Tvorba Miroslava Tichého by šla označit za jakýsi fotografický art brut. Vytvářel ho divoký muž, který si vyráběl své vlastní fotoaparáty. Fotil ženy a o své dílo nepečoval. Je zachráněno téměř náhodou, aby se na světové scéně stalo senzací a vyhledávanou sběratelskou kuriozitou. To je ve stručnosti legenda Miroslava Tichého. Jako každá legenda se však od skutečnosti mírně odlišuje.
Kyjovský podivín Tichý se narodil kousek od Kyjova, kde strávil většinu života. Vystudoval gymnázium a po válce několik let studoval na Akademii výtvarných umění v Praze. Studia nedokončil a vrátil se domů. Nepřestal však kreslit a malovat, zaujali ho modernisté jako Matisse nebo Picasso. Na konci padesátých let se jeho díla dokonce objevila na oficiální výstavě. Když byl znárodněn dům, kde měl ateliér, přestal malovat a pouze kreslil.
Od počátku šedesátých let se začal věnovat fotografování. Miroslav Tichý se od svého okolí odlišoval. Nedbal o svůj zevnějšek, chodil ve stále stejném oblečení. V Kyjově se stal známou postavou, o jeho uměleckých snahách věděl jen málokdo. Jeho chování a zevnějšek spíše sváděly k tomu, aby byl považován za duševně nemocného. V padesátých letech strávil nějakou dobu v psychiatrické léčebně. Jako nepohodlná postava s osobitými názory byl i několikrát zavřený.
Tichý fotografoval ženy. Jeho oblíbeným místem, kde snímky lovil, bylo kyjovské koupaliště. Sice na něj neměl povolen přístup, ale zpoza plotu dokázal zachytit to, co potřeboval. Někdy také přefocoval záběry z televizních erotických filmů. Fotografie nenesou stopy zájmu o klasické fotografické umění.
Jak udělat hvězdu
Miroslav TichýNarodil se v roce 1926. Zabýval se malbou a kresbou, fotografoval převážně v sedmdesátých a osmdesátých letech. Jeho světová kariéra však započala až v roce 2004, kdy byly jeho fotografie vystaveny na Bienále v Seville. Od té doby se jeho snímky objevily v řadě prestižních galerií a na výstavách po celém světě, většinou bez účasti či vědomí autora. V České republice měl největší výstavu v brněnském Domě umění v roce 2006, v Praze se představil loni na podzim v Galerii hlavního města Prahy. Fotografie Miroslava Tichého vznikaly pro potřebu samotného autora. Jsou nekvalitně vyvolané, často poničené, okousané od myší nebo polité kávou. Tichý nepočítal s tím, že by je vystavoval. Přesto jich stovky či tisíce kolují po světových galeriích. V minulosti například na putovní výstavě Exposed, která se zabývá fotografickým voyeurismem. Aniž by o to sám usiloval, Tichého práce je dávána do souvislosti se slavnými současnými umělci. Před rokem a půl měl Tichý výstavu v New Yorku. Recenzent The New York Times snímky poněkud kuriózně považuje za výraz odboje proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. |
Současně s úspěchem se objevily i první pochybnosti o způsobu, jakým je s dílem Miroslava Tichého zacházeno. Roman Buxbaum bývá nařčen, že fotografie vylákal, aby je mohl prodat – metaforicky i reálně – ve světě současného umění, aniž by z toho umělec cokoliv měl. Na internetu můžeme sledovat spor, který spolu vedou Buxbaum s paní Hebnarovou. Vzájemně se obviňují, jejich stránky jsou plné notářských zápisů a smluv diskreditujících druhou stranu. Jejich spor lze těžko na dálku rozsoudit.
Jana Hebnarová je zjevně osobou, která se o nepřizpůsobivého Miroslava Tichého starala. Buxbaumovi zase nelze upřít, že kdyby ho nebylo, o Tichém by dnes nikdo nevěděl a o žádném okrádání by nemohlo být řeči.
Jak se ukázalo později, Miroslav Tichý nebyl žádný šílenec ani primitiv. Jeho život nepochybně ovlivnilo duševní onemocnění, ale stejně tak jeho podivínství může představovat způsob, kterým se vyčlenil ze společnosti. Její hodnoty zkrátka odmítl akceptovat. Nestříhat se, neholit a nemýt se bylo Tichého volbou, stejně jako rozhodnutí vyrobit si fotoaparát. Sám si vybrousil čočku, sestavil objektiv i tělo aparátu, protože ho to bavilo.
Galerie hlavního města Prahy loni na podzim připravila první výstavu Miroslava Tichého v metropoli. Díla pocházejí ze soukromých sbírek. Grafické a architektonické řešení výstavy, jehož autorem je Jan Šerých, podtrhl maniakální aspekt Tichého tvorby. K vidění byla záplava fotografií, řady stehen, prsou a zadnic. Je to seřazený archiv erotických pomůcek.
Fotografie je ze své podstaty voyeurským médiem. A Tichého snímky se souhlasem fotografovaných rozhodně nepočítaly. Fotograf měl být jediným jejich pozorovatelem. Dívá-li se na ně někdo další, stává se přímým svědkem záznamu cizích sexuálních tužeb a chtě nechtě se také cítí jako voyeur. Nikoliv vůči neznámým kyjovským slečnám, ale vůči Tichému. Ten si svých fotografií příliš necenil. Nechával je napospas myším či nepřízni počastí, po stovkách je rozdával.
Smysl umění zřejmě viděl jinde než návštěvníci výstav současného umění. Ti naopak na Tichého fotografiích nacházejí to, čemu se současnému umění nedostává: nevyspekulovanou opravdovost. Národ Josefa Sudka může Tichého snímky považovat za nesnesitelně primitivní. Ale mohou být účinnou terapií proti sentimentu.
V současném umění se často setkáváme s umělci, kteří manipulují s médii. Jejich tvorba spočívá v tom, že úmyslně budují představy o sobě a svém díle. Takový byl Andy Warhol nebo třeba Joseph Beuys. Případ Miroslava Tichého je téměř opačného charakteru. Umělec tu ztratil kontrolu nad tím, jak bude on i jeho dílo prezentováno. Legendu z něj udělali jiní, a kdyby to bylo na něm, dál by vedl život kyjovského podivína. Pro nás je dobře, že se tak nestalo.
