19. září 2008 17:29 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

O dětech a Roku kohouta

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 216Diskuse
Tereza Boučková | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Tereza Boučková | foto: Michal Novotný, Lidové noviny
Měla dva syny, ale teď už neví, kde jsou. Ani to vědět nechce. Lituje spisovatelka Tereza Boučková (51), že se před dvaceti lety rozhodla k adopci?
LN Dneska ve čtyři ráno jsem dočetla váš román Rok kohouta. Nejdřív mě z něj začala bolet hlava, z vašeho sebeobnažování, z vašich intimit, z vašeho otevírání třináctých komnat adopce, výchovy romských dětí, marného boje s geny... Nakonec jsem nemohla přestat. Vezměme to odzadu: Jak to vlastně dopadlo s vašimi dvěma adoptovanými syny?

Žijí teď bůhví kde, na úplným okraji společnosti. Někdo říkal: „Potkali jsme kluky, byli strašně špinaví, asi zfetovaní.“ Za čtrnáct dní zas někdo jinej: „Potkal jsem kluky, byli docela vymydlený.“ Já nevím, co s nimi zrovna teď je. A nechci to vědět, tuším, že to dobré není. Chodí nám nové a nové obsílky od soudů. Oba jsou plnoletí, dvacet a jednadvacet let, odsud odhlášení, přesto jsme s nimi, já a můj muž, pořád spojováni. Každou chvíli tu zastaví policajti, musím běhat na úřady a písemně stvrzovat, že nechceme být do jejich případů vtahováni. A další týden přijde nová obsílka. Tereza Boučková

LN Před jedenácti lety jste řekla, že odlišnost Romů se vám líbí. A taky že se vám Romové na pohled líbí víc než většina Čechů. Platí to i dnes?

To platí. I když musím říct, že k té odlišnosti jsem už přece jen mnohem kritičtější. My si totiž pod romskou odlišností představujeme hlavně tu jejich muziku plnou emocí. Ale když potom člověk vidí jejich skutečný způsob života, je to tak úmorně rozdílné, že vůbec nevíte, co s tím. V člověku se zřejmě po generace ukládá mnohem víc, než si myslíme. A vůbec není pravda, že každé dítě můžete naučit dobrému chování. Musí v něm totiž být už nějaká vloha. Leccos jsem kluky prostě vůbec nenaučila, ačkoli jsem se opravdu hodně snažila.

LN Například co?

Třeba jíst tak, aby to člověka nerozčilovalo. Ne že bychom byli nějací snobové, já vlastně ani nevím, na co jsou který příbory. Ale dost mi třeba vadí nacpaná pusa a mlaskání. Bordel na stole. A tohle jsme s kluky řešili pořád. Možná to bylo i jejich zbrklostí, nesoustředěností. Nebo ta jejich neschopnost uvažovat aspoň hodinu dopředu, s tím se dost blbě žije. Neplatily žádné dohody, a když žijete na venkově a musíte pro děti pořád jezdit, je to hodně nepříjemný. Já pro ně jela, mrzla na zastávce, představovala si, co se všechno stalo, kolem ledový zasněžený kopce – a oni nikde. Přijeli, až se jim chtělo, až je to jinde přestalo bavit. Pak je tu ještě jedna věc, a to myslím bude docela romská vlastnost, i když výjimky jistě existují – naprostá nectižádostivost. Skoro žádnej úspěch nestojí za nějakou námahu. Já už dneska nevěřím, když se říká, že Romové nemají žádný šance. Tak například náš prostřední syn byl tak pohybově nadanej, tak šikovnej, že o něj stáli ve všech sportovních klubech, kam jsme ho přivedli. Ale ani to, že ho chválili třeba na fotbale, s ním nehnulo. Mimochodem, taky není pravda, že všichni Romové jsou muzikální. Tenhle náš prostřední syn měl absolutní hudební hluch.

LN Řekla bych, že svět hodně vnímáte nosem. Když v knize popisujete problémy se syny, bývá tam většinou nějaký silný čichový vjem z nich – třeba smrad z jejich šatů, když odněkud po několika dnech přišli...

