O skle se mi i zdálo, říká legendární sklářka Brychtová

Sklo, kterému dnes devadesátiletá umělkyně zasvětila život, je materiál, který nikomu nic neodpustí – prasknout může při každé chybě. Možná naučí člověka totální poctivosti. S přímostí a bezelstností ostatně bystrá stará dáma, kdysi „nejkrásnější holka z Železného Brodu“, odpovídala i na naše otázky. 

LN: Řízla jste se někdy o sklo?

To bylo pořád. Ale nikdy ne nějak katastrofálně. My jsme pracovali se sklem kouskovým, nejdřív jsme ho tedy museli roztlouct, z továrny jsme dostávali velké balvany. A pravda je, že ty menší kusy byly tak docela... čerstvě ostré. 

LN: Vybavíte si nějaký svůj dětský zážitek se sklem?

To vám vůbec nemám. Mě ale sklo nejdřív moc nepřitahovalo. Otec byl sochař, patřil k zakladatelské generaci železnobrodské sklářské školy, učil na ní. Proslavil se skleněnými figurkami, za které dostal v Paříži zlatou medaili. A já už tehdy věděla, že bych tomu neuměla dát ten jeho humor, tak jsem šla radši do gymnázia. 

LN: Dělal vám otec nějaké figurky na hraní?

My jsme je doma ani moc neměli – otec všechno dělal ve škole a domů chodil pozdě. Vymýšlel různé techniky: dělal tažené figurky, drátkové, sešívané, foukané, hutní, ale prakticky udělat neuměl vlastně žádnou. A pak začal sklo tavit. Měl sklo tak rád, tak si ho vážil, že nechtěl nic vyhodit. Tak ty zbytky roztloukal a tavil v malých sádrových formičkách. A tam už jsem cítila příbuznost se sochařstvím a začala mu pomáhat. 

„Ten strach byl strašný. Že to může prasknout, jsme věděli vždycky. Dá se říct,...

LN: Čím je vlastně sklo tak výjimečné, že jste se mu upsala?

Líbí se mi, že má ještě moc možností. Víc, než si kdo umí představit. Díky světlu má čtvrtý rozměr. Sklem vidíte, je průhledné nebo průsvitné. Takže výtvarný motiv můžete uložit i uvnitř. Což vytváří novou situaci. 

LN: Sklo má ale taky tu nepříjemnou vlastnost, že může prasknout. Byl ve vaší tvorbě přítomen tenhle strach?

Ten strach byl strašný. Že to může prasknout, jsme věděli vždycky. Dá se říct, že adrenalinu kvůli tomu jsem měla celý život dost. Ale nejde jen o to praskání. Já jsem třeba tavila první věc jako klauzuru na UMPRUM – jmenovalo se to Ruce sklářů. A jedny ty ruce mi zfialověly a já vůbec nevěděla proč. Tak jsem si zvykla chodit hodně do těch dílen. Tam jsem zjistila, že se sklem zkrátka může být všechno jinak. Například že jeden druh skla žárem těch osmi set stupňů změní barvu, zfialoví. Později nám hodně pomáhali ve sklářském výzkumáku v Hradci Králové. Dělali nám třeba křivky chlazení skla. 

LN: To musí být docela věda. Velké skleněné plastiky se prý chladí i několik měsíců.

Když to je hodně tlustá věc... My jsme chladili tak měsíc. Ve výzkumáku nám udělali křivku chlazení, ta křivka má bod, kdy se to musí úplně zastavit. Zkrátka je nutné to dobře hlídat. Já měla sklářskou pec, kterou jsem dostala od otce jako svatební dar, padesát na osmdesát krát osmdesát. 

LN: Vy jste místo duchen a povlečení dostala do výbavy pec?

No ano. A protože jsem tehdy neměla žádnou chladicí mašinu, tak jsem na té peci i spala, muselo se to každou půlhodinu ručně regulovat. 

LN: Stalo se někdy, že během chlazení vypnuli proud? Museli jste pak všechno vyhodit?

