10. března 2011 18:36 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Objevil jsem Schelingera a oni
mi ho vzali, vzpomíná Karel Šíp

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 2Diskuse
Karel Šíp | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Karel Šíp | foto:  Tomáš Krist, Lidové noviny
PRAHA Karel Šíp je dnes především známý z televizní obrazovky jako moderátor veleúspěšné talk show, málokdo však ví, že působil jako muzikant v kapele Faraon a objevil Jiřího Schelingera.

Na tehdy neznámého zpěváka narazil v jednom karlovarském baru. „Dodnes si pamatuju, že když jsem prvně Schelingera slyšel – zpíval píseň My Girl od The Temptations –, málem jsem spadl ze židle. Okamžitě mi bylo jasné, jaký je mimořádný talent,“ vzpomíná Karel Šíp ve velkém rozhovoru pro magazín LN Pátek.

LN V současné době máte nejsledovanější talk show, vaše Všechnopárty byla dokonce nejúspěšnějším pořadem posledního silvestra. Říkají vám hodně koláče sledovanosti?
Je příjemné zjištění, že skromná talk show přitáhne tolik diváků. Ale co se silvestra týče, tak bych se viděl spíš jako jednooký mezi slepými – nabídka televizí, alespoň podle tvrzení mnoha lidí, byla natolik tristní, že žádný důvod k přehnané radosti mít nemohu.

LN Sledujete americké talk show?
Viděl jsem několik dílů Late Night With David Letterman, ale protože nejsem angličtinář, tak mi poněkud uniká jejich obsah. Podíval jsem se na ně víceméně z profesního zájmu, ale jinak jsem už svoji první talk show, kterou byly Horoskopičiny – i když se tomu tenkrát talk show neříkalo –, dělal americkým formátem zcela nedotčený. Do té doby jsem vždy pracoval podle přesně daného scénáře. Všechny naše scénky s Jardou Uhlířem v Hitšarádě, kde jsme zpovídali hosty, byly dopředu napsané, v tom nikdy žádná improvizace nebyla. A kdybyste se mě před deseti lety zeptal, zda bych si dovedl představit, že budu sedět na scéně a vést zcela improvizované rozhovory, tak bych vám rezolutně odvětil, že jste se zbláznil.

LN Co vás tedy přimělo pustit se do téhle formy televizní zábavy?
Po rozchodu s Jardou Uhlířem jsem od televize Nova dostal nabídku, abych si vymyslel nějaký vlastní pořad. A tak jsem přišel s Horoskopičinami, do nichž jsem si zval hosty podle toho, v jakém znamení zvěrokruhu se narodili. Postupem času mě tenhle formát začal nesmírně bavit – vždyť jet do divadla Semafor a nemít nejmenší tušení, o čem se budeme bavit, jak celé představení skončí – a zda vůbec nějak skončí, to je přece krásné dobrodružství!

LN Hosty si vybíráte stále sám?
Ano. Vždycky navrhnu takovou širší nominaci, pět šest lidí, kteří by se mi k danému tématu líbili. O zbytek se starají dvě dramaturgyně, které vytipované hosty kontaktují, případně navrhnou další jména, a z toho pak vznikne výsledná sestava. Stejně tak nemám žádné rešeršisty – o lidech, které osobně znám, si nic vyhledávat nemusím, a když mám v pořadu hosta, o kterém toho moc nevím, tak se jednoduše podívám na internet. Vždycky v den, kdy se večer natáčí, protože déle bych si ty informace nepamatoval. Pak už si jenom připravím úvodní promluvu, většinou nějaký vtípek, který se hodí k danému tématu.

LN Třeba?
Třeba když jsem měl ve Všechnopárty hudební virtuosy – jak to uvést? Taky jsem hrával na hudební nástroj a mám k tomu spoustu historek.

