17. června 2015 15:40 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Vzpomínka na Topola: Neposlouchám politiky, na očích jim poznám, co v nich je

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
V pondělí 15. června zemřel po dlouhé nemoci ve věku 80 let Josef Topol (na... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy V pondělí 15. června zemřel po dlouhé nemoci ve věku 80 let Josef Topol (na... | foto: ČTK
V pondělí zemřel ve věku osmdesáti let Josef Topol. Server Lidovky.cz přináší rozhovor, který s jedním z nejvýznamnějších českých dramatiků druhé poloviny 20. století vedla v roce 2000 redaktorka Jana Machalická.

LN: V posledním desetiletí jste se jako dramatik odmlčel. Proč?
Mám už delší dobu rozepsané dvě hry. Jedna je z dávné minulosti o svatém Vojtěchovi. Sliboval jsem ji v šedesátých letech svému příteli, opatovi břevnovského kláštera Anastázovi Opaskovi. Vyzýval mě k tomu ještě před svým odchodem do exilu, myslel, že jsem k tomu povolaný. A pak došlo k oslavám milénia Vojtěchovy mučednické smrti a já se zalekl, že by se tato hra mohla stát součástí ceremonií, a odložil jsem ji. A rozepsal jsem jinou, takříkajíc ze současnosti. Ale přiznám se vám, už pár let mě divadlo nebaví a nevím ani, komu bych tu hru svěřil.

LN: Býváte oslovován dramaturgy a režiséry, abyste pro ně psal?
Otomar Krejča, myslím, si přeje, abychom spolu ještě něco udělali. Z těch mladších Hana Burešová, J. A. Pitínský. Několikrát jsem seděl s Petrem Léblem, spolužákem mého syna Filipa ze základní školy v Josefské ulici. Vypadalo to slibně, a vidíte, co se stalo...

LN: Neláká vás napsat hru o přelomu posledních let?
Sergej Machonin mi kdysi dávno řekl - proč ty, svým založením lyrik, píšeš divadelní hry? Pamatuju, že jsem z toho byl trochu nesvůj a dával jsem mu za pravdu. Nikdy mě nebavilo „mapovat současnost“, žil jsme si svůj život a měl „svá témata.“ Přicházela nezávisle na okolním dění. I dnes bych se chtěl vyvarovat závislosti na tom, co je takzvaně aktuální.

LN: Znáte současné mladé dramatiky, myslíte si, že jejich drsná, syrová poetika má širší rezonanci?
Nejspíš ano, já bych dnes asi taky psal jinak. Pamatuju, když jsem napsal Slavíka k večeři, že i někteří členové Divadla Za branou se ozývali, proč se to má hrát. To byl tehdejší „hnus“ a mnozí si mysleli, jak jsem poklesl, jak jsem propadl absurdnímu divadlu. I můj přítel František Hrubín mi to vyčetl. Já to nabral z něčeho úplně jiného, vrátil jsem se tehdy ze Spojených států s jakousi noční můrou. Napadlo mě, že bych si mohl napsat sen jako hru. Tak to vzniklo, a ne že bych „módně“ nebo svévolně přešel k „jinému žánru.“

LN: Chodíte do divadla?
Moc ne, naposledy jsem byl na Léblově inscenaci Strýčka Váni.

Josef Topol se syny Jáchymem (vlevo) a Filipem (1995).
Josef Topol, Jan Tříska a Václav Havel (zleva)

LN: Jak na vás zapůsobila?
S bolestí říkám: moc se mi nelíbila, přišlo mi to jako totální destrukce, a delší dobu jsem vůbec nechápal, pokud jde o postavy, kdo je kdo. Ani jsem se potom v divadle nezdržel a pak jsem si vyčítal, že jsem s Petrem nepromluvil. Filip dělal k té inscenaci hudbu a byli s Petrem domluveni na další spolupráci - na Cyranovi z Bergeraku, kterého měl Lébl inscenovat v Národním divadle. Vím, že Petr tu hru už nastudoval v Izraeli. To by mě dost zajímalo.

