30. května 2016 7:21 Lidovky.cz > Zprávy > Design

Není důležité, aby se mé sochy
smály, říká sklář Janecký

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Geniální sklářský výtvarník Martin Janecký cestuje po celém světě. Domů do... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Geniální sklářský výtvarník Martin Janecký cestuje po celém světě. Domů do... | foto: Alžběta Jungrová
Martin Janecký (36), kterého zastupuje detroitská galerie Habatat, pracuje od svých třiadvaceti let hlavně v zahraničí. Jeho skleněné sochy, jež se rodí technikou inside sculpting, nakupují sběratelé z celého světa. Patří k nejúspěšnějším současným sklářům, sám k tomu ovšem poznamenává: „Čím jsem úspěšnější, tím více o sobě pochybuju.“

* Jezdíte do Prahy často?

Docela ano, tedy pokud můžu. Jsem tady doma. Snažím se rok naplánovat tak, abych v Praze mohl být jednou za dva tři měsíce.

* Jak vypadá ten letošní?

V lednu jsem učil v Brooklynu, pak jsem byl v Corningu, kam se jede z New Yorku asi čtyři hodiny, je to „díra“, ale mají tam skvělé obrovské muzeum a školu, kde už deset let učím. Začátkem května jsem ve Španělsku, pak opět v Corningu, kde bude letos i velká sklářská konference. Poté mě čeká výuka v Seattlu, dále Francie, teď ani nevím, kam přesně jedu. Ještě mám na seznamu Kanadu, Británii, Aljašku, Mexiko, Chicago... v listopadu Maledivy a pak už jsou Vánoce.

* Mezi sklářskými štacemi v Praze odpočíváte?

To mám dovolenou, abych se vždycky dal trochu do kupy. Je dobré se jednou za čas vyspat ve vlastní posteli a nepracovat.

* Používáte techniku, které se říká inside sculpting. V čem spočívá?

Když dělám hlavu, vyfouknu si přibližný tvar její finální podoby, do toho tvaru udělám otvor a různými nástroji postupně vytlačuji zevnitř dutiny jednotlivé části obličeje, bradu, tváře, nos... Ty pak svrchu různě modeluji. Na závěr ještě povrch hlavy pískuji, aby plastiky měly matný povrch. Nástroje si z části vyrábím sám, ale to nevyžaduje nijak obrovskou zručnost při práci se železem. Je to jen ohnutá tyč s koulí na konci. Ze začátku jsem jich měl pět, teď už dvacet. Jenom na pusu mám šest různých nástrojů.

„Vždy jsem inklinoval k figuře, k portrétu. Není to nikdo konkrétní, ale vyjadřuje nějaký pocit, náladu, které ze skla musím vymáčknout,“ říká o svých skleněných skulpturách Martin Janecký.

„Vždy jsem inklinoval k figuře, k portrétu. Není to nikdo konkrétní, ale vyjadřuje nějaký pocit, náladu, které ze skla musím vymáčknout,“ říká o svých skleněných skulpturách Martin Janecký.

* Kdy přibude nástroj na úsměv?

Nepřipadá mi důležité, aby se moje skleněné sochy smály. Stačí, že já se stále směju.

* Kdo je „zakladatelem“ techniky inside sculpting?

Američan William Morris. Věděl jsem o něm už v patnácti letech, sehnal si o něm knížky a přemýšlel, jak to dělá, že na povrchu jeho skleněných plastik nejsou vidět žádné jizvy. On snad musí v té skleněné bublině šťourat nějak zevnitř! říkal jsem si. Když jsem v roce 2003 odešel do Spojených států, zkoušel jsem se dostat na Pilchuck Glass School kousek od Seattlu, kde William Morris přednášel. Nakonec se mi to povedlo. Skamarádil jsem se tam s Karen Willenbrink, která se ještě s Ravenem Skyriverem této technice také věnuje na vysoké úrovni. Jeden rok jsem v létě dělal Karen asistenta, další rok už mistra. Slíbila mi, že když nám to spolu půjde, zařídí mi, abych se na Morrise mohl chodit dívat, jak pracuje. Spolupracovalo se nám dobře, dokonce jsem u ní doma spal na gauči, takže mi to nakonec domluvila. Morris měl kolem sebe pokaždé hromadu pomocníků. Zrovna na něčem dělal a potřeboval, aby jim ještě někdo další pomohl, a já byl zrovna po ruce. Zůstal jsem. Vždycky pak říkal, že si mě tam nechal především proto, jak se „blbě“ směju. Obdivoval jsem ho, jak pracuje. Bylo dobré vidět někoho, kdo to opravdu umí a dělá si jen to, co chce. Techniku inside sculpting přitom používal jen asi z deseti procent, zatímco já už žádnou jinou od té doby nedělám.

* Teď už se chodí ostatní dívat na vás. Vadí vámpublikum?