LN Myslíte, když jste hrával na baskytaru? Jak jste se vlastně dostal k hudbě?
Dospíval jsem v první polovině šedesátých let, kdy světu vládl bigbít, který pomalu začínal pronikat i k nám. Hrával jsem tehdy amatérsky na kytaru, uměl pár akordů a brnkal si písničky ze Semaforu, ale když jsem viděl první bigbítové kapely, tak jsem se nadchnul pro basu. Podařilo se mi na ni vydělat peníze a začal jsem pilně cvičit. Posléze jsem byl odvelen do Pardubic na vojnu, kde jsem založil svou první kapelu. Nikdy jsem nebyl zvlášť dobrý instrumentalista, ale měl jsem organizační talent. Poměrně brzy se mi proto podařilo sehnat několik lidí, kteří mě sice hudebním nadáním značně převyšovali, ale protože jsem to byl já, kdo skupinu založil, logicky jsem se stal kapelníkem a nikdo už mě z kapely nemohl vyhodit.

LN Jak jste si říkali?
Po vzoru slavné britské kapely Shadows jsme si originálně říkali Stíny. A nutno poznamenat, že jsme se stali poměrně proslulou skupinou – hrávali jsme na vesnických zábavách i v pardubickém kulturáku na odpoledních čajích. Měli jsme šikovného zpěváka – jmenoval se Pepa Balcařík a pocházel z Prostějova; bohužel už nežije – před lety zemřel při autonehodě. Měl nádherný vysoký soprán, takže třeba písničky Only One Woman nebo Crazy Love od Paula Anky, které jsme měli v repertoáru, zpíval naprosto úžasně. Ze mě se stal jeho obrovský fanda a nakonec jsem mu slíbil, že až se naskytne šance na natočení desky, on na ní bude zpívat.

LN Stalo se?
Po skončení vojny jsem se vrátil do Prahy a založil skupinu Faraon, v níž byl zpívajícím kytaristou Jan John. Nicméně na svůj slib jsem nezapomněl, takže jsem Pepíkovi do Prostějova poslal demosnímek s písničkou Holubí dům; ať se ji naučí, že ji nejspíš budeme nahrávat. Jenže nakonec se naším prvním singlem stala skladba Šlapací kolo. Titulní píseň nazpíval Honza John, na druhou stranu jsme vybrali písničku Padá kámen ze skály, kterou složil Jaroslav Uhlíř a otextoval Zdeněk Svěrák. A já opravdu prosadil, aby ji nazpíval Pepa Balcařík.

LN A Jan John proti tomu nic nenamítal?
Všichni proti tomu protestovali – proč nějaký zpěvák až z Prostějova, když to klidně může nazpívat Honza? Ale přece jen jsem byl kapelníkem, tak jsem si prosadil svou. Drobný problém nastal ve studiu – on totiž Pepa Balcařík špatně vyslovoval souhlásky „r“ a „ř“, čehož jsem si dřív nějak nevšiml, protože většinou zpíval anglicky – a tam přinejmenším o hlásku „ř“ nezavadíte. Bohužel v písni se zpívalo: „Padá kámen ze skály a rachotí to do dáli / kámen se řítí, měl bych už jíti...“ Producent Hynek Žalčík tenkrát zavolal Zdeňku Svěrákovi a zeptal se ho, jestli by text nemohl přepsat. „Copak, problémy s cenzurou?“ zajímal se Svěrák. „Ale ne, jenom ten zpěvák špatně vyslovuje ,r‘ a ,ř‘,“ vysvětlil mu Žalčík. Zdeněk se logicky zeptal, jestli by nebylo jednodušší, aby to zpíval někdo, kdo umí všechna písmena, ale nakonec text opravdu přepsal, svědomitě vyházel všechna slova obsahující písmena „r“ a „ř“ a nahradil je jinými. Text pak vypadal asi takhle: „Padá kámen ze skály a je to slyšet do dáli...“