Pravda je, že já si hodně pamatuju po vůních. Ale tohle bylo zkrátka tak, že kluci trávili dny vlastně už jenom v zakouřený hospodě. A my jsme nekuřáci. A jistě taky víte, jak jsou cejtit nemytý nohy – to vypadá tak podružně, ale v těsným soužití jedný rodiny je to dost zásadní. Nedalo se to zkrátka vydržet. A teď se to podle mě... (zarazí se, nasaje nosem) Co to... Mates, pojď sem! (křičí na starého loveckého psa, zatímco my s fotografem se po sobě zaraženě podíváme) Okamžitě ven! Pojď, já ti dám piškůtek a pak tě vyhodím. A že zrovna teď, když o tom mluvíme... No tak si to aspoň líp představíte – trochu jinak, ale nějak takhle. Tereza Boučková

LN Setkali se vaši kluci někdy s nadávkami kvůli své barvě pleti?

To nevím. Asi jo. Když se děti servaly, nějaký takovýhle nadávky asi padly. Ale naši kluci to dělali stejně. Ve škole měli spolužáka s hrbem a oni na něj volali hrbáči hrbatej, když s ním měli problém. Když byli menší, stávalo se, že byli obviněni z nějakých krádeží. To jsme tehdy dokonce řešili přes televizní Černé ovce, protože postup školy nám připadal sprostej. Oni je nechali vyslýchat bez našeho vědomí, protože „u Romů je to přece normální, že kradou“. U Romů z jiných rodin to možná normální bylo, u nás to v tý době ještě normální nebylo. My jsme se s mužem za ně dlouho brali, pak už to nešlo. Později průser většinou vznikl, až když ho kluci nějak vyprovokovali. Už jsme je hájit nemohli. Říká se, že Češi jsou rasisti, ale já myslím, že příčina je hodně na druhé straně. Třeba vztah Čechů k Vietnamcům nebo Číňanům se viditelně zlepšil, Češi už jim netykají, jak bylo dřív běžné. Vidí, jak jsou pracovití, jak se snaží mluvit česky, jak se jejich děti výborně učí.

LN Tím, že jste adoptovala dvě romské děti, jste se stala tak trochu společenským vzorem. Hlásí se k vám teď naopak skinové?

Nestalo se mi, že by mně na ulici někdo gratuloval, jak jsem to Romům natřela. Mně teď spíš píšou rodiče, kteří dopadli podobně. Někteří s romskými dětmi, někteří s bílými. Vztahy se rozpadly, zbyla marnost a zoufalství. A taky názor, že se to snad ani nemá dělat, ty adopce. Stoprocentně by se měly změnit zákony o adopci, možná i o pěstounství. Mělo by to být oddělenější, jasnější a dotaženější ve všech směrech, nejenom ty začátky a nejenom práce s dětmi, ale i práce s rodiči a pomoc pro ně – i právní. Protože když se vám to takhle vymkne z ruky, vůbec si nevíte rady.

LN Když jste se rozhodli pro adopci, měla jste o ní romantické představy?

Víte, vy v takové situaci řešíte především svoji bezdětnost. Vy neděláte nějaký dobrý skutek pro lidstvo, jako že zachráníte dvě romský děti. Já jsem fakt tenkrát spíš potřebovala zachránit sebe. My jsme s mužem toužili po rodině. A kdyby nám nabídli černouška, tak jsme si vzali černouška. Napsali jsme, že chceme co nejdřív co nejmenší dítě. Neměli jsme požadavky ani na pohlaví, ani na barvu pleti, na nic.

LN Na starých fotkách vypadáte jako šťastná velká rodina. Co a kdy se vlastně stalo? Byl nějaký bod zlomu?

