Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Je to návykové, vidím ostřelovače, slyším střelbu, říká válečná reportérka Lenka Klicperová

Lidé

  6:30
V designové kavárně v centru Prahy, kde hraje tlumená hudba a kávu připravují špičkoví baristé, sedí modrooká blondýna a svým nezaměnitelným altem vypráví o věcech, které se do tohoto vymydleného prostředí příliš nehodí: třeba o tom, proč jí nevadí tlející mrtvoly, proč ve válce nenosí neprůstřelnou vestu anebo proč se vrací do míst, kde teroristé Islámského státu vraždí a mučí zajatce.

Lenka Klicperová foto:  Jan Zatorsky, MAFRA

Mezi decentními sousty kachních rilettes se hlasitě směje, nehledě na závažnost témat, o kterých je řeč. Lenka Klicperová, novinářka a držitelka několika cen Czech Press Photo, už deset let dokumentuje dění v různých krizových oblastech světa. Křest ohněm prodělala v Kongu, kde natočila dokument o znásilňovaných ženách, fotila také zemětřesení na Haiti, ženskou obřízku v Keni, kyselinové útoky v Indii, dětské vojáky v Ugandě, anebo každodenní život afghánských žen.

Posledních pět let se vrací do Iráku a Sýrie, kde stále zuří boje s Islámským státem a vozí odtamtud reportáže přímo z frontové linie. Obdivuhodnou odvahu projevuje nejen ona, do terénu vyráží s kolegyněmi z organizace Femisphera, kterou založily společně s reportérkami Olgou Šilhovou, Jarmilou Štukovou a Markétou Kutilovou. Nejodvážnějších Češek je zaplaťpánbu víc.

Jste krásná blonďatá Evropanka, nezpůsobujete mezi vojáky nežádoucí rozruch?
No, upřímně, jak kdy. Jezdím často ve dvojici s kolegyní. Vždycky mezi vojáky vzbuzujeme zájem a zvědavost a pokud zrovna nemusí bojovat, tak se s námi chtějí bavit a fotit. Třeba na mosúlské frontě jsme pracovaly s kolegyní Jarmilou Štukovou. Nebojovalo se, takže začalo klasické pozdvižení a focení selfíček, až musel zasáhnout velitel, že jim tam rozvracíme morálku. Musím ale říct, že si k nám vojáci nikdy nedovolují nic nevhodného, vědí, že jsme reportérky a že jsme tam přijely pracovat. Velice si toho váží a vnímají to tisíckrát pozitivněji než lidé tady v Česku.

Je výhodnější cestovat ve dvojici?
To určitě ano. Hlavně když jsme dvě ženy, to je v muslimském světě lepší, než kdybych cestovala s mužem. Takhle snadno seženeme ubytování, leccos diplomaticky vyjednáme a nepředstavujeme žádné nebezpečí. Nehledě na to, že s parťačkou můžeme ventilovat všechny zážitky, závažné věci a drastické zážitky odlehčíme humorem. Většina novinářů ve válce pracuje ve dvojicích nebo i ve větších skupinách.

Když jsme u toho, líčíte se v terénu?
Ale jo, ráno se trochu napatláme, ať se nás vojáci neleknou, to je jasné. Řasenka a tím to tak končí, pokud je vedro, tak stejně žádný make-up nemá cenu. Tahám sebou vždycky kvalitní krém, pleť v tom vedru a suchu dostává strašně zabrat.

Francouzský válečný reportér Patrick Chauvel mi vyprávěl, že se mu v boji vždycky zostří smysly, že líp vidí a slyší, že je to značně návykový stav. Máte to taky tak?
Návykové to je stoprocentně. Už když se blížím k místu boje a slyším to dunění, okamžitě mi najede adrenalin. Cítím se najednou jako ve svém živlu, je to strašně intenzivní, těžko popsatelné. Vidím kolem sebe ostřelovače, slyším střelbu, celé tělo se přepne do jiného módu – a to je fakt závislost. Moje obranná reakce proti stresu je paradoxně smích. Glosuju všechno kolem sebe, hulákám na vojáky česky, oni mi nerozumí, ale smějou se na mě. Kolegyně Markéta Kutilová mě natočila po návratu z bitvy na Tišrínu v Sýrii a já v tom videu neřeknu jedinou větu bez záchvatu smíchu. Jsem evidentně v rauši z toho, že jsem to přežila. Kdo to nezažil, nepochopí to.

Šlo vám někdy skutečně o krk?
Tehdy určitě. Byla jsem v první linii s patnácti vojáky, kteří měli jen samopaly a lehké kulomety, islamisté tři sta metrů proti nám. Šli jsme nekrytým terénem a kulky hvízdaly fakt všude. V jednu chvíli na nás začal útočit tank. Když se vynořil na obzoru, zbledli úplně všichni, což mě dost rozhodilo. Naštěstí se podařilo navést na tank leteckou podporu, která ho začala bombardovat, takže se obrátil a odjel. To vše se odehrálo asi ve dvou minutách, ale čas je v boji relativní pojem.

Máte v terénu zbraň?
Odmítám to. Ne z nějakých etických důvodů, ale potřebuju mít volné ruce na focení. Nepoužívám ani neprůstřelnou vestu – váží šestnáct kilo. V padesátistupňovém vedru to hrozně zpomaluje, bez ní jsem mrštnější a dokážu držet s vojáky krok.

Celý rozhovor s novinářkou a válečnou fotoreportérka Lenkou Klicperovou o adrenalinu a otrlosti, o tom, jak se spí na frontové linii, a o vůni pocukrované bábovky, si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 19. srpna.


V magazínu dále najedete:

  • Reportáž z letního Laponska, kde mají krásné a přitom liduprázdné pláže i nádhernou přírodu.
  • Rozhovor s Michalem Sýkorou, autorek detektivek, podle kterých se natočilo několik televizních krimisérií (Modré stíny, Případ pro exorcistu...).
Autor: