Později přišli designéři i na další finesy. Nápis nebo logo bylo možno rozsvěcovat nebo zhasínat postupně nebo mohlo blikat. Začalo se také využívat odrazu - pod trubice se umisťovaly lesklé reflexní plochy, někdy z nich byl tvořen povrch plastických písmen.
Později se přišlo na to, že obrázky mohou pokrývat celé průčelí. To se dalo nejlépe využít na nečleněných površích funkcionalistických staveb. Takto se například umisťovaly reklamy na parapety moderních pražských budov, jako byl palác Pražských vzorkových veletrhů v Holešovicích (arch. Oldřich Tyl a Josef Fuchs) nebo palác Habich ve Štěpánské ulici (arch. Josef Havlíček a Jaroslav Polívka).
Někde výměnné obrazce dokonce pokrývaly celou fasádu - např. u Baťova obchodního domu na Václavském náměstí v Praze (arch. Jindřich Svoboda, František Lydie Gahura, Josef Gočár ad.), jak je patrné na obrázku.
Světelné noviny
Noblesní práci se světlem pak ve 30. letech dovedli k dokonalosti architekti, kteří se specializovali na design luxusních obchodů. Profesor pražské německé techniky Fritz Lehmann například nechal na výkladec jednoho klenotnictví ve Spálené ulici vyleptat horizontální pásy. Ty pak osvětlil zeleným a červeným reflektorem pod určitým úhlem, takže ve výsledku se na skle střídaly svítící pruhy těchto barev.
U výkladů bývalo běžné také přisvětlení chodníku z průběžné markýzy nad výkladci a nad vstupem i světelné plochy pod firemním nápisem, jejichž povrch byl vyroben z opaxitu - tedy probarveného skla dle československého patentu. Novinkou byly i žárovkové běžící nápisy tzv. světelných novin, umisťované na obchodní paláce. V Praze jeden vydržel až do 60. let.
Vraťme se ale k neonovým trubicím. K nejzajímavějším reklamám patřily ty, jež navrhl známý designér a grafik Ladislav Sutnar. Některé dokonce vytvářely jednoduché animace. Takový byl třeba neon u portálu populárního automatu Koruna architekta Ladislava Machoně ve stejnojmenném paláci na rohu Václavského náměstí a ulice Na Příkopě (o němž jsem psal v Orientaci letos 29. ledna) nebo postava muže, jenž kráčí s knihami v rukou, z výkladce Vilímkova knihkupectví na Národní třídě, kterou navrhl scénograf Osvobozeného divadla a architekt František Zelenka (dnes je tam Galerie Václava Špály).
Řada dalších světelných reklam pochází od nejvýznamnějšího projektanta luxusních pražských obchodů Maxe Gerstla, který pracoval například pro Lyonský dům hedvábí a několik pánských módních salonů pražské city.
Bílá labuť se už zase točí
Neonové trubice našly i další využití. Někdy lemovaly průčelí staveb, přisvětlovaly velkoměstské pasáže nebo vytvářely svítící výtvarné prvky na průčelích nebo na střechách. Jejich možností si všiml i známý autor světelných plastik architekt Zdeněk Pešánek.
Ta asi nejvíce reprodukovaná se nacházela na průčelí Edisonovy transformační stanice architekta Františka Alberta Libry v Jindřišské ulici. Dávno už neexistuje, ale podle plánů a fotografií byly zhotoveny dvě zmenšené kopie - jednu vlastní ČEZ, druhá je ve vestibulu Veletržního paláce. Bylo by dobré, kdyby se další v budoucnu objevila i na místě, pro které byla původně navržena.
Asi nejznámějším střešním neonem v Praze je logo obchodního domu Bílá labuť v ulici Na Poříčí, který nechala těsně před druhou světovou válkou postavit společnost Brouk a Babka dle návrhu architektů Josefa Hrubého a Josefa Kittricha. Labuť se na střeše dlouho otáčela, někdy v 60. letech se však její pohyb zastavil, neboť prý rušil televizní signál. Nyní už je zase v pohybu (zato první pražský moderní obchodní dům, kde se také objevily eskalátory americké firmy Otis, je v bídném stavu).
Neony se využívaly samozřejmě i v interiérech. Jeden najdeme dodnes ve známé Müllerově vile v pražských Střešovicích, další využil architekt a Plečnikův spolupracovník Otto Rothmayer k nepřímému osvětlení válcové kabiny výtahu v tzv. jižním čestném výběžku Nového královského paláce Pražského hradu, kde se světlo odráží od stříbrného stropu.
Při jeho nedávné rekonstrukci byl tento efektní prvek obnoven. Podobně byl před časem rekonstruován i známý kruhový lustr se zeleně svítící trubicí v artdecové kavárně Slavia (arch. Paul Heinrich Koester), pod nímž kdysi sedávaly známé osobnosti české kulturní scény, jako byl básník a výtvarník Jiří Kolář.
Rudé hvězdy z neonu
Původní prvorepublikové reklamy už dnes téměř nenajdeme. Vedle Bílé labutě byly obnoveny například na průčelí obchodního domu Brouk a Babka v Liberci od arch. Jana Gillara. Ostatně i staré obchodní výkladce už byly mnohdy zničeny nebo poškozeny.
Neonové světlo pak prožilo ještě renesanci v 60. letech, kdy se objevily i některé kousky, na něž pamětníci stále vzpomínají. Patřily k nim i první povolené reklamy západních firem - na aperitiv Dubonnet na nároží Dlouhé a Revoluční ulice nebo na oleje značky Shell na dolním konci Václavského náměstí. Populární byl i medvídek vyhazující míč na jednom hračkářství. Na mnoha výrazných budovách se ovšem objevily i různé duté fráze typu "Za mír, za socialismus" nebo "Ať žije KSČ" a rudé hvězdy.
V době tzv. normalizace neonové reklamy zase začaly mizet. Nikdo o ně nepečoval a ani nebyl zájem, aby byla města večer dobře osvětlena. Ani dnes ale není mnoho kvalitních příkladů neonových reklam a nápisů. Místo lineárních trubic se sice využívají prosvětlené prvky, ale často chybí nápad a vtip.
