Tragický příběh ruského občana Vlada Kolesnikova začíná 3. června roku 2015. Právě tehdy ještě sedmnáctiletý Vlad přišel do školy s tričkem v ukrajinských barvách, jehož nápis hlásal „Vraťte Krym“. Tento projev nesouhlasu posléze podpořil tím, že si ve svém mobilním telefonu nastavil jako vyzváněcí melodii ukrajinskou hymnu.
Vše ale vygradovalo v okamžiku, kdy před odvodovou vojenskou komisí prohlásil, že nechce bojovat proti Ukrajině. Tehdy ale netušil, že si svými nonkonformními názory pod sebou podepsal rozsudek smrti.
„Jen roztržený ret, pár modřin, nějaké boule na hlavě a tři kapky krve,“ napsal na svém facebookovém profilu pár dnů poté, co se poprvé objevil v kontroverzním tričku ve škole. Stal se terčem spolužáků, brutálně jej napadli. To byl ale jen začátek.
Rodinná šikana
Ze školy ho záhy vyhodili, jak uvedli, na jeho “vlastní žádost“. Vyslýchala ho policie, na vojenském úřadě mu dignostikovali poruchu osobnosti. Jeho dědeček ho vyhnal z domu. Musel se přestěhovat k otci do Žiguljovsku, ale i tam jej šikana dohnala. Šířily se zvěsti o jeho homosexualitě, byl kvůli tomu urážen a často bit svými novými spolužáky. Místní člen civilní stráže mu údajně vyhrožoval, že se postará o to, aby nikdy nedokončil školu.
Ani rodina nepomáhala. Otec jej nepodporoval a dědeček se podílel na jeho šikanování. Poskytl dokonce rozhovor pro bulvární plátek Komsomolskaja Pravda, v němž citoval pasáže z jeho deníku a nadával mu, že je obézní. Obvinil ho rovněž, že se uchází o přízeň Západu.
Mladý Rus šikanovaný za proukrajinské smýšlení spáchal sebevraždu |
I policie, která by měla své občany chránit, se k němu obrátila zády. Kolesnikov, který si s novinářkou Claire Biggovou vybudoval přátelský vztah, jí následně popisoval, jak ho zastrašovali. „Celou hodinu mě ponižovali a vykládali mi o tom, jak je to tady nebezpečné. Pochopil jsem, že by pro mě nehli ani prstem, kdyby se mi něco stalo. Že by mě sami praštili, kdyby mohli.“
Nepochopení a šikana okolí se znatelně podepsala na jeho psychickém stavu. Se svým kamarádem, který byl hospitalizován v psychiatrické léčebně, uvažovali o sebevraždě. Potvrdil to 14. prosince, kdy Biggové napsal: „Řeknu to jen tobě a nikomu jinému. Oba máme smrtelnou dávku léků. Řeknu ti upřímně, nebýt tebe, už bych si je vzal. Tys mi dala nějakou naději.“
Biggová pro rádio Svobodná Evropa popisuje, jak se Vladovi snažila v sebevraždě zabránit. Jak zkontaktovala svou známou, která zalarmovala neziskové organizace a právníky. Pro Vlada už bylo ale pozdě.
„Už si ani nepamatuju, kolikrát mě zbili“
„Ani ve své nejhorší noční můře jsem si neuměl představit, co uvedu do pohybu pouhým kouskem oblečení a malou vlajkou,“ svěřil se jednou novinářce. „Už si ani nepamatuju, kolikrát mě zbili. Jdu třeba chodbou a najednou na mě někdo zakřičí ‚děvko‘ a udeří mě do ucha,“ popisoval utrpení, kterému musel až příliš často čelit.
Bylo jen otázkou času, kdy ho šikana zlomí. „Věřím a důvěřuju ti. Ale nevěřím na zázraky,“ napsal Biggové několik dní před svou smrtí. „Nic už nás tady nečeká - nebudu moci dokončit svá studia, ani nenajdu práci.“
A pak, 25. prosince, přišla poslední zpráva. „Pokud se ti neozvu během příštích 2-6 dní, můžeš o mně napsat. Bude to znamenat, že jsem mrtvý,“ napsal novinářce. „Vzal jsem si smrtící dávku,“ dodal předtím, než se omluvil. Pak se jeho mobil odmlčel navždy. Ani rychlá reakce Biggové mu život nezachránila.
Vlad Kolesnikov se stal obětí šikany ruských institucí, ale i své rodiny. Tečkou za tragickým životním příběhem se stala interpretace ruských úřadů. Život ho stála neúmyslná otrava způsobená kombinací léků a alkoholu, stojí v záznamech.