Dostali jsme oba kluky jako skoro roční a citová deprivace z prvního roku jejich života byla zřejmě zásadní. Oni fakt nejsou schopni žádných citů, žádných vztahů. Takže složitý to bylo vždycky. Problémy spíš měnily svou kategorii. Nejdřív byly konflikty ve školce nebo v družině, v jakémkoli kolektivu vlastně byly problémy. Oni jak nemají vyvinutou citovou složku, nemají ani odhad, co je kdy vhodný říct nebo udělat, takže často něco prostě přepískli. Jenže pak, kolem jejich sedmnácti let, se oba kluci rok po sobě prostě utrhli z řetězu. Opravdu ze dne na den. Nejstarší byl jeden den ještě student učiliště, dělal obor s maturitou. A druhej den už se toulal jako bezdomovec, pět dní nepřišel domů. Najednou jsme klukům taky začali hrozně vadit, potřebovali žít jinak, po svým, už to v sobě vůbec nemohli zadržet. A že to má nějaký následky, jim bylo úplně jedno. Třeba ten nejstarší za tu vloupačku, kterou popisuju v knize, nakonec dopadl dobře, odsoudili ho jen k třiceti hodinám veřejně prospěšných prací. Jenomže je nevykonal, takže pravděpodobně půjde sedět. Když jsme ještě docházeli k různým odborníkům, tak jsem se naší psychiatryně ptala, jak je možný, že na nás kluci najednou vůbec neberou ohled. Že dělají znovu a znovu vlastně tytéž problémy. Bylo to k nepřežití. Nejenom to domácí kradení, že si člověk pořád musel schovávat a zamykat věci, že jsem i na záchod chodila s kabelkou. Jsem už tak vyučená, že si kabelku hlídám pořád. Ze všech stran se na nás něco valilo a oni to vyráběli dál a znova – a pořád stejně blbě. A ta doktorka řekla: „To jsou holt recidivisti. Recidivista dělá pořád to samý a myslí si, že tentokrát už to udělá dobře, že se na to nepřijde.“ Vím, že spousta lidí nás za to, co se stalo, činí odpovědnými. Ať si to myslí. Já vím, že za to nemůžeme. Člověk dělá hromadu chyb, ale takovýhle fiasko? My jsme byli dobrá rodina. Naučili jsme kluky kdejakej sport – bruslení, lyžování, plavání, horolezení, měli takové možnosti, jak se něčeho pěknýho chytit. Byly to tak skvělý chvíle... Tereza Boučková

Měli synové nějaký kontakt s romskou komunitou?
Víte, to jsou klišé, že Romové k sobě tíhnou a adoptované děti se vracejí takzvaně ke svým. Naše kluky romství vůbec nezajímalo. My jim četli romské pohádky, mám tady i romštinu pro samouky, trochu jsem se učila a chtěla učit i je. Nezájem. Oni tíhli jenom k tomu mít někde něco bezpracně. Spřáhli se s jinými kluky a kradli, jednou to byli a pak zase nebyli Romové, chvilku byli možná i v nějakým gangu. Mimochodem, brali jsme je taky na romskou muziku – jednak že ji milujem, jednak jsme si říkali, že uvidí, jak se Romům tleská, jak jsou s nadšením přijímáni. Protože bohužel je fakt, že většina žije takovým způsobem, že přijímána není – a já už se tomu ani nedivím. Takže jsme chodili na ty koncerty, tehdy jsme vůbec neměli peníze a jeden lístek stál sto padesát korun, šlo nás pět, byla to docela pálka. A nakonec tam kluci seděli načuřený a ten prostřední dokonce nudou usnul!

LN Mimochodem – stýkáte se vy s nějakými Romy?

