky stalo. To bych vám ale musela dát ty dopisy přečíst, abyste to pochopila.

Posílají vám dárky, zvou vás na večeři?
To běžně. Ale pozvání na večeři jsem nikdy nepřijala. Vždyť toho člověka neznám! Nebo se asi nenašel takový, který by se mi opravdu líbil.

Vy jste dnes Senior Principal Dancer, což je nejvíc, co jste mohla na prestižní světové scéně dosáhnout. Jaké to je na vrcholu?
Já nepociťuju, že bych byla na vrcholu. Naopak mám pořád pocit, že jsem nedocílila té kvality, co bych chtěla. Nejsem se sebou spokojená. Já vlastně vím, že toho cíle ani nikdy nedosáhnu. Ale na druhou stranu mě tenhle hrozný pocit pořád nutí posouvat se dopředu.

Jaká privilegia plynou z vašeho postavení v souboru?
Například už nemusím tancovat nějaké menší role. Když jste jen sólistka, musíte tancovat všechno. Taky dostanu víc zaplaceno než ostatní. A mám jenom dvě představení do týdne, zatímco ostatní jich můžou mít i osm. Špičky mi šijí na míru. Ale pořád mám jen roční smlouvu a pořád musím dokazovat, že na to mám.

Když jste první v souboru, žárlí na vás úplně všechny, ne?
Asi jo. Já se ale snažím to nevnímat. Udělám si svoji zkoušku a jdu domů.

Prý vaše rivalky tajně používaly vaše cvičební pomůcky, vaše parfémy...
To se děje pořád. Taky stojí v prvních kulisách a čekají, jestli neudělám nějaký kiks, zvlášť když mě obsadí do premiéry. Teď se třeba stalo, že jsme dělali Popelku a já jsem nebyla v premiérovém obsazení. Ale když choreograf viděl všechna obsazení, zalíbila jsem se mu já s tím mým čerstvým partnerem. Takže příští týden budeme tančit premiéru. A to je jasné, že tanečnice, která byla původně na premiéru vybraná, se teď necítí moc dobře. Na jednu roli bývá u nás pět i šest baletek. Nás musí být hodně, protože míváme třeba osm představení do týdne, tři neděle za sebou.

Co si ještě baletky navzájem provádějí?
Stane se, že si třeba nejsem jistá s kroky, s nějakou složitější choreografií. Tak jdu jakože za "kamarádkou". Ale jsou u nás v souboru holky, které vám řeknou, že nevědí, a pak to samy udělají perfektně. Kamarádství se tam moc nepěstuje, zvlášť jste-li s někým na stejné příčce žebříčku. Spíš to jde se sólistkou, která je níž než vy.

Kolik skvělých mladých baletek momentálně čeká za vašimi zády?
Tak čtyři tam teď určitě budou. A nová generace je samozřejmě vždycky lepší než stará. Jenom nemají tu zkušenost. Nohu zvednou výš než já, ale nevědí, jak zahrát Julii. Brzo se to naučí.

Patronkou Anglického národního baletu bývala lady Diana, vaše velká příznivkyně, dokonce se tehdy psalo, že jste přítelkyně...
My jsme si občas povídali, to ano, ale skutečné přátelství je něco jiného. Ono se novinářům zkrátka hodilo dělat z toho přátelství.

Když si dnes na ni vzpomenete, co se vám vybaví?
Ty její ohromné oči. Ona měla o balet opravdu velký zájem – takže ten její zájem si taky vybavuju. Jak chodila na zkoušky a jak ráda se na nás dívala.

O čem jste si spolu povídaly?
Nejvíc o tanci. Určitě jsme spolu nerozebíraly její vztah s Charlesem. (směje se) Sice jsme někdy třeba porovnávali české a anglické muže, ale nic osobního. A i kdyby – víc ze mě nedostanete. Dneska je patronem souboru princ Andrew, vévoda z Yorku. Ale toho skoro nevidíme, balet ho asi moc nebaví.

