Odpad město smrt: Hřebejkovo městské panoptikum

Na hledání způsobu, jak přenést (a tudíž uchovat) divadlo do jiného média, si vylámala zuby řada tvůrců. Možností je poměrně dost od prostého natočení kusu až po ambiciózní převod s dalšími přesahy. Vždy ale zůstanou omezení, protože z principu divadlo jinam přenášet nelze – jeho energie, jedinečnost živého kontaktu, proměnlivost každého představení se prostě „transportovat“ nedají. Pokaždé tu bude hlavně dokument, ale v jeho mezích lze podnikat s různým výsledkem.

Aby bylo jasno, není řeč o filmových adaptacích divadelních titulů, kterémuž to žánru se věnoval a stále věnuje kdekdo. Filmaři i divadelníci. Od Lawrence Oliviera, jenž zfilmoval svého Hamleta, Jindřicha V. i Richarda III., až po bratry Paola a Vittoria Tavianiovy, kteří naposledy zadaptovali Caesara, přičemž mezi oběma přístupy leží široširý oceán. Také je tu třeba Peter Brook a podobně. Jednoduše spojení divadla s filmem je mnohem těsnější, než by se zdálo.

Jan Hřebejk si s divadlem začal už dávno, i když ne v takové míře jako třeba Petr Zelenka nebo Alice Nellis, ale i tak rozmnožil řady filmových režisérů, kteří si „to“ chtěli vyzkoušet, ale uvízli. Zajímavé je, že obrácený proces není tak častý, u nás ho v posledku podstoupil pouze Vladimír Morávek. Hřebejk začínal režírovat pod Palmovkou, kde uvedl třeba Výstřely na Broadwayi, a nyní se přesunul na Jezerku. O divadle netočí poprvé, už takhle „zdokumentoval“ Zítra se bude... K Divadlu Komedie se dostal „přes herce“, kteří tam byli v angažmá a jež si obsadil do svých posledních filmů. A když viděl Pařízkovu inscenaci Fassbinderovy hry Odpad, město, smrt, nabyl dojmu, že o Komedii musí zůstat nějaký komplexnější záznam.

Na pomezí fikce a reálu

Tvrdil také, že vše natočil bez „postranního příběhu“. Jenže Komedie ho zjevně natolik inspirovala, že vznikl nový svébytný tvar, který inscenaci propůjčuje další rozměr. Protože celý film jede ve dvou kolejích – tou první je poetika Pařízkovy Komedie a herecký styl – obé se filmové režii podařilo zachytit velice autenticky. A druhou vrstvou je svědectví o městě, o bizarním a divokém centru současné Prahy, které se vyrovná vykřičeným čtvrtím světových metropolí. Tady se Hřebejkovo pojetí pohybuje na pomezí fikce a reálu, a dokonce nemá daleko k dokumentu svého druhu. Pařízkova inscenace byla velice přesvědčivá ve ztvárnění duševního marasmu dneška: k Fassbinderovi přidal ještě vlastenecké bláboly Daniela Landy a Drupiho písničky z 80. let.

Diváky posadil na jeviště, z kterého vytvořil restaurační zařízení se stolky do čtverce. Uprostřed se pak odehrával výsměšný kabaret o náckovi Müllerovi (Martin Pechlát), který se živí jako transvestita, o jeho lhostejné ženě (Dana Poláková) a dceři Romi – prostitutce (Gabriela Míčová). Romi se nechá terorizovat od slabošského a násilnického pasáka Franze (Stanislav Majer), který v sobě objeví homosexualitu a zaplete se s Oskarem, cynickým poskokem bohatého Žida (Martin Finger). Ten bez skrupulí spekuluje a uboze se mstí na Müllerovi za to, že přišel za války o rodinu. Všichni dohromady jsou sebranka, ubohé existence zakleté ve svém egoismu a jejich vzájemné vztahy jsou jen přehlídkou destrukcí.

Hřebejk do filmu přenesl atmosféru směšné trapnosti, a ještě se mu podařilo udržet veškeré dění v syrové, působivě obnažené poloze. Podtrhl půdorys bludného kruhu, v němž nikdo s nikým nekomunikuje, kontakt se odehrává maximálně řvaním a násilím. Zadařilo se mu i díky výborně voleným lokacím, k razantní výpovědi postačilo pár míst, tedy Lucerna a její okolí včetně striptýzového baru Carioca. To jsou dekorace, které mluví samy za sebe.

Ušmudlanost a téměř dekadentní uvadlost starého paláce Lucerny zafungovala, zvlášť pak různé prostory s velkými skleněnými plochami – výlohami, které účinně otevírají všeprostupující téma voyeurství a také zajímavě vymezují vztah mezi soukromým a veřejným. Oboje je u Fassbindera důležité a Hřebejk tu našel další polohy k vyjádření. Různě snímané a vysvícené pohledy na skleněné arkády nad pasáží, v nichž se promenuje Müller v podvazcích a trikotu, nebo scény v jeho bytě vytvářejí další významy. Müllerův byt, v němž se jeho dcera Romi tráví prášky, nalepena na skleněnou výlohu a na očích lidí proudících v pasážích, působí jako přízračné místo.

Umaštěná kuchyň posázená nálepkami tu trčí jako pěst na oko – přízemnost a ubohost versus ztracená elegance. Totéž pak v jiném provedení ve striptýzovém baru Carioca, kde má Müller svou travesti show. Také páternoster působí surreálně jako výtah do pekla nebo jako by zajížděl přímo do bytu, a další vrstvou je i sugestivní hudba Ivana Achera.

Svébytný experiment

Film v podstatě zachovává strukturu inscenace, ale pochopitelně eliminuje pasáže, které jsou postavené na přímém kontaktu s divákem. Úvod patří stejně jako v divadle prostitutce Romi Gabriely Míčové, je to prolog k celému příběhu, jeho předznamenání, tanec smrti nad propastí – Romi se na červeném pruhu látky ve výšce rozcvičuje k smrti, která přijde až mnohem později. Pak ovšem pokračuje na Václavském náměstí v reálu, kde mluví do kamery i ke kolemjdoucím o svém smutném řemesle. Když se Míčová jako prostitutka pohybuje uprostřed nočního a nesnesitelně skutečného „cvrkotu“ náměstí, doprovázená komparsem šlapek, je to vážně panoptikální podívaná.

Hřebejkův film je experimentální, je to dokument svého druhu a nelze na něj klást stejné nároky jako na „regulérní biják“. Samozřejmě že v řadě scén „prosvítá“ divadelní stylizace, na niž si divák může zvyknout, ale také nemusí. Na druhé straně se tu v tomto směru podařilo doslova kondenzovat několik let pěstovaný herecký styl Komedie, také je zajímavé, že na plátně excelují i ti, kteří v inscenaci spíše stáli v pozadí. Je tu opět skvělá dvojice Míčová a Pechlát, ale tentokrát tu v zajímavě lomeném výkonu vynikl i Stanislav Majer jako Franz a až zvráceně působící Oskar Jiřího Černého. Na rozdíl od divadelní inscenace zde ale vůbec nevyšla postava Žida, která v podání Martina Fingera překvapivě zůstává matná, nevysvětlená a rozhodně nepůsobí jako katalyzátor vztahu a dění.

Přesto je Hřebejkův sedmdesátiminutový film svébytný a rozhodně se mu daří zachytit energii divadla, které už neexistuje. Jasně artikulované téma této scény i prostředí, v němž se formovalo, je tu autenticky zobrazené. A s přesahem. A to, myslím, byl hlavní úkol, který si film předsevzal.