Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Něžná forma islamizace Michela Houellebecqa

Kultura

  10:27
Psát pár dní po pařížském pátku třináctého o českém vydání románu Michela Houellebecqa Podvolení, který ve Francii vyšel v den vraždění v redakci Charlie Hebdo, je trochu zvláštní, neboť zase je vše o něco dál. Jen ta kniha zůstává stejná.

Michel Houellebecq foto: ANDREU DALMAUČTK

Bylo už o ní i u nás dost napsáno, neboť lednové atentáty všude nesmírně zvýraznily její výbušnou premisu. Tím je hypotetická (ale nikoli zcela fantasmagorická) představa, že v roce 2022 vyhraje ve Francii prezidentské volby kandidát strany Muslimská jednota, umírněný politik, nicméně „přesvědčený“ muslim Mohamed Ben Abbes.

Autor příliš neřeší, jakými technickými prostředky by to bylo možné provést, prostě předpokládá, že počet muslimů se mezitím ve Francii zvýší (což lze mít za jisté a migrační vlna hladinu i tam ještě zvedne) a že se politicky zorganizují do akceschopné a jaksi státotvorné strany (to je otázka). Pak už jim vítězství přihraje kontext: neschopnost sekulárních stran, polarizace politiky, volební účast etc... Následuje rychlá a velmi účinná islamizace. Francie začne být muslimskou zemí.

Cesta k Alláhovi

Tolik fikce. Ony reálné krvavé atentáty z letošního roku jdou vlastně proti smyslu pointy knihy. Neboť co je na vyznění románu podstatné a vlastně také nejprovokativnější – že k „podvolení“, tedy k souhlasu s tím, že ve Francii převezme vůdčí roli islám, není násilí vůbec nutné.

Vše jde vlastně hladce. Francie jako by čekala na svůj islám a oddá se mu sama, jako slabá žena... Je na tom stejně jako odumírající křesťanství, v souvislosti s nímž Houellebecq připomíná Nietzscheův výrok, že jde o „ženské náboženství“. Oproti němu je islám (v překladu „odevzdání se“ do rukou Božích) dominantní a mužský. Je to náboženství činu a maskulinní nadvlády, kterému se i francouzští muži a ženy ochotně přizpůsobí. A bez násilí.

Tedy k jakýmsi střetům v zemi dochází a možná, že poměry nejsou tak mírumilovné, ale to se odehrává za horizontem, téměř se o tom nemluví, v médiích se o něm nereferuje. Země je už nějakou dobu zřejmě ve stavu utajené guerilové války mezi „evropskými identitáři“, kteří možná připravují povstání (potřebují si s ním pospíšit, dokud mají početní převahu), a muslimy, ale existuje společenský konsenzus mlčení, mediální blackout. Ze země tiše odjíždějí poslední Židé, ženy nenápadně mění šatník, do arabských restaurací už beztak všichni chodí. Cosi podstatného se mění, ale toho si ani nemusí každý všimnout. Vše se už nějakou dobu děje.

Michel Houellebecq: Podvolení

Nic dramatického pak neruší ani klidné a vlastně idylické dozrávaní vypravěče ke kroku, k němuž má nutně od začátku namířeno. Je sice jako nemuslimformálně vyhozen z profesorského místa na Sorbonně, kde učí francouzskou literaturu a úzce se specializuje na dekadenta z konce 19. století J.-K. Huysmanse – to je důležitý motiv, ale není zde místo na jeho rozvádění. Ale má slušnou rentu a o budoucnost se nemusí bát. Čte dokola Naruby a čeká. Po několika měsících přijde solidní nabídka od nového rektora, nyní samozřejmě muslimakonvertity, který vyloží Françoisovi, jak se protagonista jmenuje, velkolepou vizi nové, muslimské Francie a luxusní možnosti, které se mu nabízejí: podstatnou roli v tom pro sexuálně frustrovaného, přitom sexuálně, řekněme, motivovaného (takoví jsou všichni autorovi hrdinové) čtyřicátníka hraje příslib několika manželek. Cesta do náručí Alláhova je otevřena. Román končí Françoisovou konverzí, pronesením šahády... Je to tak snadné. „Není ani čeho litovat,“ zní poslední věta. Skutečně?

