Výjimečný objev se podařil Davidu Frankovi při restaurování jednoho obrazu ze souboru barokních kopií z arcibiskupského zámku v Kroměříži. Zjistil, že Stavba Noemovy archy není kopií, jak se domníval, ale originálem z dílny Jacopa Bassana, italského mistra 16. století. Ani arcibiskupové neměli mnohdy dost peněz, aby mohli zakoupit originály starých mistrů, a proto si pořizovali levnější kopie. Kroměřížský arcibiskup si je nechal zhotovit v 18. století v císařské obrazárně ve Vídni.
První pochyby o tom, že v případě Stavby Noemovy archy nemusí jít o kopii, se objevily již při čištění. „Když má člověk zkušenosti a akademické vzdělání, pozná hned, že se liší podklady benátských maleb, které byly v některých případech černé, od podkladů barokních obrazů, které jsou červené, protože je tvoří červená hlinka. Při zkoumání autorství obrazu je hodně důležité, na jakém plátně je dílo namalované. Navíc původní barevná vrstva tohoto obrazu byla svěžejší a vysoké malířské kvality,“ vysvětluje restaurátor David Frank.
  |
Začal proto pátrat, zda v některé světové galerii odborníci již nezpracovávali nějaký z obrazů Jacopa Bassana či jeho synů, především Francesca nebo Leandra. V publikaci londýnské Národní galerie objevil zpracovaný vzorek šepsu, základního malířského nátěru plátna, který používali všichni umělci v rodině. Vzorek z plátna obrazu odnesl do laboratoře Národní galerie v Praze, která mu potvrdila, že podklad je z uhlí, které se v centrální Evropě nikdy nepoužívalo. Další průzkum stále více potvrzoval, že jde opravdu o dílo z dílny Bassanových. Ať už šlo o laboratorní rozbor pigmentů, či šíři a způsob sešití plátna. Také motiv, kompozice obrazu a pojetí jednotlivých postav, zvířat i stromů odkazuje k jiným obrazům z rodinné dílny.
Zatím netušíme, a možná se ani nikdy nedozvíme, zda tvůrcem olejomalby je sám Jacopo Bassano, nebo některý z jeho čtyř synů. David Frank se kloní k autorství nejslavnějšího z nich – Francesca.
Vratné zásahy
Mnohé detaily obrazu Stavba Noemovy archy se ztrácely v tmavých přemalbách a lacích, které potvrdily nedestruktivní metody průzkumu jako UV osvětlení, rentgenové snímky či infračervená reflektografie. Zatímco svrchní vrstvu laku bylo snadné rozpustit, zbytky starší lakové vrstvy restaurátor ponechal, protože by při jejím odstraňování narušil původní malbu. Obraz zbavený laků a pozdějších oprav byl připraven k retušování. Na retuše se používají speciální restaurátorské barvy nebo pigmenty. David Frank pigmenty míchá s moderními pojivy, jimiž vyplňuje prodřená místa na obrazech. „Umíme namíchat pigmenty ve stejném barevném tónu, jaký má originál. I když jsou pochopitelně materiálově odlišné. Hlavně ale musí být světlostálé, aby přežily dlouhou dobu.“
Zásadou správného restaurování je co možná největší návrat k originálu. Pokud možno bez velkých zásahů, které by měly být vratné. Důležité je umělecké dílo, jeho autenticita, a ne „obrázek“ restaurátora.
Milimetrová výpověď
Kdyby David Frank přistoupil k restaurování rutinně, sejmul by plátno z rámu, vyrovnal je, sejmul laky, zaretušoval praskliny a jako barokní kopii obraz Stavba Noemovy archy vrátil do Kroměříže.
Problém restaurování obrazů nespočívá v umu či diletantství restaurátora, ale ve finančních prostředcích. A ty bývají více než skromné a pro výběrová řízení je určující nejnižší cena. Často vystačí pouze na řemeslné ošetření díla. Pokud tedy restaurátor z vlastní iniciativy nevěnuje čas a mnohdy i vlastní prostředky na detailnější průzkum.