Co si myslí o baletu vaše dcera?
Já bych řekla, že ho má ráda. Ona se moc ráda pohybuje. Ale uvědomuje si už moc dobře, že kdyby dělala balet, budou jí pořád předhazovat maminku. Jsem ráda, že se nerozhodla pro tancování.

Ještě spolu máte tajný jazyk češtinu? Nebo se už manžel taky naučil česky?
Nenaučil se. Ale dcera mluví česky bez anglického akcentu, má paní učitelku, za kterou jednou týdně chodí, spolu si čteme. Chtěla jsem jí dát šanci, kdyby tu chtěla jednou studovat nebo bydlet. Ona má dokonce v Praze svou nejlepší kamarádku – nevybrala si Angličanku, ale Češku. Prostě si padly do oka.

Je rozdíl mezi tím, jak se vychovávají děti v Anglii a u nás?
To jo. V Anglii se disciplína moc nepěstuje. Děti prostě nechají, ať si dělají, co chtějí. S tím teda nesouhlasím. Já jsem vyrůstala v normální disciplíně a myslím, že se mi z toho nic špatného nepřihodilo. Přece když je čas na spaní, tak se jde spát. Já chci říct jenom jednou: Běž se umýt. Nechci to říkat desetkrát. A když je potřeba zvýšit hlas, tak se prostě zvýší hlas. Ale v Anglii jsou všichni v klidu, děti se jim válej po zemi na veřejnosti, v restauraci, a oni jim nic neřeknou.

Pozorujete to na dceřiných spolužácích?
Všude kolem tam ty rozmazlené spratky vidím. A čím jsou starší, tím je to horší. Například se tam mladí strašně špatně chovají ke starším lidem. Nikdo jim neřekne, že by se mělo starším nebo slabším pomáhat. Je strašné, že se v Londýně mladí nezvednou v metru, když nastoupí starý člověk. Kluk si radši zakryje obličej a dělá, že spí. To tady ještě tolik není.

Jak se žije v Londýně v porovnání s Prahou?
Londýn je docela nepřátelské město. Nemáte moc šancí udělat si tam skutečné přátele. Nejhorší je, jak si tam každý žije jen na tom svém. My například bydlíme deset let vedle sousedů, které skoro neznáme. Oni vždycky přijdou domů, dělají, že nás nevidí, rychle za sebou zabouchnou dveře. Je to škoda. A potom mi taky vadí, jak hrozný nepořádek je v anglickém zdravotnictví.

Vy myslíte větší než v Česku?
To teda určitě. Já třeba chodím k doktorům zásadně v Praze. Řeknu vám příklad. Moje maminka měla velké problémy, tak šla nejdřív za doktory v Londýně. Udělali jí testy a nic nenašli. Doktor jí poradil, ať si koupí tenisky a jde si zaběhat, že jí nic není. Jenomže maminka měla oteklé nohy, oteklé ruce, strašně ji to bolelo. Doktor se tím prostě odmítl dál zabývat. No tak jsme šli k lékaři v Praze a tady se zjistilo, že má osteoporózu. A začali ji léčit.

Vždycky jste říkala, že vaším největším fanouškem byl váš otec. Vzpomínáte na něj často?
Často si vybavím, jak mi udělal doma v pokoji zrcadla a baletní tyč, abych mohla trénovat i o prázdninách. A tajně mě pozoroval oknem, myslel si, že ho nevidím. On si vždycky přál, abych byla v něčem, v čemkoli, nejlepší. Já už dneska vím, že chtěl kdysi sám v něčem vyniknout, což se mu nepovedlo. Takže já jsem vlastně jeho splněný sen. Nikdy jsme se o tom nebavili, ale myslím, že to takhle bylo.

Čím byl tatínek?
Zámečníkem. Ale nejlepší chtěl být určitě v nějakém sportu. Já mám po něm postavu. A mám po něm i to, že můžu jíst, kolik chci, a nepřiberu. Zkrátka ty jeho geny nesu dál.

  • 4Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Baví vás vaření?
Baví vás vaření?

Inspirujte se recepty na eMimino.cz