Masochista a ramadán Podvolení je samozřejmě v prvé rovině satirický traktát. Je to příkladný román a la these, spíše pamflet či groteska, ovšem velmi pochmurná, což neznamená, že jiskru palčivého humoru postrádající. Její ostrá hořkost je postavena na paradoxu a hře s fikcí, která může být realitou, přičemž poměry jsou takové, že je neslušné si je přiznat. Je to samozřejmě nadsázka, ale nikoli absurdní. Je to vize hladké kapitulace, které vlastně není co vytknout. Onen Abbes dělá vše tak skvěle, že to musí každý pragmatik uznat. Proč by koneckonců Francie nemohla být muslimská. A záleží na tom? Je tato otázka islamofobní?Nebo dokonce xenofobní?

Člověk nemá pochyb, že poměr Houellebecqa k islámu je kritický a že se mu z představy islamizace Francie ježí zbylé vlasy a chlupy na jeho rachitickém těle (viz román Platforma, odkud pochází jeho nejjadrnější výroky na jeho adresu, to ovšem bylo ještě v nevinném roce 2000). Zároveň se jako správný masochista přivazuje na mučidla představ, v nichž líčí, jak má k islamizaci Francie blízko a jaká je to svým způsobem rozkoš na ni myslet.

Podvolení je obrazem „normalizace“ na luxusní a něžný způsob. Korupční nabídky islámu jsou lákavé. Houellebecq předkládá celý arzenál islámské přitažlivosti. Islám je řešením demografickým, politickým, mocenským, ekonomickým, samozřejmě též spirituálním. Začnou se rodit děti. Vznikne nová, širší jednota. Obroda skrz Alláha a jeho proroka. Francie bude větší, jednotnější a bohatší! Vive la France!

Michel Houellebecq: Podvolení

Přeložil Alan Beguivin.

Vydal Odeon.

244 stran

Samozřejmě že je to přitom kniha varovná a angažovaná. A apelativním způsobem. Není vůbec divu, že o ní někteří vždy ostře nastražení hlídači psali jako o knize islamofobní, přičemž by museli konstatovat, že se v ní o islámu mluví jaksi obdivně a s respektem. Je to opravdu náboženství vítězů, když v ničem jiném, tak jistě v tom, co je nakonec biologicky nejdůležitější: ve schopnosti reprodukovat se, na což Západ rezignoval. Bez toho přitom nemá šanci. Houellebecq by byl přitom asi poslední, kdo by měl takovou věc za povinnost, i když zdání třeba klame. Bez „dělání dětí“ to ale nejde. V tom je islám nekonečně úspěšnější a silnější. Konstatují-li se tedy v knize často jeho sexuální specifika, tedy řekněme, že dominantní muž v něm dle šaríe (ta je samozřejmě zavedena) může souložit legálně se čtyřmi manželkami, jež jsou mu zcela oddány, není to přece nic, co by nějak překrucovalo či karikovalo jeho „realitu“. Různé genderově šokantní formulace a na ideologicky myslící čtenářstvo jako červený hadr působící provokace jsou tu nasety s velkou chutí, jak ostatně to je v jeho knihách pravidlem. Jsou součástí Houellebecqovy poetiky, v níž ostrým řezem cynismu narušuje krustu správného a přípustného mínění. Houellebecq není četba pro citlivé duše a strážce korektních názorů. Je principiálně nehorázný, zlý a antiiluzivní. Je mistr v urážení, které přitom zní jako suchá konverzace, jako klidné vynášení ortelu nad ošklivou bytostí. Je v tom však důsledný. Jsou to traktáty masochismu, který provádí autor na svém těle a na těle své společnosti. Jeho v ich-formě vyprávěné romány jsou různé převleky jeho biografického já: frustrovaný bílý heterosexuál, nevábný hrdina naší doby, onanista a hédonista, trochu idiot, ale také intelektuál, povrchní znalec s inteligentními zájmy, fachidiot s touhou po sexu, jakýsi zbytkový substrát někdejšího evropského humanismu, ze kterého zbyly už jen skvrny.

Anebo ne. Zbyla ta satira, kritika a ostrost jako projev evropské tradice, kterou má cenu hájit. A nepodvolovat se. Pamatujeme si ještě, že ono číslo Charlie Hebdo vyšlo s Houellebecqovou karikaturou, na níž praví, že v roce 2015 přestane kouřit a v roce 2022 bude slavit ramadán. Lze mít za jisté, že kouřit nepřestal a ani s tím ramadánem to nebude tak žhavé. Jak s těmi ostatními, si už tak jisti být nemůžeme.

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...