To víte, že se to taky stalo. Když se to ví dopředu a zachytí se to, jde to ještě zachránit – zkrátka se musí jít s teplotou zase až nahoru. Ale když se to neví a zjistí se to až pak, už s tím moc dělat nejde. Už máte nejistotu, co se s tím stalo. 

LN: Jaké to vlastně je, když se otevře sklářská pec?

No... je to napětí, zvědavost, jaké to bude, a strach dohromady. My jsme na to vždycky nejdřív, když to bylo vychlazené, tak zkusmo sáhli. Nahoře je sklo studenější než vevnitř. Vevnitř může být ještě vysoká teplota. 

Krychle v Krychli (tavené křišťálové sklo, 1983)

LN: Bylo to vždycky překvapení?

Vždycky bylo překvapení, když to neprasklo. Vlastně jsme byli pokaždé děsně rádi, když to bylo celé. Ten proces totiž není nic jednoduchého. Stanislav všechno kreslil ve skutečné velikosti, já jsem každou věc modelovala taky ve skutečné velikosti. Pak se to odlije do sádry. Ze sádry se dělá odlitek, který je pohyblivý, my ho dělali z klihu. A teprve na ten odlitek se dělá forma ze šamotu. Takže radost byla dosti veliká, když to mělo šťastný konec. 

LN: Kolik procent vám toho prasklo?

Moc. Těžko říct, tak deset procent určitě. 

LN: Zdeněk Lhotský říká, že pracovat se sklem je jako„strkat žralokovi hlavu do tlamy“. Sklo nesnese nic nepřesného.

Je to tak. A pravda taky je, že i po letech se stane něco, že na to jenom koukáte. Vlastně skoro vždycky se něco stane. Dělali jsme třeba okna pro pražskou katedrálu svatého Víta. Měli jsme čtyři barvy v jedné desce. První okno jsme utavili úplně bez problému. Ale to druhé nám vůbec nešlo utavit. A nevěděli jsme proč. Trpělivost musí být děsná. A hlavně člověk musí mít taky nápady, jak to eventuálně udělat jinak, jak to obejít, když to nejde. 

LN: Ta okna do svatého Víta mají sedm metrů na výšku. Prý jste kvůli nim museli přistavět ateliér do výšky.

Museli jsme zvýšit jednu stěnu až na těch sedm metrů, protože Stanislav je chtěl kreslit v reálné velikosti. I já je modelovala celá. Akorát jsem v ateliéru nelezla po žebřících jako on, modelovala jsem ta okna naležato. 

LN: Jak vlastně začala vaše spolupráce se Stanislavem Libenským?

Stanislav v polovině padesátých let učil tady na železnobrodské škole. A jednou nechal na stole ležet kresbu ženské hlavy – misky. Líbilo se mi to. Tak jsem ho šla požádat, jestli bych ji nemohla zkusit udělat ve skle. To byl začátek naší spolupráce. Důležitější ale asi byla další Hlava, která už měla vnitřní i vnější reliéf. Což byla věc, kterou jsme potom používali. 

LN: Jakou měl pan Libenský povahu?

On nebyl nikdy nervózní. Byl to velký optimista. Byl družný, dovedl lidi stmelovat. Vedle něj se krásně zakládalo cokoli. Skvělý učitel. Nebylo moc takových, ještě Josef Kaplický, Janův otec. Stanislav měl široké zájmy. A chtěl toho moc. 

LN: Čili byl náročný?

Děsně. A všechno okolo něj muselo být takové... jak bych vám to řekla... on třeba nechtěl vůbec chápat, že sklo praská. Byl s tím svým viděním vždycky dál než v realitě. Takže fabriky jsem obcházela spíš já. 

LN: Když jste se poznali, byla jste ale vdaná. Dokonce jste měla už tři děti.

A Libenský byl ženatý a neměl děti. 

LN: Byla to láska na první pohled?

Asi jo. U mě. Moc jsem o tom nepřemýšlela. My jsme ale dlouho, několik let, spolu jenom pracovali. Nic jiného jsme spolu nepodnikali, abyste si nemyslela. 

