Ve své funkci jsem velmi často konfrontován s jednou základní filosofickou otázkou, a to s otázkou svobody jedince. Podle liberálního pohledu na svět končí moje svoboda tam, kde začíná svoboda druhého. Tedy obecně svoboda všech dalších jednotlivců.
V LN se v posledním období hodně diskutovala otázka povinného očkování dětí proti nakažlivým nemocem. Jako argument proti němu byly uváděny alergické reakce některých dětí a také svoboda rodičů, v rámci jejich občanských práv, i právo rozhodnout o tom své dítě nenechat očkovat. V této souvislosti se mluví o ústavou daných nezpochybnitelných právech a svobodách. Samozřejmě, že tomu tak je a je to určitě velmi dobré.
Na druhé straně Listina práv a svobod, která je součástí našeho ústavního systému, hovoří v článku 31. o právu každého občana na ochranu zdraví. Kde je právo, měla by existovat i garance jeho naplnění. Garantem je v tomto případě stát, který následnými zákony, zejména kompetenčním zákonem a zákonem o ochraně veřejného zdraví toto právo převádí do praktických kroků. Konkrétně prostřednictvím ministerstva zdravotnictví, přesněji jeho sekce ochrany veřejného zdraví, v jejímž čele mám tu čest (ale především zodpovědnost) jako hlavní hygienik stát.
Otázka zní: není výklad mého práva na svobodu rozhodování také právem o svobodě nechat se nakazit smrtelně nebezpečnou nakažlivou nemocí? A tím na životě ohrozit ostatní jedince? Nekončí právě v tomto bodě moje svoboda rozhodování? Současný výklad, který já i mí kolegové jako státní úředníci musíme respektovat, je ten, že zde tato svoboda končí, očkování je tedy povinné. Pokud zákonodárce změní zákony či ústavní soud dospěje k jinému výkladu, budeme jej samozřejmě respektovat (i když z hlediska vědy by nebyl správný).
Na druhé straně liberálové zdůrazňují zodpovědnost jedince. Přitom zodpovědnost za svůj život a své zdraví určitě zaujímá jedno z předních míst. Proto mě velice trápí skutečnost, že lidé dělají tak málo i v oblasti prevence evidentně nebezpečným nemocem. Např. banální sezónní chřipka stojí ročně život několik tisíc lidí a podepisuje se jak na kvalitě, tak na ekonomické stránce života jedince i společnosti. Mrzí mě to, že v době, kdy vakcíny proti chřipce dosahují účinnosti až 90%, jen tak málo lidí této možnosti využívá i když očkování hradí pojišťovna. Já osobně vidím základní otázku právě zde – v praktickém naplňování odpovědnosti jednotlivce.
V LN se v posledním období hodně diskutovala otázka povinného očkování dětí proti nakažlivým nemocem. Jako argument proti němu byly uváděny alergické reakce některých dětí a také svoboda rodičů, v rámci jejich občanských práv, i právo rozhodnout o tom své dítě nenechat očkovat. V této souvislosti se mluví o ústavou daných nezpochybnitelných právech a svobodách. Samozřejmě, že tomu tak je a je to určitě velmi dobré.
Na druhé straně Listina práv a svobod, která je součástí našeho ústavního systému, hovoří v článku 31. o právu každého občana na ochranu zdraví. Kde je právo, měla by existovat i garance jeho naplnění. Garantem je v tomto případě stát, který následnými zákony, zejména kompetenčním zákonem a zákonem o ochraně veřejného zdraví toto právo převádí do praktických kroků. Konkrétně prostřednictvím ministerstva zdravotnictví, přesněji jeho sekce ochrany veřejného zdraví, v jejímž čele mám tu čest (ale především zodpovědnost) jako hlavní hygienik stát.
Otázka zní: není výklad mého práva na svobodu rozhodování také právem o svobodě nechat se nakazit smrtelně nebezpečnou nakažlivou nemocí? A tím na životě ohrozit ostatní jedince? Nekončí právě v tomto bodě moje svoboda rozhodování? Současný výklad, který já i mí kolegové jako státní úředníci musíme respektovat, je ten, že zde tato svoboda končí, očkování je tedy povinné. Pokud zákonodárce změní zákony či ústavní soud dospěje k jinému výkladu, budeme jej samozřejmě respektovat (i když z hlediska vědy by nebyl správný).
Na druhé straně liberálové zdůrazňují zodpovědnost jedince. Přitom zodpovědnost za svůj život a své zdraví určitě zaujímá jedno z předních míst. Proto mě velice trápí skutečnost, že lidé dělají tak málo i v oblasti prevence evidentně nebezpečným nemocem. Např. banální sezónní chřipka stojí ročně život několik tisíc lidí a podepisuje se jak na kvalitě, tak na ekonomické stránce života jedince i společnosti. Mrzí mě to, že v době, kdy vakcíny proti chřipce dosahují účinnosti až 90%, jen tak málo lidí této možnosti využívá i když očkování hradí pojišťovna. Já osobně vidím základní otázku právě zde – v praktickém naplňování odpovědnosti jednotlivce.