Ne. Dříve jsem diváky vnímal, teď už jenom, když mi to nejde. Ale občas mi to i pomáhá, když je kolem hodně lidí, člověk se tím dokáže vyburcovat k větším šílenostem. Naposledy jsem předváděl v Corningu, kam rád a pravidelně jezdím. V novém amfiteátru, který postavilo Corning muzeum z bývalé sklárny Steuben. Vejde se tam asi osm set lidí, což neznamená, že jich tam tolik bylo. Každý den vše vycházelo až na jeden, kdy zrovna moji práci přenášela naživo televize ABC. Chtěl jsem si dát papírový pytel přes hlavu, aby mě nikdo nepoznal. Zrovna mezi desátou a dvanáctou hodinou, kdy jsem se nejvíc se sklem trápil, se na mne dívala nejen celá Amerika, ale lidé ze čtyřiceti zemí světa. Nakonec jsem skleněnou hlavu vyhodil a začal znova. To se občas stane.

* Na čem jste pracoval?

Ještě předtím jsem mohl dělat měsíc jen pro sebe ve škole, která je přes ulici, a tam jsem už začal pracovat na nových věcech. Měl jsem k ruce čtyři asistenty a používal speciální sklo, které mi tam tavili. Ten čas jsem chtěl využít pro plastiky na výstavu, která by měla být příští rok v Mexico City při příležitosti svátku Dia de los Muertos. O svátek mrtvých se už dlouho zajímám a na tohle téma jsem chtěl vždycky něco udělat. Pro Mexičany je to jeden z nejdůležitějších svátků vůbec. Každý den vznikla jedna plastika inspirovaná mexickými „Dušičkami“.

* Děláte ze skla hlavy, busty, torza, troufnete si někdy i na celou figuru?

Mám už šest postav.

* Ty jsem nikde neviděla.

Zrodily se asi před třemi lety, ale vidím v nich velké nedostatky, nejsou dokonalé a spíše čekám, až se k nim budu moct vrátit. Přesněji až budu mít dostatek času a vrátím se na nějaké místo, kde se plastiky takových rozměrů dají realizovat. Hodně záleží na technickém vybavení studia, aby se v něm figury mohly dělat. Hodně velké věci mohou vznikat právě v Corningu nebo v Tacomě. Nejde jen o velikost pece, ale také trumlu, kde se plastika musí neustále ohřívat, aby se s ní dál mohlo pracovat, což většinu studií limituje. Moje figury vznikly ve studiu na Aljašce.

„Některé plastiky se dají stihnout za den, jiné za dva. Dopředu naplánovat to nelze. Jde o neustálý boj,“ říká Martin Janecký o svých plastikách, jež vznikají náročnou metodou zvanou inside sculpting.

„Některé plastiky se dají stihnout za den, jiné za dva. Dopředu naplánovat to nelze. Jde o neustálý boj,“ říká Martin Janecký o svých plastikách, jež vznikají náročnou metodou zvanou inside sculpting.

* Netradiční místo.

Náhoda. Ve škole v Seattlu, kde jsem zrovna učil s Petrem Novotným, majitelem sklárny Ajeto a skvělým sklářem, jsem se seznámil s Američankou Judy Warwick, byla naší žačkou. Sklo bylo jejím koníčkem, zúčastňovala se rozličných kurzů, moc jí to ale nešlo. Když odcházela do penze, darovali jí kolegové sklářskou pec. Na Aljašce měla malé studio a nabídla mi, že bych pro ni mohl pracovat a také si dělat něco pro sebe. Bylo to v začátcích mého sbírání amerických zkušeností, tak jsem kývnul. V té době jsem neměl zrovna kam jít – a pronajmout si sám studio bylo pro mne finančně nedostupné. A proč se nepodívat na Aljašku? Opravdu mi moc pomohla. Nejen tím, že postavila o rok později velké studio, v němž mohu, pokud chci, dodnes pracovat. Byl jsem se za ní v únoru na měsíc podívat. Vždycky opakuji, že je to moje druhá máma, aljašská máma.

* Mám pocit, že jste byl dříve učitelem než žákem.

Ve Státech jsem musel začít učit, abych se uživil a také mohl někde dělat vlastní kusy. Seznamoval jsem studenty s českými sklářskými technikami, přesněji českoněmeckými. V Americe bylo co učit, tam je tradice sklářského umění strašně mladá, navíc založená na italských technikách. Do forem se nic nefouká a sedí se na lavicích. Sklo je tam respektovaný materiál, který je prostředkem k tvůrčímu vyjádření. U nás se stále bere sklo především jako užitkový materiál.

* Místo českých technik nyní vyučujete sochařinu ve skle?