LN: Pan Libenský později řekl, že si vzal „nejhezčí holku ze Železného Brodu“ a nikdy toho nelitoval. A vy?

To první asi teda nebyla pravda. Já jsem opravdu nelitovala nikdy. Akorát je fakt, že když Stanislav vyhrál konkurz na profesora sklářského ateliéru na UMPRUM, tvrdil: „Neboj se, budu jezdit domů často, i v týdnu.“ Zkrátka že bude pendlovat mezi Prahou a Železným Brodem, kde jsme žili. A nebyl tu v týdnu ani jednou! Ráno jezdil do školy dřív než žáci a býval tam do večera. Přes týden přespával v Praze na Smíchově. 

LN: Takže jste byli de facto víkendové manželství?

Vlastně ano. Bývali jsme spolu v sobotu a v neděli a i to bylo pracovní. Já mu ukazovala, co jsem udělala přes týden, byla jsem zaměstnaná v Železnobrodském skle. On mě třeba korigoval, něco jsme dělali spolu – ale byla to práce... teda opravdu krásná.

Otevřená pyramida (tavené červené sklo, 1993)

LN: Ze spojení vašich jmen se stala jedna z nejcennějších značek oboru. Jak ta vaše spolupráce vlastně vypadala?

Stanislav udělal koncept. On ohromně komponoval, velice to uměl. Já mu vždycky říkala, že kreslí odzadu.

LN: Jak odzadu?

Jako by kreslil od toho posledního puntíku dopředu. Prostě nějak viděl tu věc už od začátku celou, hotovou. Netápal. Přinášel velice mnoho nových nápadů. A já je pak modelovala. Taky jsem vymýšlela názvy a dohlížela na technologii. My jsme vlastně pořád pracovali, většinou na více věcech najednou.

LN: Respektoval váš názor?

Řekla bych, že dost. My si vlastně permanentně spolu tříbili své názory. Někdy jsme se samozřejmě i hádali: hlavně proto, že si myslel, že všecko jde. A občas to opravdu nešlo.

LN: Tavili jste sochy, které neměly velikostí obdoby. Kdo z vás byl ten odvážnější? 

Já měla vždycky víc strachu, protože jsem sklo znala víc než on.

LN: Hodně věcí jste dělali pro architektonické využití. Bavilo vás takové„užité umění“? 

My jsme se museli nějak živit. Tady v Železnobrodském skle se vybudovalo unikátní středisko pro architekturu. Za minulého režimu to totiž bylo tak, že tři procenta z rozpočtu veřejných staveb musela jít na výtvarné věci. Živili se tak třeba i keramici.

LN: Co se stalo s vašimi plastikami, které byly například ve stanici metra Národní třída nebo ve zbouraném hotelu Praha? 

O některých věcech vůbec nevíme, protože jsme vlastně už nebyli jejich vlastníky, státní podnik je prodal například ministerstvu. Takže když se začaly ztrácet, vlastně jsme nemohli nic dělat.

LN: Mimochodem, jak dneska vnímáte budovu Nové scény vedle Národního divadla, které se říká„prošívaná deka“? Ta skleněná fasáda je vaše práce.

Tuhle přezdívku jsem ještě neslyšela. Ono je to tak, že polovina lidí tu budovu nenávidí a druhá ji obdivuje. A já... dlouho jsem váhala, ale časem jsem přesvědčila samu sebe, že to je docela dobré zpracování nového baráku. Stanislav to celé rozkresloval, ty šikmé vlny...

LN: Jak se jmenoval architekt?

Prager. Ano. Tenkrát nám půjčili jedni keramici v Praze ateliér, tak jsme tam asi týden dělali negativy, z nichž se potom lily kovové formy na ty atypické skleněné tvárnice.

LN: Prý ty„obrazovky“ měly být původně podsvícené, stavba měla působit jako zářící krystal. Na podsvícení ale nezbyly peníze. 