Vlastně ne. My kamarádíme s lidmi, se kterými máme podobnou životní náplň. Ale vzpomínám si, že když moje máma ještě pracovala v televizi, točili jednou něco na sídlišti ve veliké zimě. Tehdy neexistovaly cateringy nebo přívěsy, kde by se ohřáli. Byli na place od rána do večera, úplně vymrzlí. A jediná rodina, která je k sobě pozvala, aby se ohřáli, byla romská. Máma se s nimi pak docela skamarádila, byl to zedník, který měl osm synů. Strašně si zakládal na tom, že žije spořádaně, byl snědej, krásnej, nosil knír a bílý ponožky. Já je mám, koukám, teda dneska taky. (obhlíží své nohy) Máma tu rodinu dokonce pak pozvala k sobě na chalupu, říkali, že je nikde nechtějí. A místo deseti přijelo padesát Romů! Tam byla jen latrína, tak si k tomu představte padesát lidí... Slíbili, že než odjedou, vykopou jámu a všechno vynesou, jak je máma prosila – a neudělali to. Strávili tam čtrnáct dní, odjeli a všechno to nechali na ní. Byla docela zklamaná. A když se potom ozvali, že by zase přijeli, už to zatrhla. To byli jediní Romové, které jsme poznali trochu blíž. Jo, ještě když tady nedaleko Romové kopali příkopy, tak naši kluci byli úplně nadšení, že prý si vydělají za metr, jenom za metr!, sto korun. Takovejch prachů! A kluci hned, že budou taky kopat, chtěli okamžitě nechat školy a učení, bylo těžký jim to vymluvit. Za jedním Romem jsem pak dokonce šla, jestli by mě nenaučil romsky, že bych za ním docházela na hodiny. Hrozně se tím bavil, ale už se mi neozval.

LN Jaký vztah mají synové mezi sebou?

Nejmladšímu bude sedmnáct a je myslím trošku zraněnej, že se to s bráchy tak rozpadlo, protože je měl fakt rád. Ale když se nám nedávno kluci ozvali mailem, ani ho nepozdravovali – přitom ten nejstarší ho míval hodně rád, myslím, že jako jedinýho na celým světě.

LN Byl mezi vašimi syny nějaký podstatný rozdíl, už když byli malí?

Nejpodstatnější rozdíl byl, že tenhleten nejmladší syn byl spolehlivej. Když jsme se dohodli, že si bude hrát na ulici na hromadě písku, tak jsem tam občas koukla, ale věděla jsem, že tam je. Kdežto když si ti dva kluci šli hrát na písek, za chvilku tam nebyli. Já nevěděla, na kterou stranu běžet. Byli i tři kilometry daleko. Co já se tady naběhala, nahledala. Taky někdy došli až do vsi, dokonce jsem se pak dozvěděla, že přebíhali dálnici, protože na most jim to bylo daleko. Strašný nervy! Když byli malí, měli období, kdy byli nejradši v korunách stromů – tady jsou před okny tři borovice a na každý bylo jedno dítě, chodili si tam třeba jen sníst svačinu. To jsem se už ani nebála, šplhali někde pořád. Aspoň jsem je nemusela hledat.

LN Co je na té vaší zkušenosti vlastně nejhorší? Pocit marnosti? Pocit vlastního selhání? Zbytečně vynaložená energie?

Nebudu plakat nad uplynulými dvaceti lety, trhat si vlasy a představovat, co jsem všechno mohla, kdyby. Já se rozhodla dobrovolně a dlouho mi to připadalo smysluplný. Mně je asi nejvíc líto, že žijou tak blbě, přestože mohli žít tak dobře. Přitom jsou to zdravý, hezký, docela šikovný kluci.

LN Bylo na té zkušenosti i něco dobrého?

Ne. To bylo tak hrozný, že na tom bylo dobrýho jenom to, že jsem se z toho dostala.

LN Váš otec napsal, že adopce vlastně smysl měla, protože bez ní byste nenapsala román. To je kruté, ne?

No ale to je celej táta! On vždycky myslel jenom na své úspěchy. Tady nikdy nebyl. Naše děti nezná. My se v podstatě nestýkáme. A myslím, že mu to ani nechybí. On nikdy neměl potřebu nějakých opravdových vztahů ke svým dětem. Tereza Boučková

LN Přitom z jeho tří dětí se mu vy nejvíc podobáte, nejen fyzicky...