LN Krátce nato přišel do kapely Faraon Jiří Schelinger a o místu zpěváka bylo rozhodnuto. Kde jste ho vlastně objevil?
V kavárně Valdek, která tenkrát bývala na náměstí Míru. Každý týden se tam střídaly dvě kapely – jedna hrála od pondělí do středy, druhá od čtvrtka do neděle, což jsme byli my. A jednou došlo ke změně skupiny, která vystupovala v první půlce týdne. Najednou se v kavárně objevila kapela vedená Stanislavem Kalousem, který Jiřího Schelingera objevil v nějakém baru v Karlových Varech. My se na ně pochopitelně přišli podívat a já si dodnes pamatuji, že když jsem prvně Schelingera slyšel – zpíval píseň My Girl od The Temptations –, málem jsem spadl ze židle. Okamžitě mi bylo jasné, jaký to je mimořádný talent. A stalo se něco, co mi nahrálo do karet. Kalous odjížděl se svou kapelou na půl roku do Finska a smlouvu s Pragokoncertem podepsal před objevením Schelingera. Tím pádem pro něj neměl na zájezdě místo. Toho jsem okamžitě využil a oslovil ho, aby zpíval s Faraonem. Jirka souhlasil a odjel s námi na celé léto dvaasedmdesátého roku do Bulharska, kde jsme získali angažmá jako barová kapela.

LN Do Bulharska?
Mimochodem nádherné čtyři měsíce – tři hodiny denně jsme hráli na terasách a zbytek dne se povalovali u moře, navíc nás za to platili v bonech, a to docela dobře. Tam jsme taky nazkoušeli písničku Holubí dům, kterou jsme po návratu natočili v televizním nahrávacím studiu Na Petynce. A právě tahle skladba se nám stala osudnou. Jakmile totiž deska vyšla, František Ringo Čech správně zavětřil nový talent a Schelingera nám ukradl.

LN Jak vám to oznámil?
My jsme se osobně vůbec neznali, takže se s tím ani trochu nemazal. Jednou ráno mi zkrátka u hlavy zazvonil telefon a hlas na druhém konci kategoricky pravil: „Dobrý den, pane Šípe, tady František Ringo Čech. Jenom vám chci oznámit, že ode dneška už Jiří Schelinger není zpěvákem vaší kapely, ale mojí! Nashledanou!“

LN To jste se nesnažil Jiřího Schelingera přesvědčit, aby zůstal?
Já jsem ho svým způsobem chápal. Ringo Čech měl tehdy muzikantsky nesrovnatelně lepší kapelu než já – vždyť u něj hrál na kytaru třeba Olda Říha, který si později založil Katapult, basista Jindra Vobořil, za klávesami stál Miloš Nop. Pro Schelingera to byl postup do první ligy. Byl už tenkrát ženatý, měl dítě, živil rodinu. Tomu jsem rozuměl – s námi takovouhle perspektivu neměl. Ale na druhou stranu se tím pádem naše kapela rozpadla. Tak dlouho jsem za Schelingera hledal adekvátní náhradu, až jsem rezignoval – všechno jsem prodal a nikdy už v žádné hudební skupině nehrál.

LN To zní docela smutně…
Nebyly to zrovna veselé okamžiky – byl jsem bez práce, bez peněz, bydlel v garsonce na Vinohradech a neměl ani na činži. Rodičům jsem to raději neřekl, bydleli v Ostravě a určitě by chtěli, abych se tam vrátil, navíc by mi tam jistě začali shánět místo, což jsem pochopitelně nechtěl. Tak jsem rodičům lhal, že mám pořád kapelu, ale že máme teď jen málo kšeftů a tak podobně...

LN Kde jste se nakonec uchytil?
Ozval se mi kamarád Pepík Hegner. Vyhodili ho z televize, protože omylem na Nový rok zařadil do vysílání místo hrané loutkovou Popelku. Tou dobou už pracoval jako dramaturg v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, kam měl tenkrát nastoupit textař Michael Prostějovský, ale nějak si to na poslední chvíli rozmyslel. A tak jsem šel místo něj dělat do Fučíkárny. Nebyla to špatná práce, akorát mě překvapilo, že k povinnostem každého programového pracovníka patřilo držet během matějské pouti službu v koutku ztracených dětí. To znamenalo, že když někdo přivedl plačící děcko, musel jsem po celém areálu vyhlásit, kde si mohou rodiče sedmiletého blonďatého chlapečka, který se jmenuje tak a tak a nejspíš se ztratil tatínkovi u kolotočů, vyzvednout.

