Zvláštní náležitosti antických dopisů odhalil průzkum obřího archivu u Nilu
V roce 1897 začali dva oxfordští archeologové Grenfell a Hunt okrývat pískem zanesené pahorky poblíž ramene Nilu zvaného Josefův kanál. Ukázalo se, že narazili na „skládku“ někdejšího administrativního střediska Římské říše, města Oxyrhynchu, obývaného potomky řeckých přistěhovalců. Obrovské množství papyrů přineslo řadu zajímavých informací.
Přátelství – privilegia i povinnosti V životě, obchodě a společnosti mohlo být psaní dopisů a odpovídání na ně otázkou zdvořilosti nebo vhodné příležitosti, a někdy dokonce i dobrých mravů. „Už po mnoho dnů,“ napsal Theón Ammóniovi, „nemám od tebe dopisy a žádám Tě, abys mě informoval proč. O tom, že já sám Ti píšu věrně, jsi jistě přesvědčen.“
Přátelství – a přátelé byli v nejistém světě praktickou nezbytností, nejen nějakým emocionálním doplňkem – s sebou neslo povinnosti stejně jako privilegia. Proto antičtí spisovatelé věnovali tolik prostoru otázce přátelství jako něčemu, co bychom neměli považovat za předmět etického zkoumání. „Nejprve ze všeho se modlím za tvé zdraví,“ napsal Horis Horiónovi. „Toto je druhý dopis, který Ti píšu, a tys mi ještě nenapsal ani jeden. Já jsem Tě vždycky miloval, ale Ty mě nepovažuješ za nic…“
„Co se mě týče, každý den se vyptávám, jak to s Tebou vypadá a máš-li se dobře –, ale když Ty jsi psal mé sestře, nezmínil ses o mně ani jednou.“ I rutinní dopis mohl udělat radost. Tak Harpokrás napsal svému otci v dopise, který dokonce označil datem (což bývá vzácné): „Protože jsem věděl, že Vás to potěší, cítil jsem se zavázán Vám napsat, že je se mnou vše v pořádku, tedy byl jsem po několik málo dnů trochu malátný, ale od té doby se už dávno cítím dobře a nic mi není. Měl jsem velkou radost, když jsem četl Váš dopis, z něhož jsem se dozvěděl, že se těšíte nejlepšímu zdraví, můj pane otče, a protože od té doby, co jsem dostal Váš dopis, jsem byl ve výborné náladě, najednou mě napadlo, že to mohlo být boží znamení a jsem o to zdravější. Přijměte od Petechóna, který Vám také přináší tento dopis, pár sandálů za čtyři drachmy… Rok 8 Vespasiána, 2. mechir (28. ledna 76 n. l.).“
Je pravda, že zdvořilostní oslovení přátel a rodiny poněkud splývalo. Starší přátelé bývali oslovováni „matko“ a „otče“, vrstevníci „bratře“ a „sestro“. I manželé se mohli vzájemně oslovovat „sestro“ a „bratře“, někdy proto, že to byla pravda (ptolemaiovští králové převzali od faraonů zvyk brát si vlastní sestry – činilo je to rovnými řeckým bohům, jako byli Zeus a Héra, jak nezapomněli zdůrazňovat dvorní básníci – a někteří jejich poddaní tento příklad následovali), ale častěji tím chtěli vyjádřit své začlenění do rodiny.
Knihu Petera Parsonse, který v letech 1960 až 1989 přednášel papyrologii na Oxfordu, nazvanou Dějiny ukryté v písku vydalo nakladatelství BB/art. Text upravila redakce LN.