LN: Tvořil jste vždy v úzké spolupráci s dramaturgem Karlem Krausem a režisérem Otomarem Krejčou. Nenapadlo vás někdy psát pro jiného režiséra a soubor?
Vždy jsem potřeboval v divadle pocit přátelství, blízkosti a „spříznění volbou“ a ten se v Divadle Za branou vrchovatě naplnil. Při psaní jsem často měl na mysli konkrétní herce, postavy, jak se mi vynořovaly, nabývaly konkrétní podoby, jednu dobu to byl Jan Tříska a Marie Tomášová, ale třeba i paní Dostalová. Bylo to inspirativní a teď mi to chybí. Po návratu do Národního divadla v roce 1990 jsem něco podobného téměř nenašel. Tenkrát mě oslovil Ota Roubínek, můj spolužák, který se tam po listopadu octl jako dramaturg, a přál si obnovit mou zpřetrhanou spolupráci s Národním divadlem, ale moc se to nepovedlo.

LN: Jak vnímáte polistopadové obnovení Divadla Za branou a jeho zánik?
Já už jsem se na této nové éře DZB nepodílel, svým přátelům Otomarovi a Karlovi - jsem se až divil, že chtějí tuto anabázi znovu podstoupit. Zažíval jsem pak, že dost mladých lidí, kteří se dělají divadlo, se mně svěřovalo se svým zklamáním. Říkali mi: „A to je ta legenda?“

LN: Myslíte si, že byl někdo oprávněn s tímto divadlem tak zamést?
Určitě ne. To je podobné jako s divadlem Labyrint, i tam přišlo mnoho úsilí nazmar. Obdivoval jsem energii svých přátel, ostatně velmi se mi líbila Krausova dramaturgie, ale nějak se posunul čas, nevycházelo to. Nastaly finanční problémy, ale přesto mě velmi zarazilo, že to byl právě ministr Tigrid, který se pod tuto likvidaci podepsal. On - při vší úctě - tady pan Tigrid od roku 1948 nebyl, nikdy neviděl a nemohl vidět žádné představení Krejčovy éry v Národním divadle nebo potom v Divadle Za branou. Čím se potom měl řídit? Když nás zakázali poprvé, byl to ministr Brůžek. Tehdy nechtěli, aby likvidace vyzněla jako politický akt, a tak se v divadle střídaly státní kontroly kvůli hospodaření. Nic nenašli - ekonom divadla byl velice pečlivý. Zkoušeli to jinak, přišli hasiči, hygienici. Nakonec v červnu 1971 napsal Brůžek tři řádky a zrušil nás.

LN: V Divadle Za branou jste také režíroval své hry. Jak se snášel dramatik s režisérem?
Jako mladý jsem režíroval ochotníky v Poříčí nad Sázavou. Nechtěl jsem to dělat, ale Krejča mě jednou v Bratislavě přemluvil. Prý když jsem to napsal, tak tomu nejlíp rozumím. To už bylo v době, kdy v Divadle Za branou byl soubor větší (začínali jsme v pěti) a Otomar potřeboval dalšího režiséra. My jsme moc nové inscenace nepotřebovali, bylo hodně repríz, například Tři sestry se hrály skoro dvěstěpadesátkrát, ale Krejča moudře seznal, že herci musí pracovat, jinak chodí kolem divadla a „bují zákulisí“. I proto se dlouho zkoušelo, norma byla šest měsíců. Byl jsem zoufalý z dlouhých zkoušek Dvou nocí s dívkou, po třech měsících se mi zdálo, že inscenace je hotová a měla by jít na jeviště. Nevěděl jsem, co mám hercům říkat, aby je to ještě bavilo. Oni nám ji nakonec stejně zakázali.

