Chlorid sodný čili sůl kuchyňská byla nad zlato nejen v pohádkách. O tom by mohli vyprávět obchodníci, kteří už v době bronzové vozili sůl z halštatských dolů v dnešním Rakousku po Solné stezce přes naše území až daleko na sever.
Slaná chuť patří mezi čtyři základní, které na jazyku vnímáme chuťovými pohárky. I to naznačuje, že naše slabost pro sůl má hluboké evoluční kořeny.
Hosty už sice nevítáme chlebem a solí, ale většina z nás se s chutí zakousne do čerstvě upečené housky sypané bílými krystalky. Výrobci potravin o naší vášni pro slané dobře vědí a při výrobě rozhodně solí nešetří. Většinu z denního příjmu soli nedopravíme na své talíře ze slánek. Zkonzumujeme ji v hotových jídlech.
ČTĚTE TAKÉ: |
Starý nepřítel novým přítelem
Podle lékařů jíme příliš mnoho soli a to se negativně podepisuje na našem zdraví. Zvýšený přísun v ní obsaženého sodíku ovlivňuje hospodaření s tekutinami v lidském těle. V důsledku nadměrné spotřeby soli stoupá lidem krevní tlak. To s sebou nese zvýšené riziko kardiovaskulárních onemocnění a infarktu myokardu. Proto Světová zdravotnická organizace proti solení bojuje a doporučuje, abychom jí nepřijímali víc než pět gramů denně. Dnes mnozí z nás zkonzumují dvakrát víc. Jenže někteří lékaři vidí konečný cíl ve snížení spotřeby soli na pouhého půldruhého gramu na osobu a den. Proti ovšem nejsou zdaleka jen výrobci a prodejci soli a potravin.
Ojak solidní zjištění se opírají dietologové, kteří doporučují snížit spotřebu slaného? To se snažil zevrubně prozkoumat tým vedený Rodem Taylorem z britské University of Exeter. Vědci vyhledali v lékařské literatuře celkem 2600 prací, které zkoumaly, jaký vliv má omezení spotřeby soli na zdravotní stav lidí.
Zjistili, že drtivá většina studií na tuto otázku neodpovídá. Dobrovolníci, kteří se výzkumu účastnili, měnili svůj život mnohem důkladněji a neomezovali se jen na sníženou konzumaci soli. Jedli celkově zdravěji. Omezili například vysokokalorické potraviny, živočišné tuky nahradili rostlinnými oleji. Mnozí také začali sportovat.
To spolu s dalšími změnami životního stylu mělo na jejich zdraví nesporně příznivý vliv. Taylor a jeho spolupracovníci zjistili, že ve většině vědeckých prací je prakticky nemožné "vyloupnout" z tohoto gordického uzle vlivů samotný přínos omezené spotřeby soli.
Nakonec jim zůstalo jen sedm studií na více než šesti tisících dobrovolnících uspořádaných tak, že odpovídaly přímo na otázku: "Budeme zdravější, když omezíme solení?"
DÁLE ČTĚTE: |
Výsledky zveřejněné v lékařském časopise American Journal of Hypertension nedávají odpůrcům soli do rukou příliš pádné argumenty. Podobně jako mnohé dřívější studie potvrdil i Taylor, že pokud snížíme spotřebu soli, klesne nám krevní tlak. To je obecně spojováno s nižším rizikem kardiovaskulárních onemocnění a infarktu myokardu. Nic z toho ale Taylor a jeho kolegové nepotvrdili. S přechodem na méně slanou dietu se riziko úmrtí na infarkt nesnížilo.
Taylorovu analýzu provází v American Journal of Hypertension redakční komentář Michaela Aldermana z newyorské Albert Einstein College of Medicine. Ten se pozastavuje nad studií italských lékařů vedených Pietrem di Pasqualem publikovanou v roce 2008 v lékařském časopise Clinical Science.
Pokud nějaká studie svým uspořádáním přímo odpovídá na otázky položené Rodem Taylorem, pak jsou to právě výsledky di Pasqualeho týmu. Ten sledoval zdravotní stav více než 230 pacientů, kteří prodělali těžký srdeční záchvat. Polovina solila během rekonvalescence normálně. Druhá polovina snížila spotřebu kuchyňské soli o třetinu. Šance na uzdravení byla překvapivě o čtvrtinu nižší u pacientů, kteří solili méně.
Michael Alderman vidí v italské studii s provokativním podtitulkem "Je sodík starý nepřítel, nebo nový přítel?" důkaz toho, že nic se nemá přehánět. Podle něj vše nasvědčuje tomu, že odezvu lidského organismu na kuchyňskou sůl lze znázornit křivkou ve tvaru "J". Nejmenší škody páchá sůl na našich cévách a srdci v optimálním množství při spotřebě dva až tři gramy na den. Přehánění na obě strany, jak k drasticky omezenému příjmu soli, tak i k "solným hodům", má na lidský organismus neblahé účinky. Pokud lidé konzumují kuchyňskou sůl v rozumném množství, pak je snížení spotřeby před chorobami srdce nechrání. Naopak.
ČTĚTE VÍCE O ZDRAVÉM ŽIVOTNÍM STYLU: |
... a teď si dáte vitamin!
"Když budeme jíst méně soli, klesne nám krevní tlak a to je dobré pro srdce," řekl Michael Alderman v rozhovoru pro vědecký týdeník Nature. "Zároveň to ale může snížit citlivost člověka na inzulin, zvýšit hladiny tuků v krvi a zvýšit aktivitu sympatického nervstva, což jsou všechno faktory, které riziko onemocnění srdce zvyšují."
Kampaně vedené za radikální snížení spotřeby soli jsou proto podle Aldermana pomýlené a potenciálně i nebezpečné. Podle jiných odborníků, například Franceska Cappuccia z University of Warwick, jsou kampaně naopak potřebné a prospěšné. Cappuccio se obává, že Taylorova studie bude zneužita k bojkotu boje proti nadměrné spotřebě kuchyňské soli.
Podobné spory nejsou mezi lékaři a dietology žádnou vzácností. Za posledních deset let například stoupla ve Spojených státech na dvacetinásobek spotřeba preparátů s vitaminem D. Ten získal pověst látky chránící před rakovinou prostaty, infarktem a několika desítkami dalších civilizačních chorob. Někteří lékaři proto doporučují denní dávku 6000 mezinárodních jednotek vitaminu D.
Zevrubný rozbor o více než 1300 stranách vydaný nedávno skupinou amerických expertů z Národní akademie věd ale nenašel v lékařské literatuře údaje, které by lékaře k naordinování vysokých dávek vitaminu D opravňovaly. Lidé, kteří chodí ven a vystavují kůži slunci, si za den v těle snadno vytvoří 600 mezinárodních jednotek vitaminu D. To je dávka, kterou experti považují za naprosto dostatečnou.
Členové expertní skupiny nyní čelí obrovskému odporu nejen ze strany producentů vitaminových preparátů, ale i od široké lékařské komunity, která nehodlá od ordinování vysokých dávek vitaminu D ustoupit...
