Nový Sherlock Holmes v rychlosti, ale bez šťávy

Dva roky starý film Sherlock Holmes představoval možná ne úplně povedený, v něčem ale zajímavý pokus nově uchopit holmesovskou legendu, především konceptem ústřední dvojice.

Z Holmese (Robert Downey jr.) aWatsona (Jude Law) se v němstala dvojice akčních hrdinů, což duchu Doyleovy předlohy neodporuje. Především se ale proměnil její charakter. Z Holmese se v Downeyho podání stala jakási akrobaticko intelektuální primadona, pobavená a zároveň bavící, mile samožerská – viktoriánská rocková hvězda. Jeho vztah s Watsonem, plný malicherného hašteření, připomínal láskyplné půtky mnohaletých manželů, což mu dodávalo jistý, ehm, podtext, s nímž si autoři všelijak pohrávali. Samo jejich dobrodružství bylo trochu komiksové (podobně jako výtvarná stylizace filmu) a značně „nabouchané“, fungující „chemie“ mezi protagonisty ale mohla pomoci se přes to přenést, přinejmenším zčásti.

A je tu Moriarty

Druhý film na scénu uvádí ďábelského Moriartyho (Jared Harris), zloducha známého z Doyleových próz. Podobně jako původní sherlockovská povídka končí i Ritchieho snímek soubojem u reichenbašských vodopádů. Duchu předlohy je ale Hra stínů vzdálena ještě více než první film. To by nemuselo zas až tak vadit, kdyby měla nějakého ducha vlastního. Bohužel působí spíš jako slepenec scén, pro něž se ledabyle konstruují záminky. Podobně i z Holmese se stává jakýsi souhrn charakteristik, jeho vztah s Watsonem připomíná dva paralelně probíhající výstupy, jež se ovšem moc neprotínají.

To, nač jim dřív stačila elegantní narážka, musejí autoři dlouze rozpatlávat po plátně – viz např. rozvleklá Holmesova akce v ženském převleku. Sherlock Holmes: Hra stínů je docela paradoxní film. Pořád se v něm něco děje, a zároveň jako kdyby se nedělo vůbec nic. Plyne rychle, a přitom těžkopádně, odnikud nikam.

Evropu sužuje vlna teroristických útoků. Holmesovi se podaří získat dopis, který by mohl být důležitou stopou. Zjistí, že za vším tím krveprolitím stojí Moriarty, jemuž by se ze zištných důvodů hodilo, kdyby začala světová válka, pročež chce její start pěkně uspíšit.
Pátrání zavede Holmese a Watsona na různá místa Evropy. Asistuje u něj i cikánská věštkyně Madam Simza. Do její role byla obsazena Noomi Rapaceová, hvězda švédských adaptací Larssonovy trilogie Milénium.

Asi se tak stalo v naději, že hereččino charisma nějak přetluče zjevnou skutečnost, že jí ztvárněná postava je nudná a obecně „plonková“. Výsledkem je však pochybnost o tom, zda představitelka vůbec kdy charisma měla. Jedinou zajímavou novinkou je ve filmu postava Moriartyho, která je v Harrisově podání civilní, až suchá. Jeho scény s Downeym jsou ve filmu tak prakticky jediné, kdy má nový Holmes skutečně šťávu, místo toho, aby její přítomnost jenom urputně sugeroval.

Ten problém je založený už ve scénáři (Michele a Kieran Mulroneyovi) a dál ho zvýrazňuje Ritchieho režie, tak pohlcená domnělou efektností, až při všem tempu ztrácí švih. Vystihují to momenty, kdy Holmes, podobně jako v „jedničce“, před bitkou analyzuje situaci, přehraje si v hlavě, co se stane, načež se to skutečně stane. Výsledkem je, že člověk v kině vidí jednu rvačku dvakrát, a stejně si není jistý, jak vlastně probíhala. Něco takového se nepovede každý den.