Přečtěte si celý rozhovor s Lubomírem Drozdem, alias Čarodějem - o Bondym, o filmu, o Bondym a také o (undergroundovem) vánočním cukroví.
Vím, že s Bondym se znáte už velmi dávno. Můžete mi říct, jak jste se seznámili?
Říkáte dávno a máte pravdu. Skoro mám pocit, jako by jste se ptal, zda jsem znal i Jana Nerudu, kterej v Nerudovce bydlel o dva domy níž než Bondy. I ty moje "flash backy" mají dnes mnohem blíž k duchu Malostranských povídek.
Jeden můj dobrý kamarád a spolužák z výtvarné školy bydlel na Úvoze a já ho často odpoledne navštěvoval, protože jsme u něj doma pořád zakládali kapelu, poslouchali Mothers of Invention a taky pokoutní nahrávky Plastic People. Musel jsem mu vysvětlit kdo je kdo, zprvu to měl spletené. On chodil po večeři svému otci se džbánem pro pivo ke Sluncům, tak jsem šel jednou s ním a tam jsme se dozvěděli, že ten pitoreskní "stařík", co vypadá jako Bedřich Engels a pořád tak vesele mává půllitrem, píše Plastikům texty. To pro nás bylo, jako kdyby v tý hospodě najednou vybuchla bomba.
Přisedli jsme si. Pak už jsme měli všechno dění kolem Plastiků z první ruky. A to jsme zdaleka netušili, že tenhle "Podivuhodný mandarín" není jen básník, ale taky filosof, maoista, Boudníkův a Hrabalův přítel, a člověk, kterej se v osumnácti letech poznal s Teigem a s Kalandrou.
Malá Strana byla v té době podivuhodné místo.
V zásadě to setkání zapadalo do "mýtopoetického" rámce tehdejší Malé Strany. Kdo šel v roce 1973 odpoledne Nerudovkou vzhůru, potkal během čtvrt hodinky Zrzavého, Sudka, Kemra, Kosíka, Kohouta i Bondyho. Figurky. Klidně to mohl bejt Hastrman, doktor Kazisvět, pan Vorel nebo paní Ruska…
foto: lucie jansch
A když ses vracel večer dolů, v každé hospodě, kterou jsi míjel - U slunců, U Bonaparta, U Brabanta, U Glaubiců - zasedala nějaká pozoruhodná vlasatá společnost. Spíš než underground to byl takovej pivní Amsterdam nebo Lower East Side trochu kafkovských českých hipíků.
Považoval jste Bondyho za svého,v nějakém smyslu, učitele?
Líbilo se mi, že se vymyká z běžných kategorií. Existuje vzácný archetyp "moudrého blázna", který tě inspiruje svým bláznovstvím, svým originálním pojetím svobody. On sice rád vystupoval jako takovej prorok na poušti, kazatel světové revoluce, to je pravda. Ale bouřit jsem se uměl i bez něho.
A když šlo o poetiku, musím říct, že Hlavsou zhudebněný Kolářův "Hmyz v krvi" na mne zapůsobil víc než Bondyho přímočaré "Když je člověku 20, chce se mu hnusem zvracet". Měl jsem tehdy mnohem blíž k mystice a psychedelii než k pivu a "totálnímu realismu". Všechno kolem sebe, celý ten normalizační systém jsem tehdy vnímal jako buddhistickou "mayu", jako iluzi, ze které je zapotřebí co nejdříve vystoupit.
Ze všeho aktuálně českého se mi zvedal kufr a žádného učitele jsem tu ani nehledal. Ani v nejmenším jsem si nedovedl představit, že bych v tom měl nadále žít. Čekal jsem jen na možnost, jak z toho Husákistánu zdrhnout. Chtěl jsem žít v Amsterdamu nebo v Nepálu. Mým guruem byl Timothy Leary.
Bondyho jsem vzal vážně, až když jsem zjistil, že to byl on, kdo pod jménem Dr. Zbyněk Fišer napsal knihu "Buddha". Ta mi tehdy usnadnila najít most mezi buddhismem a jakýmkoli hnutím odporu. Pochopil jsem, že vzpoura je něco mnohem hlubšího a zásadnějšího než pouhá bigbítová nebo básnická provokace. Že je to alfa a omega duchovního postoje ke světu.