Optických metod k nedestruktivnímu prokoumání obrazu je k dispozici dost. Pomáhají i k odhalování falz, zvláště u starých mistrů, kteří často během práce upravovali kompozice (například přesouvali postavy nebo upravovali jejich části), což snímací technika neomylně odhalí a falzifikátor obrazu samozřejmě pomine.
V poslední době k neinvazivním metodám přibylo ještě speciální zařízení, které vypadá jako pistole ze Star Wars. Původně bylo určené k odhalování druhů kovů. Dokáže analyzovat pigmenty podle toho, jaké kovy jsou v nich obsažené. Hodí se například k porovnávání obrazů v případě, kdy známe autora jen jednoho z nich.
Při restaurování je důležité i používání takzvaných metod destruktivních. „Pokud odeberu z obrazu, který měří téměř dva metry na délku a metr a půl na výšku jako právě Stavba Noemovy archy, milimetrový, nebo ještě menší vzorek, pro obraz to není destruktivní, ale přínosné. Z milimetrového řezu lze rozpoznat všechny vrstvy malby a také jejich tloušťku. I když u obrazů malých rozměrů se vzorky odebírat nemohou.“
Dnešním restaurátorům by velmi pomohla lepší databáze vědeckých restaurátorských poznatků, laboratoří, i uměleckých děl. Jen náhodou se podařilo Frankově kolegyni, historičce umění objevit dvojče nesignovaného portrétu chlapce se dvěma psy z 18. století, který byl před pár lety vydražen v aukci Sotheby’s. Zjistila tak, že jeho autorem je Martin Ferdinand Quadal-Chvátal, původem Moravan žijící v Londýně. „Než se pustím do jeho restaurování, rád bych dohledal, zda jde o kopii, nebo zda malíř namaloval dva stejné obrazy. Nebyl to žádný významný malíř, který by se kopíroval, proto se přikláním k tomu, že namaloval tentýž portrét dvakrát.“
Nikotinový Zrzavý
U děl z dvacátého století se při restaurování obvykle snímají pouze laky a občas pozdější nepovedené opravy. Jinak se jen čistí. Ani to ale není vždy jednoduché. Zatímco práce malířů z minulých staletí jsou odolné, protože jde vesměs o olejomalby, které lety vyzrávají a tvrdnou, obrazy z dvacátého století nebo ještě mladší jsou choulostivější. Jejich barvy jsou nevyzrálé a nestálé. Hrozí, že při jejich čištění bude mizet nejen špína, ale i barva. Někdy se nemohou čistil vůbec - pokud jsou barvy rozpustné vodou - jako například tempery. „Majitel jednoho obrazu od Josefa Šímy umyl takhle kus obrazu, týden jsem nad zmizelým oblakem přemýšlel. Nakonec jsem se rozhodl do díla moc nezasahovat. Je to stále Šíma a je stále hezký.“
Z obrazů malovaných temperou nelze odstranit ani nikotin. Cigaretový dým se vsákl do nejednoho obrazu Emila Filly, Josefa Šímy či Jana Zrzavého, které visely na stěnách pokojů, v nichž se kouřilo. „Jedinou možností, jak tyto obrazy ochránit, je dát je pod sklo. Dnes jsou dostupná rozličná skvělá skla, která mají UV ochranu a jsou antireflexní, takže je vůbec nevnímáte. Runsthistorici to sice nemají rádi, ale jinak obraz neochráníte.“ Restaurátorskou „můrou“ jsou díla současných výtvarníků, kteří nehledí na to, jaké materiály používají. „Jak chcete restaurovat rozpadlý molitan?“ Na řečnickou otázku si David Frank hned odpovídá. „Můžete jej nahradit jenom molitanem novým a nejlepší by bylo, kdyby si jej umělec nainstaloval sám.“ Nejen molitan, ale i další materiály, jako jsou polyuretany, koženky, hedvábí a papír, které se rozpadají. Na Akademii výtvarných umění ve Vídni proto vznikl ateliér zaměřující se výhradně na restaurování moderních děl. Jestli umí vzkřísit rozpadlý molitan, netuším.
