Kdykoliv čtu v novinách nářky nad tím, jak málo je jeslí a školek, zdá se mi, že jsme od dob totality neučinili velký pokrok ve vztahu k dětem, mateřství a rodině. Že jsme dokonce zapomněli na strastiplně vydobytý atěžce do povědomí společnosti prosazovaný objev: na citovou deprivaci dětí v „zařízeních“. Počátkem šedesátých let vyšel vLiterárních novinách článek Heleny Klímové "Jako míšeňské jablíčko, jako z růže květ...", který tenkrát vzbudil velký ohlas. Autorka se s velikou statečností rozhodla vystoupit proti tehdy obecně uznávaným zásadám, že žena patří do zaměstnání a dítě do jeslí. Tenkrát nastal jistý zlom, mnoho lékařů, psychologů i pedagogů jí dalo za pravdu a všeobecné mínění se začalo přiklánět k jakési rehabilitaci mateřské péče. Bohužel tyto trendy tak jako mnoho jiných vzaly za své vdobě normalizace.
Měli bychom si znovu uvědomit, že v řádného občana může vyrůstat většinou jenom ten, kdo byl řádně vychován milující bytostí. Jen člověk, který má něžný a láskyplný vztah kvlastnímu dětství a vzpomínky na laskavou, klidnou, spokojenou a neuspěchanou mateřskou péči, může být v životě dobře zakotven, může správně vybalancovat morálku, etiku, ohleduplnost k okolí a dodržování platných zákonů se snahou o vlastní úspěch, štěstí a spokojenost. Jen ten také může toužit po vlastních dětech a tuto štafetu jim předávat.
Mateřství ztratilo prestiž. Nedávno jste v magazínu Pátek LN otiskli názory matek, které nechtějí ztratit kontakt se svojí profesí. Jedna znich hrdě prohlásila, že dělat bábovičky na písku ji jako životní náplň rozhodně neuspokojuje. Zdá se mi, že je poněkud hloupé redukovat výchovu dítěte na hraní si na písku.
Od dob, kdy údernice, jeřábnice, frézařky a soustružnice toužily budovat socialismus po boku mužů as radostí předávaly miminka jeslím, „protože je tam o ně řádně postaráno“, jsme se daleko nedostali. Dokonce jsme zapomněli na mnohé z toho, co tak těžce objevili aprosazovali někteří stateční psychologové a pedagogové z dob totality. Není divu, generace dětí vyrostlá v jeslích už dospěla a přejala tenkrát to, co dnes hlásá: Musíš do jesliček, maminka musí do práce, aby byly penízky...
Měli bychom si znovu uvědomit, že v řádného občana může vyrůstat většinou jenom ten, kdo byl řádně vychován milující bytostí. Jen člověk, který má něžný a láskyplný vztah kvlastnímu dětství a vzpomínky na laskavou, klidnou, spokojenou a neuspěchanou mateřskou péči, může být v životě dobře zakotven, může správně vybalancovat morálku, etiku, ohleduplnost k okolí a dodržování platných zákonů se snahou o vlastní úspěch, štěstí a spokojenost. Jen ten také může toužit po vlastních dětech a tuto štafetu jim předávat.
Mateřství ztratilo prestiž. Nedávno jste v magazínu Pátek LN otiskli názory matek, které nechtějí ztratit kontakt se svojí profesí. Jedna znich hrdě prohlásila, že dělat bábovičky na písku ji jako životní náplň rozhodně neuspokojuje. Zdá se mi, že je poněkud hloupé redukovat výchovu dítěte na hraní si na písku.
Od dob, kdy údernice, jeřábnice, frézařky a soustružnice toužily budovat socialismus po boku mužů as radostí předávaly miminka jeslím, „protože je tam o ně řádně postaráno“, jsme se daleko nedostali. Dokonce jsme zapomněli na mnohé z toho, co tak těžce objevili aprosazovali někteří stateční psychologové a pedagogové z dob totality. Není divu, generace dětí vyrostlá v jeslích už dospěla a přejala tenkrát to, co dnes hlásá: Musíš do jesliček, maminka musí do práce, aby byly penízky...