Tak to asi bylo. Ty „obrazovky“ měly za sebou prostor, každá měla takovou tyč, kterou byla upevněná do zdi. A Karel Prager to asi docela šťastně udělal, že to sklo nemělo upevněním žádné pnutí. Kupodivu nic neprasklo. Mezi to se potom dávalo těsnění. Člověk tam mohl lézt až nahoru.

LN: Říkalo se, že za minulého režimu byli skláři jediní umělci, kteří tu mohli tvořit v relativní svobodě, dokonce slušně vydělávat. Komunistům připadalo sklo apolitické? 

No to jistě tak bylo. Poněvadž naši přátelé sochaři a malíři měli velké potíže, když dělali to, co sami chtěli. My jsme hodně chodili do soutěží, abychom získali práci. Abychom nemuseli dělat nějaké voloviny.

LN: Režim vás nechával na pokoji asi i z pragmatických důvodů – váš úspěch v cizině mu přinášel devizy. 

No právě. A dokonce když z té naší práce měli peníze, tak nám dovolili jet pro nějakou medaili, ale jen jednoho z nás. Oba ne, protože se báli, že bychom tam zůstali. Akorát jednou do Japonska jsme jeli oba. Tam ale nastal jiný problém. 

Diagonála I (tavené modrošedé sklo, 1989)

LN: Mluvíte o Expu 70 v Ósace?

Ano. Pro náš pavilon jsme udělali skleněnou instalaci Řeka života, „protékala“ celou expozicí, mělo to přes dvacet metrů. Byly tam otisky dvou dívčích těl, pak šlapičky jejich tančících nožek. A pak přišly boty. Oni tomu teda říkali ruské boty. A my jsme opravdu nejdřív chtěli udělat ruské vojenské boty, ale to jsme si sami odpustili, poněvadž s tím bychom neprošli ani tady ke komisi. Tak jsme zkrátka udělali jen těžké vojenské boty, řízný krok. Došly až tam, kde řeka zamrzla. Byla to naše metafora okupace. Jenže ještě než jsme to v Japonsku vybalili, už komisaři věděli... Čili nás někdo udal doma. Řekli, že buď ty boty do rána zmizí, nebo náš pavilon neotevřou a následky poneseme my. Stanislav byl toho mínění, že si nemůžeme dovolit ohrozit celou expozici. My měli s sebou brusiče, brusnou mašinu. Tak jsme ty boty zkrátka vybrousili. Udělali jsme tam takové vlny. 

LN: Nevyčítali jste si později, že jste měli být statečnější?

No, já jsem tak jako remcala. Ale oni by nás to vystavit nenechali. A byli schopni všeho, byli schopni dokonce to celé rozbít. 

LN: Kdo byly ty dvě dívky?

Moje dcera Alena a její kamarádka. Stopy jejich nohou se dělaly tak, že holky šláply do sádry s malinko šamotem, vytáhli jsme je. Pak jsme je drželi za nohy a ruce a ponořili je taky do takové měkké sádry, která ztuhla, ale ne rychle. Tak vznikly otisky těl. Já bych řekla, že to holky docela bavilo. 

LN: Měly ty vojenské boty ještě nějakou dohru?

Hlavně se o tom v podstatě vůbec nemluvilo, nepsalo. Bylo kolem toho veliké ticho. 

LN: To byl jediný případ, kdy vás pustili do zahraničí oba?

Na olympijské hry v Římě jsme taky nemohli spolu. Ale pak Stanislav odjel a já za ním dodatečně jela s Čedokem. A my měli takový svůj smluvený znak z té naší první společné Hlavy, takový... jako polibek. Prostě jedna hlava a proti ní druhá, stýkaly se. Stanislav řekl, že mi to bude rýt do kamínků a ty kamínky nechá na různých místech v Římě, třeba u Tiberiova sloupu, taky ve Florencii. A já že je mám hledat. Dalo mu to strašnou práci, kamínky byly tvrdé. Ale našla jsem jen jeden v Římě. Bylo to, jako bych našla poklad. Ovšem celkem měly být čtyři. 

Rozhovor je zkrácený, celý vyšel v Magazínu Pátel Lidových Novin.