Neznámý Hašek potřetí

Humoristické texty, které nevyšly v pramenném vydání Haškových spisů z let 1955-1973, a především další povídky a texty nově objevené, jsou, jak potvrzuje její editor a vydavatel v jedné osobě Petr Kovařík, přetištěny z nalezených rukopisů a z dobových časopiseckých otisků.

Kromě toho do publikace zařadil texty Haškova pravděpodobného autorství, ale i povídky spjaté se jménem jeho ženy Jarmily, jež jsou rovněž připisovány Haškovi. Představují literární počátky Jaroslava Haška, jeho legionářského období a dokreslují obraz Haškovy osobnosti, vztahů s přáteli i konce manželství, Kovařík navazuje na dvě publikace, které v předchozích dvou letech vydal ve svém nakladatelství Modrý stůl pod názvem Když bolševici zrušili Vánoce a Nešťastný policejní ředitel.

Podle něj je toto poslední haškovský svazek. Editor znovu prošel časopisy, v nichž Hašek nejvíce publikoval, bádal ve fondech literárního archivu Památníku národního písemnictví. Zejména se zabýval přírůstky, které se tam dostaly po ukončení takzvaného pramenného vydání Haškových spisů. Ty vyšly v letech 1955 až 1973 v celkem 16 svazcích. 

Hašek měl více než sto pseudonymů
„Komplikací bylo, že tento populární autor měl více než stovku pseudonymů a jsou ještě další, o nichž lze uvažovat,“ připomíná Kovařík. Předností publikace jsou vedle textů samých zejména ediční poznámky a vysvětlivky, v nichž editor ozřejmuje nejen zdroj, kde texty nalezl, ale také jiné zajímavé okolnosti.

Například v kapitole označené jako Texty nesporného autorství jsou knižně zveřejněny povídky z Ilustrovaných českých humoresek a Národních listů podepsané Vik. (resp. Viktor) Janota, dále strojopisy, jež se zachovaly v pozůstalosti zakladatele Červené sedmy dr. Jiřího Červeného.

V oddílu Fragmenty jsou uvedeny zlomky rukopisů z Literárního archivu Památníku národního písemnictví. Například úryvek ...v krčmě u silnice... v ich formě popisuje autentickou Haškovu příhodu, která je součástí povídky Procházka přes hranice. Editor Zdena Ančík torzo našel v pozůstalosti Jarmily Haškové a Kovařík upozorňuje, že tyto dva texty jsou rozdílné, přičemž torzo se patrně blíží příhodě, kterou Hašek zažil, víc.

V části Texty podepsané Jarmila Mayerová či Hašková a připisované Haškovi se ocitají povídky se zajímavou historií, ne zcela jistým autorstvím či ty, jež v obměně vyšly s Haškovým podpisem. Složitost identifikace dokazuje editor třeba na příkladu textu Olympia podepsaného Viola: jde o pozměněnou verzi povídky Zázračné dítě.

„Pokud by mělo jít o text Haškovy manželky Jarmily Mayerové-Haškové, otevírá se tím otázka dosud neznámého pseudonymu Viola. Vzhledem k tomu, že se vyskytuje - a to nejen u povídek, ale také u básní - v průběhu roku 1911 častěji v Dobré kopě, kam Jaroslav Hašek přispíval, není vyloučeno, že by mohl patřit ženě Jarmile. V případě, že by pseudonym patřil někomu jinému, což vzhledem k ostatním textům nelze vyloučit, šlo by v případě povídky Olympie o zcizení povídky třetí osobou.“

Zajímavé historky provázejí i „dušičkové“ texty Jaroslava Haška. Petr Kovařík je osvětluje v kapitole Záhada dvou „dušiček“ Jaroslava Haška. Roli v ní hraje Haškova manželka Jarmila, literátka, jejíž talent Hašek rozpoznal a podporoval, někdy ovšem asi i zneužíval. Respekt k Jarmile mu zřejmě nebránil v tom, aby některé své povídky nepodepsal ženiným jménem, ať už vyvdaným Haškovým nebo za svobodna (Mayerová).

Čtenář může porovnat texty Dušička Jaroslava Haška vypravuje Jak jsem umřela s podpisem J. H. a Dušička Jaroslava Haška vypravuje údajně z pera Jarmily Haškové.
Zajímavá byla také nastavovaná soudní dohra, když se po spisovatelově smrti Jarmila domáhala i pro svého nezaopatřeného syna autorských práv (Hašek je v poslední vůli kupodivu přiřkl Šuře, ženě, kterou si přivedl z Ruska).

„Pro účely soudu sepsala o něm text, v němž popsala veškerou jeho neserióznost, nespolehlivost, ba chorobnost,“ píše Kovařík. Podle něj Jarmila Hašková sledovala jediný cíl: zpochybnit Haškův jasný rozum při psaní poslední vůle. V právě vydaném svazku je text Jarmila Hašková o duševním stavu J. H. rovněž pro ilustraci vztahů zveřejněn.

„Svědci přítomní poslední vůli potvrzují, že byl J. H. duševně zcela příčetný,“ zní jeho poslední věta. Křtilo se v Haškově vinohradské hospodě Knihu textů Jaroslava Haška uvedli minulý týden členové pražského Studia Ypsilon Jana Synková a Jan Jiráň, kteří patnáct let účinkovali v úspěšné ypsilonkovské inscenaci Voni sou hodnej chlapec, která byla věnována právě Haškovi.

Synková hrála Šuru, již si Hašek přivezl ze své ruské anabáze, a Jiráň lipnického občana, jemuž spisovatel diktoval na sklonku svého života Osudy dobrého vojáka Švejka.  Kniha byla pokřtěna v Balbínově poetické hospůdce na Vinohradech, na autentickém místě někdejší hospody U zlatého litru, kam Hašek často chodíval.