Sám jste průkopníkem samizdatu, byl jste redaktorem Vokna.
Samozřejmě líp a blíž jsem se s Bondym poznal, až když jsem za ním začal docházet jakožto tvůrce vlastních samizdatových časopisů a spolupracovník Vokna. Vzpomínám si, jak jsem jednou přišel do toho jeho budoáru a on, oblečený do "šamanského ponča" z kostkovaný deky začal jako nějaká pýthie nad hrncem blouznit o tom, že tu Revolver Revue dělá ta zlatá mládež kolem Topola, ale že my – tedy jako já a on a ostatní – musíme dělat to Vokno pro ty "kluky vod lopat".
Byla to útrpná přednáška, protože i když měl snad z pohledu světové revoluce pravdu – vzpomeňme na důležitou roli revolučních studentů, kteří o pár let později v listopadu 89 objížděli továrny – já, zapřísáhlý "zero-worker", jsem měl k vlasatým proletářům ze severních Čech poměrně daleko. O tom se "undergroundový politruk" mohl přesvědčit při další návštěvě, kdy jsem mu přinesl svůj vrcholně dekadentní magazín Sado-Maso. Pak jsme se konečně mohli bavit na jiné, kulturnější úrovni.
A Bondy jak vzor?
Když jsem teď na velkém plátně viděl, co si Bondy (přesněji Ivan Heinz) odžil na přelomu 40 a 50 let, znovu jsem se rozvzpomněl, co v druhé polovině 70.let čekalo na mě. Blázinec kvůli vojně, pokusy o emigraci, milenka, co tě drtí stejnou mocí jako nenáviděný režim, dennodenní strach, že tě zavřou, protože se vyhýbáš práci, rozehnané koncerty a výslechy.
Nešlo tedy o to, že by byl Bondy nějakým vzorem, ale pokud sis chtěl uchovat stejnou míru svobody, dalo se očekávat, že budeš muset absolvovat podobný existenciální "trénink" jako on.
Vím, že jsi natočil i nějaký filmový dokument o Bondym.
Na podzim 1985 bylo takové kulatější výročí Máchovy smrti a mne napadlo pozvat mladé undergroundové básníky a literáty mezi nimiž jsi, pokud si vzpomínám, byl i ty, k máchovské pouti na Bezděz. Podařilo se mi tehdy přemluvit Bondyho, který jinak do přírody rád nechodil a na kopce nelezl, aby šel s námi a něco k tomu nahoře řekl.
Jeho máchovská přednáška v ruinách Bezdězu byla bezvadná a o to působivější, že se tam kolem nás potáceli ožralí ruský vojáci, kteří si odskočili z nedaleké tankové střelnice. Aby si mohli dole v hospodě dát další "kvas", zkoušeli Bondymu prodat hodinky a nebo aspoň vojenskou naftu. Něco na tý poezii "totálního realismu" je.
Pokud vím, fotky z týhle akce a ukázky z filmu, kterej jsem tam tehdy na "osmičku" točil, by měly bejt k vidění od května ve Hvězdě, kam literární památník připravuje velkou výstavu věnovanou Karlu Hynku Máchovi. Kde jinde než v sekci "Mácha jako symbol revolty".
A teď o filmu "3 sezony v pekle" - já si pamatuji, že jste o filmu dle Bondyho knihy mluvil už dávno. Jde o váš původní projekt?
Někdy v lednu 2004 jsem se vrátil z Bertoluciho filmu "Snílci" a hloubal, co mi to evokuje. Jak tak jdu druhej den se psem po zasněžený louce, problesklo mi hlavou, že něco podobnýho, ovšem mnohem dramatičtějšího, si zažil mladičkej Bondy s Honzou Krejcarovou. Takový ty zraňující básnický pokusy o šoustání uprostřed surrealistického bordelu jejího bytu, zatímco za okny lidoví milicionáři nastolují stalinský režim.
Hned ten večer jsem si udělal koncept – příběh revolučního snílka skrz na skrz prolezlého surrealismem, odehrávající se během tří po sobě jdoucích let (47, 48, 49) – a dal tomu rimbaudovskej název Tři sezóny v pekle. Inspirací byl samozřejmě Bondy! Synopsi jsem mu následně poslal do Bratislavy a začal pomalu pracovat na scénáři.
foto: lucie jansch
Už když se Bondy nechal Tomášem Mazalem přemluvit k vydání svých "Prvních 10 let" (jak víme, měly původně vyjít 50 let po jeho smrti!), vtipkoval o tom, že by se nedivil, kdyby na to jednou skočil Hollywood a udělal z toho velkofilm. Dá se říct, že osud ho, za tu jeho megalománii, chytl za slovo.