LN Pak už přišla televize?
S drobnou oklikou přes Pražský podnik služeb mládeže, který mě rovněž zaměstnal jako dramaturga – pro kluby jako Déčko, Amfora nebo Rubín. Zřizovatelem těch klubů byl sice svazácký podnik, ale tím větší jsem měl radost, když se mi podařilo prosadit třeba Cimrmany nebo dvojici Pavel Bošek – Přemysl Ruth. Když jsem šel podat výpověď, řekli mi, že ji musí podepsat předseda městského výboru SSM – zašel jsem za ním, a tak jsem se poprvé a naposledy v životě setkal s Miroslavem Šloufem. Popřál mi mnoho zdaru v novém zaměstnání, ale já už se nikdy zaměstnat nenechal – od té doby jsem na volné noze.

LN Nicméně jste zůstal u muziky – dokonce jste k moderování soutěžního pořadu Hitšaráda, který jednou měsíčně představoval klipy tuzemských hudebních skupin, přemluvil svého bývalého spoluhráče Jaroslava Uhlíře...
Už když jsem zakládal kapelu Faraon, věděl jsem, že ze mě nikdy žádný velký muzikant nebude, ale to mi nevadilo – já chtěl hlavně psát texty. Zpočátku jsem textoval zahraniční písničky, které jsem si stahoval ze západních hitparád, ale když k nám přišel Jarda, tak byl najednou v kapele skutečný skladatel. Konečně jsem se mohl s někým pokoušet o původní repertoár, což mě strašně bavilo. A zůstali jsme spolu v kontaktu i po rozpadu Faraona, takže když jsem dostal z televize nabídku, jestli bych nepřipravil vzpomínkový pořad na naši kapelu, tak jsem ho bez váhání oslovil, protože samotnému se mně do toho moc nechtělo – vždycky jsem preferoval dialog. Pořad režíroval tehdy čerstvý absolvent FAMU Jiří Adamec a ten v redakci navrhl, ať tímhle stylem uvedeme i další medailonky různých zpěváků či skupin. Souhlasili jsme, a tak se z nás pomalu začala stávat moderátorská dvojice.

LN Nedávno jste se k bigbítu vrátil, když jste s Petrem Jandou napsali muzikál Ať žije rokenrol!. Jak se mu daří?
V současné době je z programu na čas stažený, protože v Divadle Broadway měl premiéru muzikál KatMydlář; do repertoáru by se měl vrátit v dubnu. Zatím lze říct, že si k němu diváci hledají cestu poměrně obtížně. Tady je všemi dosud odehranými muzikály nastavený určitý vkus a tomu jsme se rozhodně nesnažili podbízet. Nezpracovali jsme osud žádné chronicky známé historické osobnosti, ale naopak přišli s fiktivní postavou pražského rokenrolového zpěváka z šedesátých let. Navícmámena jevišti živou kapelu, takže žádné playbacky. Tím jsme to tomu svému muzikálu možná trochu zkomplikovali. Ale na druhou stranu znám lidi, kterým se naše představení líbí, dokonce ho viděli několikrát...

LN Ale nějaké rozpaky tu jsou…
Připouštím, že jsem jako autor udělal jednu fatální chybu – mělo se to jmenovat jinak. Už samotné slovo „rokenrol“ totiž diváky rozděluje. Jedni přicházejí v domnění, že uvidí dvouhodinovou rokenrolovou show – a pak jsou možná zklamaní, protože čistokrevný rokenrol v tomhle muzikálu zazní asi dvakrát. A ti druzí, kteří rokenrolu neholdují, vůbec nepřijdou.

LN Jak by se tedy měl váš muzikál jmenovat, aby na něj chodilo víc lidí?
Nevím, to bych musel vykoumat. Ale název Ať žije bigbít! by byl možná přesnější. Nebo třeba jen podle hlavního hrdiny, kterému říkáme Rony. Rony – pražská hvězda. To je jedno. Hlavně z toho vymlátit to slovo rokenrol!

Lidovky.cz, Honza Dědek
  • 2Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz