Areál bývalého františkánského kláštera ihned po průchodu hlavní branou zaujme pečlivě zrekonstruovanými budovami a zejména klidem, který kontrastuje se sousední rušnou hlavní silnicí. Při první návštěvě nejspíš budete restauraci hotelu Octárna chvíli hledat a stejně jako my najdete dřív hotelovou recepci než vjezd do dvora hlavní budovy. V ní sídlí jak hotel, tak i restaurace.
Vzhledem k podzimnímu období je venkovní posezení na dvoře již zavřené, vydejme se tedy do zajímavě a složitě členěného interiéru. Býval tu klášter, proto je i prostor restaurace rozdělený do několika menších místností. To určitě dává zabrat personálu - mimochodem velmi vstřícnému a profesionálně fungujícímu -, na druhou stranu dispozice umožní každé nepříliš velké skupince hostů snadno vytvořit uzavřenou společnost.
Obsluha restaurace Octárna je vstřícná, nabídka jídel je ale velmi nevyvážená.
Pokud je ovšem nepotká smůla a nebudou usazeni k jednomu ze dvou stolů na chodbě - vedoucí k toaletám, od kterých budou vzdáleni zhruba metr. Všudypřítomná dlažba navozuje poněkud studenou atmosféru, kterou ale zachraňuje tmavé dřevěné obložení. A je třeba ocenit, že se provozovateli podařilo historizující interiér nepřeplácat záplavou kýčovitých cetek.
Mořské ryby z Kroměříže
Je sympatické, když se nabídka jídel vejde na jeden list papíru. Nesmí to ovšem být hustě popsaný formát A3 - zhruba 40 jídel spolehlivě naředí sebevětší kulinářský talent. A ačkoliv bylo v době sobotního oběda téměř plno, pochybuji, že by se všechny potřebné suroviny v kuchyni točily takovým způsobem, že by ani jedna z nich neokusila drtivou temnotu mrazicího boxu.
Pochválit každopádně musíme uvedení několika regionálních specialit, zástupce tradiční české kuchyně a zejména nabídku dvou degustačních menu. Jenže lístek zdaleka nekončí. V rybí nabídce je ze šesti jídel pět z mořských ryb. Přitom ani ne deset kilometrů od Kroměříže je v Hulíně rybářství - a jistě nebudu sám, kdo by raději ochutnal třeba místní štiku nebo kapra. Žlutoploutvého tuňáka bych pak nechal v oceánu bojovat jeho nevyrovnaný zápas o vlastní přežití.
Tradiční české menu potěšilo...
Čtyřchodové degustační menu zaměřené na tradiční českou kuchyni je skvělý nápad. Navíc stojí 249 korun, takže je zároveň i nejracionálnější volbou - stejnou cenu má většina hlavních chodů v nabídce.
Předkrmový uzený hovězí jazyk díky křenové šlehačce ihned odkazoval na retro šunkovou rolku, což rozhodně nemyslím nijak posměšně. Hovězí vývar s nudlemi a játrovým knedlíčkem asi utrpěl záměnou petržele za pastinák a byl nemístně sladký. Nechutnal a zůstal nedojedený. Kdyby si kuchař u klasické svíčkové na smetaně odpustil sprejovou šlehačku a hlavně nesmyslnou limetu, bylo by to jídlo bez chyby. Nadýchaná bramborová palačinka s povidlovým tvarohem pak byla zajímavou sladkou tečkou za menu, které jako jediné lze kompletně pochválit i doporučit.
Svíčková by byla výtečná (škoda šlehačky ze spreje a řezu limetky).
... zbytek stál většinou za houby
Většina dalších jídel se bohužel potácela od nepovedených experimentů k vyloženě diletantským excesům. "Exkluzivní" šestichodové degustační menu za 449 korun je pravděpodobně zamýšleno jako představení toho nejlepšího, co kuchyně dokáže. Ale tomu nevěřte.
Už startovní vodnaté carpaccio bez stopy inzerovaného lanýžového oleje bylo spíš pro ostudu a nezachránila ho ani hromada parmezánu nebo originální talíře. Následoval jediný povedený chod: tomatová polévka s bazalkovou šlehačkou byla opravdu velmi dobrá. Srnčí hřbet byl vysušený a zejména servis v misce přilepené k velkému talíři zvadlou rukolou působil zcela nelákavě.
Restaurace Octána - hodnocení.
Stejně absurdně byla servírována vepřová panenka s bramborovými noky. Maso bylo opět upečené do sucha, povidlová omáčka byla vyloženě přeslazená. Nejsmutnější však byla příloha. Jídlo, které samostatně stojí 229 korun, doprovázejí tuhé kupované noky, které se posléze v ústech změní v nechutné lepidlo. Tragickou tečkou pak byla panna cotta s domácí čokoládou, dezert, v jehož přípravě hrozí jediná komplikace, a sice že se vám nepodaří správně nadávkovat želatinu, aby smetana ještě zvládla držet tvar a zároveň se v puse sladce rozpustila. V kuchyni si nejspíš spletli kávovou a polévkovou lžíci, takže výsledný produkt, tuhá sladká hmota, by asi nejvíc potěšil kreativní děti toužící po vykrajování tvarů.
Vepřová panenka s bramborovými noky - ty byly ovšem kupované.
Nebýt absurdní hromady nedochuceného salátu, ze samostatných jídel by se daly pochválit smažené olomoucké tvarůžky s bramborovou kaší za 139 korun, jednoduchá a dobře provedená regionální specialita. Čemu se ale v Octárně stoprocentně vyhněte, je teplý předkrm zvaný "masová dekadence". Jídlo, kterému se mnohde říká katův šleh - zde s kuřecím masem za 99 korun -, se do tohoto podniku hodí asi jako výherní automat (ten tu samozřejmě nemají). Druhý horor se skládá z candáta a houbového risotta. Jídlo za 229 korun jsem pochopil jako test, co tak ještě může u hostů projít. Basmati rýže smíchaná s omáčkou a houbami jako risotto u nás neprošla, stejně jako ten prokletý servis v misce jištěné zvadlou rukolou, o kterou byla opřená nemožně zpracovaná ryba.
Pohotovost a příjemnost obsluhy výrazně kontrastovala s produkcí kuchyně, a pokud bych v budoucnu uvažoval o návratu, bylo by to jedině kvůli personálu a jednomu uspokojivě zvládnutému degustačnímu menu.