Co bylo dál?
Souběžně jsem námět nabídnul Davidu Ondříčkovi a Tomáši Mašínovi. David měl tu nevýhodu, že byl právě v Americe. Tomáš, kromě toho, že byl po ruce, měl i tu výhodu, že byl původním vzděláním malíř. Líbily se mi jeho imaginativní klipy a byl jsem přesvědčen, že téma přímo volá po provokativně surrealistickém pojetí mnoha scén i obrazů.
Jaká byla původní představa?
Má původní vize byla, a podle toho byl napsaný i původní scénář, že to bude mít zběsilejší spád a bude v tom hodně nadsázky, protože to bude vyprávět člověk, který na ty drsný zážitky vzpomíná s trochou sebeironie. Mám raději postmoderní přístup než ten klasický.
Tomášovi se má verze zdála příliš "lynchovská" a začal tu látku postupně stříhat a přešívat a žehlit tak, aby to bylo divácky stravitelnější. Žádné poloprázdné art cinema, ale velkorysá produkce. Rozpočet zněl fantaskně: 80 milionů! Nejde jen o dramaturgii. Úpravy byly nutné i z čistě technických důvodů. V určitém momentě je prostě zřejmé, kolik natáčecích dnů, kolik scén a obrazů si produkce může dovolit.
Když si vzpomenu, že jsem tam měl i pověstné zasedání pracovníků v kultuře z jara 1948, tedy plnou Lucernu okostýmovaných lidí, jenom proto, aby si "Ivan Heinz" vyslechl projev Zdeňka Nejedlého, který ho tolik pobouřil, a mohl předčasně a nasraně odejít… Kolik by asi tahle minuta filmu stála stovek tisíc? A v poznámce pro režiséra jsem měl napsáno: šatnářku, co podává Ivanovi kabát musí hrát Švorcová!
A co další spolupráce s Bondym? Jaký měl k tomu přístup?
Spolupráce s ním byla přesně taková, jaká může být s básníkem a filosofem, který trpí maniodepresivními výkyvy nálad a navíc bydlí na dálném východě, v Bratislavě. První, co napsal bylo ve stavu exaltace: Že jste to vy Čaroději, máte volnou ruku. Dělejte si s tím, co chcete! Samozřejmě bude zapotřebí průběžné konzultace. O týden později se ozval ze stavu deprese: Víte co? Vyserem se na to! Nemá to pražádný smysl! Asi takhle to pokračovalo.
Dokonce za mnou přijel do Prahy, hodinu jsme vesele rozprávěli nad rozepsaným scénářem v Týnské kavárně, další hodinu mi v kavárně Montmartre vyprávěl spoustu zajímavostí o svém otci i o Honze. Pak se náhle zvednul a odešel na záchod. Když se vrátil, byl úplně zlomenej. Měl takový ty vyčerpávající sračkový záchvaty. Z další cesty, která měla pokračovat na jednání do produkce Dawsonu, sešlo.
Jak to tedy dopadlo s právy na Prvních deset let, ze kterých jste vycházeli?
Samozřejmě jsme si s Tomášem Mazalem vzpomněli, jak se vyvíjela kauza "Anglického krále". Hrabal taky dával "volnou ruku" kde komu. Pak z toho byl průser. Na můj scénář už se dávno sháněly prachy, ale práva visela ve vzduchu. Tomáš Mazal i pan Pavelka, oba Bondyho dobří přátelé, pomáhali seč mohli, ale vystihnout, kdy Bondy nebude v takové té všeodmítající depresi bylo těžké.
Nakonec to vyřešila Monika Kristlová, producentka Dawsonu. Myslím, že odlítla do Bratislavy a koupila Bondymu milion jeho oblíbených neslazených jogurtů – nebo něco takovýho. Za rok Bondy vzplanul a když jsme se sešli nad jeho pohřbu na Malvazinkách, v "kasičce" Dawsonu už bylo asi 60 grantových milionů. Mělo jít o mezinárodní koprodukci. Světový kapitál se spojil a Bondy se otáčel v urně radostí…
Jak se vaše spolupráce na filmu vyvíjela dál? Původně jsi byl hlavním autorem scénáře ty, ne?