LN: Překládal jste - Čechova, Shakespeara. Jak se vám podařilo najít pro tyto hry současný a zároveň básnický jazyk?
Měl jsem z toho strach, nejdřív mě Krejča s Krausem přemluvili, abych přeložil Čechovova Racka. Po velkém trápení jsem to zkusil a snad to vyšlo. Hned potom na mě vyrukovali s Romeem a Julií, že by rádi uvedli tuto hru snad jako „generační výpověď“. Byl jsem přesvědčen, že nenajdu jiné řešení než Saudek, kterého jsem ctil, ale pak jsem se do té hry začetl, opatřil si různou literaturu, začal si dělat takové sondy - a najednou se mi zdálo, že vím jak na to, to už jsem měl znovu před očima Třísku a Tomášovou. Ale pracoval jsem na tom asi dva roky. Mezitím jsem dostal tuberu a octl se v sanatoriu na Dobříši. Pan primář se smál a říkal - to je zvláštní, už léčíme třetího překladatele Shakespeara, před vámi tu byl Saudek a Urbánek, to je skoro prokletí, co to je? Moc mě potěšilo, když do Prahy přijel Peter Brook se svým souborem a prohlásil, že je to nejlepší Romeo a Julie, co kdy viděl. A nesmlčel to ani, když se vrátil do Londýna, a Krejčovi pak začala chodit pozvání do zahraničí.

LN: Měl jste do té doby nějaký osobní vztah k Shakespearovým hrám?
Jako kluk jsem moc Shakespeara neznal. Ale jezdil jsem s ochotníky z Poříčí do Prahy do divadla a viděl například slavný Frejkův Sen noci svatojanské. Bylo mi dvanáct a Jarka Adamová, moje pozdější přítelkyně, hrála Puka. Říkal jsem jí pak - tys mě nakazila divadlem. Ona se doslova vznášela prostorem a to mně učarovalo. Pak jsem viděl absolventské představení Disku, které režíroval Miloš Nedbal, Romea tam hrál Vladimír Brabec. Byl skvělý. A přesto, když mi Jan Grossman řekl o mé prvotině, že tam mám pěkný blankvers, vyděsil jsem se, co to je. A honem to večer hledal v Ottově slovníku.

LN: Jak vzpomínáte na Jana Grossmana?
V šedesátých letech byla tři divadla, mezi nimiž existovalo jakési pnutí a zvědavost na to, co ti druzí - Činoherní klub, DZB a DNZ. S Janem Grossmanem mě pojilo letité přátelství ještě z dob mého působení v Divadle E. F. Buriana a je mi smutno, že už nedošlo k další spolupráci, i když jsme se stýkali až do jeho smrti. Měl rád moji hru Sbohem Sokrate a chtěl ji režírovat. Navrhoval jsem ho tehdy v roce 1990 v Národním divadle. Bylo mi řečeno, že jde o inscenaci, která bude otevírat Stavovské divadlo a není žádoucí, aby ji nastudoval hostující režisér. Zklamalo ho to, ale plánovali jsme, že spolu uděláme něco na Zábradlí. K tomu, bohužel, už nedošlo.

LN: Přineslo vám posledních deset let uspokojení?
Z polistopadového vývoje moc šťastný nejsem a poslední dobou už vůbec ne. Ostatně moc šťastných období jsem si v životě neužil, narodil jsem se za Masaryka, pak přišel Hitler, Stalin a Gottwald... Vždycky jsem se snažil vybudovat si vlastní prostor, do kterého ty vnější záležitosti nepronikaly. Moji synové jsou o něco otrlejší, já špatně snáším zlo a blbost. Léta se mi kluci smějí, že když sleduji pohádku, kde dobro vítězí nad zlem, bývám zpravidla dojatý. Říkají - no jó, táta zase uroní slzu. Oni mají výhodu, že už od školy žili s kamarády, v partě, pomáhali si a vydrželo jim to dodnes. Já jsem byl vždycky samotář.

LN: Máte nějakou svoji oázu, dodává vám něco nebo někdo naději?
Posiluje mě, že když se octnu na venkově mezi obyčejnými lidmi, zjišťuji, že pořád ještě jsem schopen mít rád a oni zase mají rádi mě. Bude to dlouhá cesta, lidi se naučili lhát a šidit. Nemusím se moc dívat na politiky, ani poslouchat, co vykládají, já dám na to, co říkala moje maminka - oko do duše okno. Na obličeji poznám, co je uvnitř. A ti naši nedopadají moc dobře, jeden má místo očí takové škvíry...

LN: Jak vnímáte udělení Ceny Karla Čapka za celoživotní dílo?
Mám z toho hrůzu. Syn Jáchym se mně směje a říká - jen si to, tatínku, užij. Nějak se s tím budu muset vyrovnat...

  • 0Diskuse
Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.