Ano, je to technika, které se posledních deset let intenzivně věnuji a snažím se ji i propagovat a učit. Za posledních pět let zájem o ni značně vzrostl, ale lidí, kteří by tuto techniku zvládli na profesionální úrovni, je stále jen pár. Předávám zkušenosti, jak jen můžu.

* Jak výuka probíhá?

Do Corningu se hlásí pravidelně kolem sta lidí, z nichž lidé z muzea vyberou devět. Od rána do oběda se na mne koukají a já jim vysvětluji, co a jak dělám. Potom jim zadám nějaký úkol, na kterém pracují od oběda do půlnoci. Pak se o tom samozřejmě bavíme. Takhle to běží čtrnáct dní. Rukama mi prošlo už asi pět set studentů, mnozí z nich se sklu nadále věnují a daří se jim, vystavují, někteří dokonce už sami učí – a to mě těší.

* Nechráníte si své know-how?

Není proč. Pokud někdo zvládne techniku inside sculpting na stejné úrovni a bude se jí věnovat, je to jen dobře. Moc se toho stejně nedá okopírovat. Z osobní zkušenosti vím, že si nakonec každý sklář vytvoří v modelování vlastní styl, aniž by chtěl. A že na počátku je poznat rukopis učitele? To je normální. To mi nevadí. Při technice inside sculpting jde o docela složitý proces, kterému se člověk učí roky. Já jsem například začínal na velice jednoduchém systému pěti bodů, podle nichž jsem stavěl obličej. Teprve poté, co jsem to začal zvládat a také chápat, jak se sklo v tom procesu chová, přidával jsem další a další body, až ze tří hodin práce bylo devět. Některé plastiky se dají stihnout za den, jiné za dva. Dopředu naplánovat to nelze. Jde o neustálý boj, ale také velkou výzvu. Je to opravdu o soustředěnosti a vytrvalosti, což sám dokážu jen při práci, jinak moc neposedím. Sám si často připadám na začátku. Rád bych teď pokročil v realističnosti, aby se obličeje více blížily lidské podobě.

Geniální sklářský výtvarník Martin Janecký cestuje po celém světě. Domů do Prahy zavítá jednou za dva tři měsíce.

Geniální sklářský výtvarník Martin Janecký cestuje po celém světě. Domů do Prahy zavítá jednou za dva tři měsíce.

* V jakých rozměrech se pohybujete?

Hlavy, které váží deset dvacet kilo, mívají v průměru kolem padesáti centimetrů, torza od půl metru do metru. Člověka v životní velikosti by šlo udělat už jenom v částech.

* Pracujete také s barvami?

Mám oblíbených šest sedm barev, které vyrábí jedna německá firma. Jsou konzistentní, nereagují příliš na kyslíkový hořák. Rád mám různé odstíny šedé a cihlově červenou.

* „Zápasíte“ více se sklem jako materiálem, nebo s vyjádřením nějaké myšlenky?

Inklinoval jsem vždy k figuře, k portrétu. Není to nikdo konkrétní, ale vyjadřuje nějaký pocit, náladu, které ze skla musím „vymáčknout“. Potřebuji, abych byl co nejpravdivější vůči sobě a sochu vytvořil, jak nejlíp umím. Nejsou to autoportréty, ale jsou autobiografické, jsou mojí osobní výpovědí. A protože jsem perfekcionista, mám to těžší. Mnoho času strávím opravami. Nejsem vybíravý, ale potřebuji pracovat s takzvaně delším sklem, které moc rychle nechladne. Koneckonců, dá se dělat ze všeho a člověk by se neměl na kvalitu skla vymlouvat. Z lahví od piva bych ale opravdu nedělal. Sklo, které se k jejich výrobě používá, chladne moc rychle, aby se těch flašek mohlo vyrobit co nejvíce. Aniž bych se chtěl vytahovat, myslím, že techniku inside sculpting umím lépe než všichni ostatní. Jenže čím jsem úspěšnější, tím víc o sobě pochybuji.

* Kdo učil vás?

Kdybych měl jmenovat těch pár nejdůležitějších lidí ze svého okolí, byl by to táta, který mi vštípil lásku k řemeslu, sklářský mistr Karel Krumholz, u něhož jsem pracoval od třinácti let, a také sklářští výtvarníci Martin Štefánek či Petr Novotný, u něhož jsem pracoval v Ajetu. Petr věděl, že uteču do světa, chápal to a podporoval mě v tom. Když jsem Ajeto po dvou letech opouštěl, už jsem potřeboval změnu, v osobním i profesním životě. Nesmím také zapomenout na Jiřího Harcubu, nejen skláře, ale i medailéra. Bohužel před třemi lety zemřel. Potkal jsem ho osobně v Corningu, kde jsme „účinkovali“ ve stejném čase a stali se přáteli. Když tvrdím, že jsem stále na začátku, potvrzuji tím i jeho slova, které si vybral ze zenového učení: Člověk se stále musí stavět do role toho, kdo začíná.