Tím jsem zůstal 3 roky, kdy se na scénář sháněly peníze i herci. Pak do toho nutně vstoupil dramaturgický i ekonomický pragmatismus. Kdyby se to mělo točit jen podle mého, nestálo by to 80, ale 100 milionů a film by trval 3 hodiny.
Natáčení jsem sledoval jako spoluscénárista a nechával jsem se překvapit… Továrna na sny je něco jako psychedelickej trip. Učí to vnímat i běžnou (tvrdou) realitu jako neustále vznikající a zanikající iluzi. Není to špatná zkušenost.
Takže váš scénář prošel úpravami a definitivní podobu tomu dal režisér. V čem se nakonec vaše pojetí liší?
Půdorys "3 sezón" zůstal stejný, ale ubylo obrazů i postav, pozměnily se dialogy. Moje pojetí bylo pietnější vůči skutečné předloze a to i proto, že jsem Bondyho osobně znal. Na druhou stranu jsem si přál, aby vizuální stránka filmu byla poněkud fantasmagoričtější. Aby z toho byla cítit horečnatá imaginace, která činí ze všedního života neustálý svátek nebo permanentní vzpouru.
Koneckonců ideou, která hlavního hrdinu popohání, je nikoli komunistické, ale surrealistické pojetí revoluce. Tomáš Mašín se snažil od reálné předlohy kousek poodstoupit, zjednodušil příběh i dialogy a akcentoval "love story", čímž zabrnkal na sentimentální strunu, kterou mají diváci rádi. Režisér je prostě pragmatičtější.
O tom svědčí i třetí hlavní postava filmu: u Mašína je jím hrdinův ochranitelský otec, bývalý generál, starý masarykovský demokrat. V mé verzi představuje symbolického "otce" obou mladých hrdinů, vlastně jakéhosi našeptávajícího daimona, "Zelený muž" - zosobnění surrealistické ideje.
Není to nikdo jiný než halucinatorní a glosující André Breton, který se hrdinům zjevuje v kritických momentech jejich cesty. Breton opravdu miloval zelená saka a zelené dýmky. Pro zajímavost, na začátku projektu si Tomáš Mašín do této role vysnil Davida Bowieho. Dokonce mu napsal.
Je něco, co vám v tom filmu chybí?
Je prý autorskou slušností uvádět v titulcích filmů všechny, kdo na scénaři spolupracovali. Byli jsme dva. Snad tohle…
A něco co třeba přebývá?
Zdá se mi to celkem vyvážené. Ale třeba hrdinův pokus o sebevraždu, který patřil do první třetiny filmu a režisér ho natočil, ve filmu není. Jemu to z nějakého důvodu přebývalo a mě to trochu chybí.
foto: lucie jansch
Ale kdybych si měl připomenout svojí původní verzi scénáře, rád bych tam viděl třeba scénu, ve které si hrdinka s hrdinou čtou nazí v zubařském křesle z Dalího, ona mu uhlem udělá daliovské vousy a pak spolu na posteli přehrávají scénu, kde Dalí žádá Galu, aby ho škrtila, svrhla ze skály a až bude mrtvý, aby ho milovala. A nebo když se vzájemně hledají v obrovské magrittovské růži, jež má velikost celého pokoje.
Rád bych tam viděl slony na dlouhých pavoučích nožkách, kteří následují průvod únorových revolucionářů a nebo Stalina chčijícího na Hradčany. Měl jsem tam řadu oblíbených fantasmagorických scén odkazujících k surrealistické imaginaci. Těch je mi samozřejmě líto.
Co myslíš, že by Bondy na ten film řekl, kdyby ho mohl vidět?
Nešel by na to! Řekl by, že to s Bondym nemá nic společného. Přesně tak, jak jsme se dohodli než prodal produkci práva - pokud to nemá být dokument, ale hraný film, tak to nikdy nemůže být o něm, tedy o Bondym, ale o "někom jiném". Mašín toho "jiného" pojmenoval Ivan Heinz. A pokud by s tím Bondyho dál někdo otravoval, poslal by ho do globálně-kapitalistické prdele.
