Text pomohla Klusáková doopravit z Moskvy přes Prahu až do Mnichova, kde díky tomu vyšla kniha Poledne. Kvůli akci dokonce v roce 1975 skončila za mřížemi. Příběh vůbec poprvé podrobně popsala serveru Lidovky.cz.
Klusáková jezdila do ruské metropole od roku 1967 pravidelně, stala se aspirantkou moskevského Ústavu dějin umění, oboru filmová věda. "Cestovala jsem tam dvakrát ročně na měsíční konzultace a seznámila se s řadou uměleckých osobností. Po srpnu 68 jsem jezdit přestala a o rok později jsem Ústavu sdělila, že aspiranturu předčasně ukončuji. Odpověděli, že tak musím učinit osobně. Do Moskvy jsem letěla na otočku v říjnu 1968, v osmém měsíci těhotenství," vzpomíná.
ČTĚTE TAKÉ: |
Díky pravidelným návštěvám ruští přátelé znali její politické názory. Proto se rozhodli, že jí svěří důležitý a riskantní úkol. "Okupace Československa je šokovala a protože věděli, že se znám s mnichovským nakladatelem Adalbertem Neimanisem, který vydával ruské knihy v originále, požádali mě, abych do Prahy převezla nějaké rukopisy a postarala se o jejich předání do Mnichova. Nikdy předtím a dlouho potom jsem v Západním Německu nebyla, ale slíbila jsem, že se to pokusím zařídit," popisuje Klusáková začátek nebezpečného dobrodružství.
Nevěděla, co veze
Do Československa měla propašovat dva rukopisy na několika cívkách mikrofilmů: Gorbaněvské Poledne, v němž popisuje demonstraci na Rudém náměstí proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy z 25. srpna 1968, a Paměti Naděždy Mandelštamové, vdovy po básníku Osipu Mandelštamovi.
O demonstraci ani obsahu mikrofilmů něměla Klusáková tušení. "Co jsem vlastně vezla, jsem se dozvěděla, až když tatínek v Praze filmy vyvolal," zdůrazňuje žena, která je matkou publicisty Pavla a filmaře Víta Klusákových a dnes se živí jako novinářka.
Letadlo plné rozjařených zemědělců
Jako důmyslná skrýš posloužily tři kapsy těhotenské šatové sukně, Klusáková tehdy měla právě před narozením staršího Pavla. Samotný let do Prahy byl pro ni nepříjemný, paradoxně však ne kvůli strachu z vyzrazení, k němuž nakonec nedošlo. "Toho jsem se nebála, ale ostatní cestující byli rozjaření zemědělci z jakéhosi JZD a během letu, který trval dvě a půl hodiny, bez ohledu na mé prosby všichni kouřili a odbývali mě nejapnými poznámkami 'ať si malej zvyká'. Z čehož plyne, že jsem měla jiné starosti, než strach z prozrazení," směje se.
Jana Klusáková se syny Pavlem (vlevo) a Vítem.
Vynesení rukopisů z letiště v Praze však neznamenalo konec. Cenné dokumenty bylo nutné dostat za železnou oponu. "Na další etapu putování rukopisu nejsem zrovna pyšná. Využila jsem své bohaté praxe se zasíláním ruských Biblí od Neimanise do Moskvy. To jsem vždycky koupila lázeňské oplatky nebo cukr 'bridge', vysypala obsah, vložila svazek a doplnila do příslušné váhy, uvedené na obalu. S mikrofilmy jsem učinila totéž, vložila jsem je do bonboniéry Lidka a poprosila známého filmaře, který jel do Mnichova, aby lahůdku předal mému známému. Učinil tak, aniž tušil, co veze. Prozradila jsem mu to až v roce 1975," líčí Klusáková angažmá nechtěného kurýra.
Solženicynův dopis
Na příběh mikrofilmů po odevzdání na dlouhou dobu zapomněla, o vydání obou knih se dozvěděla až se značným zpožděním. "V roce 1971 jsem přišla o zaměstnání, Pavla jsem vychovávala sama, o deset let později přibyl Víťa. Prostě jsem měla jiné starosti, než se dmout pýchou nad svým činem,“ vypráví.
Jenže v roce 1975 na ni kvůli mikrofilmům přišlo udání z Moskvy. “Bohužel u mě doma při prohlídce estébáci leccos našli. Jen díky obratnosti Otakara Motejla jsem nakonec skončila s podmínkou. Až o dost později mě napadlo, že to souvisí s dopisem Alexandra Solženicyna, ve kterém se prý v roce 1975 ptal, proč mě zavřeli," tvrdí dnes.
S Gorbaněvskou, o níž dala vědět Západu, se Klusáková setkala až v roce 1990, kdy demonstranti z Rudého náměstí přijeli do Prahy. "Mě k nim objednali jako tlumočnici. Mnozí se tedy viděli po akci na Rudém náměstí poprvé. Jeli jsme mikrobusem z Ruzyně do Prahy a hrou náhody jsem seděla vedle Natálie. My dvě se vlastně známe, povídám. To já jsem převezla váš rukopis. Ty moja sestrička! zvolala Nataša, a bylo to," líčí Klusáková.
Fotografie ze srpna 1990 při návštěvě "sedmi statečných" v Praze. Zleva: Jelena Bonnerová, vdova po Andreji Sacharovovi, Jana Klusáková a Václav Havel.
"Hrdinové jsou ti z Rudého náměstí"
Obě ženy se spřátelily a vídaly se pravidelně, letos při poslední návštěvě Prahy dokonce Klusáková povýšila ze "sestričky" na "sestrjonku": "Nataša mi vysvětlila, že těsnější přátelský vztah neexistuje," říká k poslednímu setkání. Svůj čin za hrdinství nepovažuje. "Jako hrdinové se zachovali ti lidé z Rudého náměstí. Šli tam a velmi dobře věděli, co je bude ten několikaminutový protest stát," míní.
ČTĚTE TAKÉ |
Podle historika Adama Hradílka, který se okolnostmi protestů na Rudém náměstí podrobně zaobírá, je nepopiratelné, že Klusáková disidentku Západu představila, i když nevědomky. “Díky ní navíc vešel ve známost nejen protest na Rudém náměstí, ale i osudy a statečnost jeho účastníků a následný soudní proces s nimi. Kniha Poledne díky své celistvosti ukázala absurditu režimu v Sovětském svazu,“ upozorňuje Hradílek.
O to méně pochopitelný se jeví fakt, že v Česku vyšla kniha až loni. "Je to hanba Čechů. Nataša pro nás riskovala život. Pobyt na psychiatrii ji určitě poznamenal (sovětský režim Gorbaněvskou poslal na dva roky do léčebny, aniž by lékaři měli odborné expertízy, konstatovali pomalou schizofrenii - pozn. red.). Nesměla do vlasti, a co na to my?“ zlobila se Klusáková letos v říjnu v LN. Česko by podle ní mělo disidentce udělit i zásadní ocenění, to už by se nicméně stalo pouze in memoriam. Gorbaněvská koncem listopadu zemřela v Paříži, kde žila po nuceném odchodu z Ruska.
