8. února 2010 15:38 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Nesnáším poslouchat sám sebe,
tvrdí legenda Henry Rollins

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
Henry Rollins | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Henry Rollins | foto: 2.13.61,Reprofoto
PRAHA Dnes večer vystoupí v pražském Paláci Akropolis Henry Rollins, bývalý leader Black Flag, s pásmem mluveného slova. Vyinkasuje deset babek a vypadne.

Pamatuji si, že to bylo na konci třiaosmdesátého. V L. A. tehdy pracoval jeden promotér, který pořádal zajímavé akce: na scéně se objevilo nějakých dvacet lidí, z nichž každý dostal kolem pěti minut. Během nich mohli dělat, cokoliv je napadlo: zpívat písničku, přednést úryvek vlastní tvorby... cokoliv. Chodil jsem tam očumovat a jednou mi promotér řekl, hele, ty máš takovou proříznutou pusu. Co kdybys to příští týden zkusil? A já mu povídal, že ne, že bych nevěděl, co dělat, načež on dodal, že každý za výstup inkasuje deset babek. Bylo jasno, v té době jsem byl švorc, vzpomíná Henry Rollins, hudebník, spisovatel, herec a dnes už respektovaná osobnost tzv. hnutí spoken-word – scény mluveného slova. Tohle hnutí v první půlce 80. let volně navázalo na veřejnou recitaci s jazzovým doprovodem, jak ji v 50. letech praktikovali básníci Kenneth Patchen, Lawrence Ferlinghetti nebo Bob Kaufman.

O přejetých kytaristech na pódiu jen v dobrém
"Stoupl jsem si na pódium a dostal svých deset minut, během nichž jsem přečetl něco, co jsem napsal, a odvyprávěl kratičkou historku o tom, co se den předtím přihodilo během zkoušky s kapelou. Nějaký chlápek přejel našeho kytaristu. Když jsem se loučil, publikum začalo tleskat a pak za mnou přicházeli lidi a ptali se, kdy budu zase vystupovat. Odpovídal jsem, že nikdy. Měl jsem svých deset babek a chtěl jsem zmizet," říká Rollins, ale vzápětí přiznává, že o dva roky později už měl za sebou turné po Americe a Evropě. A za dalších pár let si připsal i Nový Zéland a Austrálii. Lidi pořád tleskali a ptali se, kdy zase bude vystupovat. Se svými historkami o přejetých kytaristech se stával slavnější, než býval s Black Flag nebo Rollins Band.

V roce 1985 vydal debut mluveného slova Short Walk on a Long Pier. "To je příšerná deska. Vznikla původně kvůli dokumentaci, ale nakonec jsem to nějak limitovaně vydal. Byla to jen sbírka nějakých keců, ale v jedné písničce tam hrál třeba Rowland S. Howard. Má to slušnou výpovědní hodnotu," myslí si Rollins, který je mistrem v dávání rad ostatním muzikantům, spisovatelům nebo hercům. "Zároveň to ale bylo užitečné, protože poslech vlastních chyb vás nutí se zlepšovat. Pokud na sobě ale chcete pracovat, jedná se možná o to zcela nejlepší, co můžete udělat. Pro mě osobně je to ovšem nesnesitelné. Nenávidím, když musím sám sebe poslouchat." Jiným lidem to naštěstí nevadí.

Ze všech činností, kterým se Henry Rollins dnes věnuje, jsou nejčastější jeho výstupy mluveného slova: "Nejsrozumitelněji se dokážu vyjádřit prostým mluvením. Na scéně jsem více než dvacet let, během nichž jsem se snažil lidem něco jasně sdělit. S angličtinou dovedu zacházet docela dobře, a s postupujícími roky se navíc snažím o co největší přesnost." Za svou kariéru mluveného slova, která ho provázela i v době největší slávy kapely Rollins Band, vydal na patnáct alb včetně čtyřdílné série Talk Is Cheap. Na dračku jdou i jeho audioknihy: Black Coffee Blues podle knihy Blues černýho kafe nebo "laskavé" memoáry Get in the Van: On the Road With Black Flag, za které dostal v roce 1995 cenu Grammy. Za samotné desky Black Flag dostával v té době leda těch pověstných deset babek.

Mluvenému slovu už dávno dává přednost před hudbou: "Muzikou jsem se ve svém životě zabýval dost a dost. Natočil jsem mraky desek a odjel tisíce koncertů. Myslím, že bych teď už stejně nedokázal složit nic lepšího než v minulosti. Proto jsem se tím v poslední době ani nezabýval. Čím jsem starší, tím zajímavější a mnohem víc naplňující je pro mě promlouvat k soustředěnému publiku. Umožňuje mi to totiž předávat mu mnohem zajímavější nápady a informace."