Dokonce doufám, že se najdou také stateční policisté, kteří vyjdou ven s odposlechy, jež jejich šéfové drží pod pokličkou, protože jsou pod tlakem politiků. Ne těch respektujících zákon, ale těch, kterým hrozí, že na ně praskne nějaká špinavost.
Policisté budou riskovat nejvíc: vyhazov, soud a přísný trest. Doufám v to všechno ne proto, že bych věřil, že mezi námi běhají desetitisíce statečných občanů, kteří nevědí, do jakého hrdinství se vrhnout, ale proto, že je tu ještě jedna instance, jež může přestupníky nového zákona zaštítit a z hrdinského činu udělat napříště čin s kalkulovaným, tj. přijatelným rizikem.
Je to poprvé v mém životě, kdy chtě nechtě vyzývám k tomu, aby ti, kterých se to týká, vzali právo do svých rukou. Aby nevyčkali rozhodnutí o tom, zda něco je, či není ve veřejném zájmu, ale aby se odvážili jednat podle svého nelepšího vědomí a svědomí.
Činím tak v důvěře, že ve všech třech případech zasáhnou na jejich obranu soudy a ty definitivně rozsoudí, zda šlo o veřejný zájem, či nikoli (u policistů poukážou na polehčující okolnosti, protože krást odposlechy se vskutku nesmí).
Soudy jsou poslední záchranou, vždycky jsem to tvrdil a budu tvrdit, přes všechnu nedokonalost našeho právního řádu i jednotlivých soudců. Nezávislost soudců na tlacích zvenčí v jakékoli podobě musí být absolutní: ústavní stížnost na neústavnost zákona (nedávno přijatého ve sněmovně bez souhlasu vlády a bez rozpravy) o soudech a soudcích také s mým podpisem leží u Ústavního soudu.
Soudy jsou nejdůležitější ze tří mocí, mezi které se celková moc ve státě rozděluje. Soudy mají totiž největší šanci na nezávislost, a právě proto jsou znovu a znovu podnikány pokusy tuto nezávislost omezit. U nás a mnohde jinde v civilizovaném světě. Mají toto privilegium, tuto čestnou výsadu právě proto, že jsou nevolené a že soudci jsou jmenováni na doživotí, což velká většina našich lidí stále nechápe. Právo má nejvyšší civilizační hodnotu proto, že není jednou do nekonečna rozprostraněnou vrstvou pravidel, příkazů a zákazů: je vícevrstevnaté. Někdy je třeba porušit jedno právo, aby bylo ochráněno právo vyšší. Vyžaduje to svrchovaného občana, protože ten nabízí za to, že se odvážil rozhodnout, co je vyšší a co nižší, oběť. Jako kdyby říkal: Jsem připraven přijmout za obranu vyššího práva trest podle práva pro mne nižšího - tak je ta věc pro mne vážná.
Americký myslitel Henry David Thoreau (1817-1862), autor slavné eseje Občanská neposlušnost, odmítl platit daně, které se používaly na financování války, podle něj nespravedlivé - a sám hrdě napochodoval do vězení.
Na občanské neposlušnosti, která není ani anarchií, ani porušováním práva v osobním zájmu, ale ochotou přijmout trest v obecném zájmu, stojí americká demokracie. Doufejme, že také na ní, nejen na respektu k právu, se postupně vystaví i ta naše demokracie.