Osobně si myslím, že by se v Bratislavě hodně smál pod fousy, asi tak jako jeho milovaný básník a filosof Lao-c´, protože, žádnému jinému českému básníkovi, nadto invalidnímu důchodci, nikdo nepostavil k 80 narozeninám "filmový pomníček" za 80 milionů. Ale vážně. Nepochybuju, že se teď zvedne náklad jeho knížek!
Když už jsme u těch knížek, co váš rozepsaný román. Perplex, se to mělo jmenovat?
Dosáhl jsem kýžených 1000 stran. Příští rok už to snad vyjde. Ale to jsou jiný světy. Spíš bych zmínil, když už se tu bavíme o filmu a o Bondym, že hned po dopsání "3 sezon" jsem se pustil do dalšího námětu. Jak je známo, Jana Krejcarová o sobě ráda prohlašovala, že je dcerou Franze Kafky. I tím Honza učarovala mladému Bondymu, nutno říct!
Její matka Milena Jesenská, jak je ještě víc známo, byla opravdu velkou Kafkovou láskou a byla to opravdu strhující postava. Moderní žena plná rozporů v moderní době plné rozporů. Rozdělil jsem to filmové téma na dvě části. V první vzpomíná Franz na Milenu, zatímco chrlí krev v tuberkulózním sanatoriu. Ve druhé vzpomíná Milena na Franze, zatímco vnitřně krvácí v koncentráku. Oba umírají a už taky trochu halucinují. Asi tak.
Bylo mi řečeno, že Kafka už nikoho nezajímá a jako "dobovka" by to potřebovalo zase nějakých 80 milionů. A nějakého Larse von Trier – vzhledem k té tragičnosti. Takže je to v šuplíku a nyní se snažím rozpracovat jeden námět, co jsem loni nabídl Davidu Ondříčkovi. Když to dobře dopadne, tak bychom se za 5 let mohli bavit o tom, jak dopadlo tohle.
Nebyla by ještě nějaká veselá příhoda z natáčení na konec?
Jasně. Na natáčení se jednoho dne objevil Bondyho vnuk. Takovej nesmělej malej kluk. Akorát se v Nuslích točil příjezd ozbrojených milicionářů. Na jejich náklaďáky i na celý štáb dopadal smrtící liják, protože se nedařilo zvládat tu mašinu na jeřábu, co vyrábí déšť. Byl tam zmatek, všichni ze štábu zlitý a nasraný, takže si Bondyho potomka nikdo nevšímal.
Říkal jsem si v tu chvíli, že kdyby tam teď stál sám Egon Bondy, dopadl by stejně. Mr. Nobody. Tak jsem se ho ujal a vzal ho do kavárny. A zatímco za okny probíhal filmový únorový převrat, vyptával jsem se jakej byl Egon Bondy dědeček. Snažil se malému chlapci vysvětlovat principy čínské filosofie a po maturitě mu dal peníze, aby si mohl koupit kameru. Dnes Fišer-vnuk studuje střih na filmové škole v Brně. Dobrý ne?
Díky za rozhovor. Vánoce za dveřmi, všude už voní cukroví, škoda, že nemáš ještě něco "bondyovského" k tomu.
Kdo říká, že nemám!? Já jednou – opět je tomu dávno, téměř za časů Nerudových – vracel Bondymu půjčenou knížku o posledních slovech sebevrahů. Pozval mne dál, abych nestál na chodbě a že prej zrovna s Julií pečou vánoční cukroví. Moc cukrově to tam ovšem nevonělo. Pokud by tě to zajímalo, mohl bych zkusit najít recept, co mi Julie vnutila. Že Egon se po tom může utlouct. Je to ovšem jak z kuchařky pro žebráky.
Bondyho vánoční cukroví? No jasně!
Jo mám to, tak si piš. Jmenuje se to "vánoční sardinky ve vaničce". Plát listového těsta rozkrájíme na obdélníčky 4 x 6 cm. Na každý položíme sardinku. Ale pozor: předtím z ní musí odkapat olej! Okraje těsta přehrneme k rybičce, aby střed zůstal volný a sardinka byla vidět. Po upečení jí pokapeme citrónovou šťávou. Dozdobíme petrželkou a trochou bramborového salátu. Tak dobrou chuť!