Asi jo. On je na mě svým způsobem zřejmě i pyšnej, jak občas slyším. Ale jinak... Já tomu totiž nerozumím, protože vím, jak mi na mých dětech záleželo, jak mě blažil každej jejich úspěch. Když si vzpomenu, jak ten nejstarší hrál skvěle na kytaru, i když ji samozřejmě nikdy nevzal do ruky sám od sebe, musela jsem s ním denně cvičit. Říkala jsem si: Třeba se toho chytí. Navíc všechny děti v jeho věku hrály nějaké odrhovačky, to ho vůbec nebavilo. On hrál klasiku – a výborně. Dodnes si pamatuju, jak jsme šli na jeho koncert a já cítila fakt takový štěstí, co jsme dokázali s tímhle klukem. Jak je dobrej, jak neudělal ani jednu chybu. On tím, že nemá moc emoce, ani nebyl nervózní. Byl soustředěnej, tehdy se ještě dokázal soustředit a namáhat... Ale můj otec vůbec neměl potřebu s námi třemi dětmi něco prožívat. Nic o našich životech nevěděl. Ale já o něm vlastně nepřemýšlím, ani ho nechci nějak rozebírat, na to jsem už moc stará. Ten jeho výrok ale o něčem svědčí. Já jsem tady sice málem umřela, ale mám teď ten román a kvůli tomu se ta adopce vyplatila. To může napsat jen někdo, kdo vůbec neví, co to je starat se o děti. Každej den, rok za rokem.

LN Mimochodem – stýkáte se se svou vnučkou, tedy s holčičkou, jejímiž rodiči jsou váš adoptivní syn a jeho nezletilá kamarádka?

My se už nechcem a nemůžem zaplíst do dalšího života, který k nám vlastně nepatří. Anebo jen nějak administrativně. Srdci člověk neporučí, tyhle schopnosti jsme s mužem už vyčerpali. Ale samozřejmě ji tady potkáváme, je to hezká holčička a já jsem vždycky nervózní, nevím, co mám dělat. Tak nedělám nic. Jinak je teď doma stav pohody. Žijem si, spolupracujeme, je to tak normální. Máme klid. Takhle jsme vlastně chtěli žít s klukama, věřili jsme, že některý věci půjdou samy, že je náš způsob života ovlivní.

LN Četl váš román některý ze synů?

Náš nejmladší to s knihama teda moc nepřehání. A tohle už prý vůbec nechce číst, nechce do toho pořád živýho problému zapadnout, dokonce ani když jsem mu řekla, jestli si uvědomuje, že jsem maturitní otázka. Ti dva starší nečtou vůbec, knihy k životu nepotřebujou. Prostřední syn nepřečet’ nikdy žádnou knihu. Prostě to nejde, on nepřevádí psaná slova do významu. Musel chodit do zvláštní školy, protože nezvládal učivo založené na textu. On to sice všechno přečet’, ale nevěděl, co ty věty znamenají.

LN Máte své adoptivní syny ještě ráda?

Tak já... nevím. Bráním se spadnout do těch nadějí a zklamání znovu. Asi se to nedá smazat, když s někým odžijete skoro dvacet let... Kromě toho, že jsme byli neustále podváděni, taky jsem se třeba už bála, že od nich chytíme žloutenku nebo kapavku, protože lidi, s kterýma to táhnou, jsou hodně rizikový. Já už se pak bála úplně všeho. Asi je nějak pořád mám ráda, když je mi líto, že svoje šance tak promarnili.

LN Vzpomenete si vůbec ještě někdy na ten den, kdy jste si z kojeňáku přinesli prvního synka?

To jsme tady tenkrát měli jen malou přízemní chatu. Nejvíc si vzpomínám, že tu najednou byla ohrádka a hračky. A že jsem najednou byla máma. Víte, když to dítě mít chcete a nejde to, když máte s mužem krásnej vztah a nedaří se ho naplnit, je to velký trápení. Tenkrát mě ničil už jen pohled na těhotnou. A ke kamarádkám, které měly děti, jsem už vůbec nechtěla chodit, prostě cvok. Asi bych dopadla jako ta babička, co kdysi jezdívala po Staromáku s kočárkem, ve kterým měla panenku. Já byla zrovna na gymplu a pamatuju si, jak jsme se tomu smáli. Adopce mě zachránila. Takže smysl měla. Táta to nakonec trefil – i když mírně vedle.

  • 216Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Cuketovo čokoládový chlebíček
Cuketovo čokoládový chlebíček

Potěšte rodinu rychlou dobrotou.

Najdete na Lidovky.cz