* Nevím, zda vás obklopuje hromada pomocníků jako Williama Morrise, ale nějaké asi potřebujete, ne?

Bez nich bych se neobešel. Ve Státech mám vždycky jednoho, kterého si vybírám mezi nejšikovnějšími studenty. Něco se naučí a po dvou letech jde vlastní cestou dál a já oslovím někoho dalšího. Po Evropě a Asii se mnou jezdí syn Petra Novotného, Ondřej, který se mnou s menšími přestávkami pracuje už těch deset let. Strašně šikovný člověk, s nímž jsem vytvořil ty nejdůležitější věci ve své kariéře.

* Dovedete si představit, že byste navrhl skleněnou plastiku a někdo jiný ji vyfoukl?

Nic si nekreslím, nemodeluji. Nápady mám jenom v hlavě a vykrystalizují při práci. Během ní přicházejí další. Takže nedovedu. Nápady jiných ale realizuji. Mne to baví. Nevadí mi být foukačem, řemeslníkem, „nájemným vrahem“, jak mezi sebou říkáme. Škoda ovšem je, že je u nás víc designérů než sklářů, a kdo bude jejich návrhy za čas realizovat? Spolupracuji s mnoha lidmi, i těmi, kteří se sklem nepracují. Je to velice zajímavá práce, už jenom proto, že je nesvazují limity materiálu, a často tak přicházejí s pozoruhodnými nápady.

* Připomenete si ještě okamžik, kdy jste ve třinácti letech vzal poprvé do ruky sklářskou píšťalu?

Pamatuji si to jako velice intenzivní vztah. Neměl jsem snad ani jinou možnost než se stát sklářem, protože jsem v prostředí sklárny vyrůstal. Chytlo mě to a měl jsem štěstí, že staří mistři, jako byl právě pan Krumholz, ve mně tu lásku ke sklářskému řemeslu nezadupali, ale naopak posílili.

* Jste také autorem kolekce plastik inspirovaných Ďáblovou zahrádkou aneb Přírodopisem strašidel od Josefa Váchala. Čí to byl nápad?

Bydlel jsem v Kaprově ulici nad restaurací U Parlamentu, kterou vlastní Jarda Vencl, který je také majitelem penzionu Paseka v Litomyšli. Chodil tam i Láďa Horáček, mimo jiné provozovatel Muzea Josefa Váchala – Portmonea v Litomyšli. Nevím už, koho to napadlo jako prvního, ale docela rychle jsme se všichni tři domluvili. A byla to skvělá práce. Váchalovy potvůrky, strašidla a jiné bájné bytosti jsou mi blízké. Většina se jich po výstavě prodala, jen jedna zůstala v Portmoneu. Pro mne byla čest s Láďou Horáčkem spolupracovat.

* Nemáte chuť jezdit domů nejen „dávat se do kupy“?

Už dlouho. Snad se to konečně brzy podaří. Rád bych na severu Čech, odkud pocházím, vybudoval studio, kde bych dělal svoje věci. Zval bych stážisty a realizoval návrhy i jiným umělcům. Nejen proto, že mě to baví, odpočinu si u toho a něco přiučím, ale také proto, abych studio finančně zajistil. V létě bych v něm pořádal dva čtrnáctidenní kurzy. Vím o hodně lidech z celého světa, kteří by určitě přijeli.

* A co naši studenti? Ty byste neučil?

Když bude zájem, tak moc rád. Už jsem je jednou učil na Huti František v Sázavě, kterou postavil Josef Kavalier a pojmenoval ji po svém otci. V roce 2003 definitivně vyhasla a před dvěma lety se z ní stalo centrum sklářského umění.

* Jsou čeští studenti jiní?

Po počáteční zdrženlivosti se předvedli skvěle. V Americe jsou mladí lidé otevřenější, nejsou svázáni tradicí, nestydí se učit, zkoušet nové věci. Problém ale vidím spíše v tom, že než se pro něco rozhodnou, je trochu pozdě. Snaží se vyzkoušet co nejvíce odvětví, ale co se týče skla, je to velice specifická disciplína a člověk se jí musí věnovat od útlého věku. Pokud jde o techniku, výjimeční jsou Japonci. Stačí jim ukázat, a všechno do sebe nasají. Jsou jako houby.

* Máte nějakou skleněnou plastiku, s níž se nikdy nerozloučíte?

Myslel jsem si to, ale rozloučil. Prodal jsem šaška, kterého jsem měl moc rád. V Praze mělo vzniknout muzeum, kde měl být vystaven. Říkal jsem si, že bude ve sbírce a lidé se na něho budou moct dívat. Muzeum nevzniklo a nevím, kde šašek teď je. Možná šaškuje někde v garáži.

Olga Myslivečková, Esprit
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.