12. dubna 2010 16:02 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Nevesele nadržený Neruda. Nový
projekt Rupperta a Holého

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
Rockeři. Roman Holý se přehoupl před revoluci a plní si sen z mládí. Matěj Ruppert sekunduje.  | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Rockeři. Roman Holý se přehoupl před revoluci a plní si sen z mládí. Matěj Ruppert sekunduje. | foto: ČTK
Roman Holý a Matěj Ruppert pod hlavičkou Neruda vytahují na světlo světa svého vnitřního rockera. Vjistém věku se chlapci opájejí takovou představou: vidí sami sebe na pódiu s kytarou v ruce, pod nimi hypnotizovaný dav ohromený jejich „tvrdostí“.

Ten obraz v mysli snícího představuje odpověď na hned dvě důležité otázky: Co s načatým životem? a Jak sbalit co nejvíc holek?

O první desce skupiny Neruda (ve smyslu spíš nerudný člověk než básník) se píše jako o naplnění takového dávného snu – muzikanti, kteří došli popularity i uznání, Roman Holý a Matěj Ruppert z Monkey Business, si dopřáli a pořádně natvrdo to rozpálili.

Neruda.

Účast velmi eklektické skupiny hostů (Mikoláš Chadima, Vladimír 518, Jiří Stivín) z toho alba navíc dělá v českém kontextu docela událost. O "balícím" potenciálu toho alba si ovšem troufám pochybovat, autoři ho také asi nevytvořili s tímhle účelem na mysli.

Zajatec testosteronu Jeho obal může působit jako zachycení nějaké erotické představy – je to ale fantazie postaršího čuňáka, snad jen s tou výhradou, že by se sám vykreslil v nějaké idealizované podobě. Postava z toho obrazu jako kdyby v některých skladbách na desce promlouvala. "Zajatec testosteronu" smýkaný neradostným puzením, osamělý a naštvaný, vidí jediného přítele ve svém penisu.

Texty Nerudy (kromě prací Oty Klempíře, Vladimíra 518 nebo Martina Kadnára z Vanessy kapela zhudebnila i verše Ivana Wernische a Fandy Pánka) skutečně nejsou to, co by člověk čekal od členů populární mejdanové kapely. Chmura je to celkem slušná, snad jenom ve skladbách Celníci se psem a Betonový boty ujíždí k trochu efektnímu soudničkaření.

„Neruda je deska pro přestárlý skejťáky, který nepřestali věřit, že kytara ještě zdaleka neřekla poslední slovo.“ (Roman Holý)

Hudba, která ta slova doprovází, je poučená, hráčsky i pěvecky zvládnutá, a kdo má náladu, může v ní slyšet ozvuky tvrdého rocku 90. let (Ministry), českého undergroundu nebo třeba i Davida Bowieho. Je ale otázka, jestli právě poučenost a zdatnost jsou ty kvality, jež písničky Nerudy vyžadují. Kapela a její hosté na desce jistě dokazují, že "to" zvládnou na úrovni. Divoký rock ale není hudba těch, kdo zvládají, ale spíš těch, kdo jaksi musejí nebo alespoň v posluchači dokážou navodit ten dojem.

Skupina Neruda jako by chvílemi doplácela na šikovnost svých členů (snad s výjimkou tří posledních skladeb na desce), hraje s přehledem a nadhledem, ale ne zevnitř – trochu se v tom její deska podobá nahrávkám Pražského výběru. "Českej androš nikdy takhle nešlapal," řekl Holý v rozhovoru pro Aktuálně. cz. Asi ne. Otázka ale je, jak moc je zrovna tohle podstatné. Kapela Neruda chce hrát špinavou hudbu, v jejím případě ale ta špína je trochu moc snadno omyvatelná.





Najdete na Lidovky.cz