Kontrast mezi svobodnou představivostí a konvencemi svázaným světem vždy byl významnou složkou filmů Jana Švankmajera. V posledním snímku Přežít svůj život z něj autor udělal ústřední téma a pojednává je inspirovaným, novátorským stylem. Obsah filmu ale za formální stránkou pokulhává.
Snímek otevírá - podobně jako předcházející Švankmajerovo Šílení - autorská interpretace. Animovaná postava režiséra divákovi naznačuje, jak film chápat: jako obhajobu imaginace před pragmatickým a mamonářským světem.
ČTĚTE TAKÉ: |
Co se týče techniky, jako by se Švankmajer obloukem vracel ke svému prvnímu a patrně i nejhravějšímu celovečernímu filmu Něco z Alenky (1988). Tehdy pracoval téměř výlučně s prostředky animace, teprve později přenesl v celovečerních formátech těžiště na hereckou akci.
V Přežít svůj život se vrací k animaci jako k základnímu postupu a herecká akce ustupuje do pozadí. Švankmajer si pro tento film vymyslel a s takřka vědeckou soustavností rozvinul novou animační techniku. Jako základ mu posloužily fotografie, na nichž byly zachyceny tváře herců v nejrůznějších grimasách, ústa při vyslovování jednotlivých hlásek, ale i exteriéry a interiéry.
S jejich pomocí pak mohl vytvářet jak imitace realistických záběrů, tak snové koláže. A nenásilně ve filmu prolínat realitu bdění s realitou snu. Pokud chtěl ukázat, že je opět schopen překvapit novými vyjadřovacími prostředky, pak se mu to povedlo.
Když vedle Přežít svůj život postavíme zmíněnou Alenku, je zřejmé, že oba filmy mají nezaměnitelný společný rukopis, a přece jsou každý jiný a po svém inovující. Stylová originalita je také tím, co Švankmajerovu nejnovějšímu filmu dodává tah a co je s to poměrně dlouho odvádět divákovu pozornost od dosti schematického syžetu. Ústřední postavou příběhu je úředníček Evžen, který jednoho dne objeví kouzlo snového světa a začíná se k němu utíkat před ubíjející tuctovostí všedního života.
Freud a Jung v parodickém tónu
Důležité místo v příběhu zaujímá také psychoanalytička, komická figura, u níž v ordinaci se na stěně pošťuchují portréty Freuda a Junga. Teorie obou psychologů prolínají v parodickém tónu celým filmem. Není ale tak docela jasné, co je vlastně parodováno - zda ony samotné, či jejich tezovité zjednodušování nekompetentními psychology. A není to jasné zejména proto, že film jako by se sám místy propadal k pouhému ilustrování psychoanalytických a hlubinně psychologických teorií. V takových pasážích se stává výstižnou (byť zřejmě bezděčnou) ilustrací rozdílu mezi tím, co je to skutečná imaginace, a co pouze její vykalkulovaná nápodoba.
Problémem řady současných českých filmů je, že není zřejmé, co jimi autoři chtějí říct, Švankmajer to ví naprosto přesně. Obtížně ale balancuje mezi surrealistickou hrou, jejíž výsledek není možné předem odhadnout, a mentorským výkladem. Tam, kde jsme u Švankmajera byli zvyklí na mnohoznačnost a nejistotu, tam nastupuje očekávatelnost a doslovnost. To ale nic nemění na faktu, že Přežít svůj život je počin pozoruhodný.
