Fotila se nerada. Hlavně nikdy nepózovala a nestylizovala se. Fotografie, které v průběhu jejího života vznikly, o ní však hodně vyprávějí. Třeba to, že se ráda bavila, hodně kouřila a nebyla moc romantická, společných fotografií s Václavem Havlem, kde by třeba tančili nebo se jeden druhého dotýkali, mnoho není. Ale taky byla ráda sama: procházela se se svými psy krajinou okolo Hrádečku, starala se o zahradu, anebo si vychutnávala svoje ranní kafe.
Ze starých snímků se často dívá Olga v akci: jako organizátorka velkolepých zahradních slavností na Hrádečku a silvestrovských veselic v pražském bytě na nábřeží Bedřicha Engelse 78, Olga chalupářka, vášnivá hráčka karet, ale taky Olga při soustředěné práci, od skládání samizdatu po porevoluční aktivity spojené s její nadací Výbor dobré vůle. „Byla výrazně fotogenická, prostě krásná ženská,“ říká fotograf Ondřej Němec, kterého LN společně s dalšími přáteli Olgy Havlové oslovily, aby zapátrali v archivu a vyprávěli příběhy fotografií, které ji zachycují.
V létě na Hrádečku, 1981
Tobiáš Jirous
Takhle si tam sedíme na začátku osmdesátek, už si nepamatuju, kdo nás fotil – zleva moje máma Věra Jirousová, Sylvie Krobová, já, Andulka Krobová a Olga. Jsou prázdniny a dokonce svítí slunce! V chalupě za náma se otevře okno a Andrej Krob houkne, kdo by si dal kafe. Z výrazu mámy je jasné, že by si dala radši čaj. Nás děti kafe nezajímá, ale rádi posloucháme, co si při tom dospělí povídaj. Zvlášť venku, pod stromy, kde nemaj fízlové schované mikrofony.
Není to tak dávno, co Lanďák našel kabel vedoucí od Hrádečku až k srubu hajného, radoval se jako by našel poklad, no možná i jo, pár stovek metrů měděného drátu. Václav by se určitě trochu zlobil, že tohle by se dělat nemělo. To on nás sem pozval, dopisem z vězení, zaslechl prý, že nemáme kam s mámou v létě jet. To nebyla tak úplně pravda, brázdil jsem s mámou po undergroundovejch barácích, co si pamatuju, ovšem s Hrádečkem se nedá nic srovnat, tady je čisto, uklizeno a hlavně žádná zvířata co musí pořád žrát, žádné záhony, které se musí neustále zalévat a vytrhávat z nich plevel.
Olga má dvě psice, starší kníračku Aidu a její dceru Goldu (otcem byl zřejmě okolo jdoucí policejní vlčák). Aidě je lepší se vyhnout (prdí) a Goldě stačí hodit klacek. To se dá zvládnout. Na Olgu se nesmí po ránu mluvit, to ví každej a všichni to dodržujem. Stačí si trochu počkat a pak to stojí za to! Neznal jsem nikoho kdo se uměl tak nahlas smát jako ona. Fakt.
Zabijačka, 1987
Kateřina Blažková Bajzíková
Různých akcí a setkání bylo na Hrádečku bezpočet, ale pravidelně v červenci tam Olga slavila své narozeniny ve společnosti několika desítek přátel. Oslavy měly vždy nějaké téma, byly kostýmované a jejich součástí byly kulisy, živé obrazy a divadelní představení. Připravovaly se s velkým předstihem na pravidelných setkáních Svépomocné lidové knihovny Hrobka.
Téma „zabijačka“ se trochu vymykalo a vzniklo náhodou, když jednou Olga při řeči zalitovala, že klasickou zabijačku vlastně nikdy nezažila. Václav se tedy rozhodl jí věnovat prase a následnou zabijačku k narozeninám. Netušil ovšem, k jak absurdním situacím dojde při shánění prasete k porážce uprostřed léta, navíc známým zakázaným dramatikem pod dohledem estébáků. Následně o tom namluvil fiktivní rozhovor, kterým nás, účastníky zabijačky, všechny pobavil, a Hrobka ho vydala jako přílohu časopisu Nový brak, který samizdatově vydávala.
Později, více jak po 20 letech, tento text proslavilo divadlo Husa na provázku inscenací „Prase“ v nastudování režiséra Vl. Morávka. Tehdejší zabijačka se nakonec s nasazením všech účastníků vydařila, čehož je fotka Olgy nabízející jitrnice důkazem. Pořídil ji můj tehdejší muž Jaroslav Kukal (fotograf LN, tragicky zahynul ve Francii v roce 1990).
Švédská slavnost, 1991
Tomki Němec
V roce 1991 jsem doprovázel prezidenta Václava Havla na cestě do Skandinávie. Práce osobního fotografa je především rutina, pro dokument s přesahem, jaký jsem chtěl vytvářet já, při ní moc prostoru není. Fotografie jsem ale nikdy nestylizoval, ani neříkal prezidentovi jak a co, prostě jsem se snažil být blízko, jak jen to šlo... Nejlíp se mi fotilo v momentech odpočinku nebo soukromého programu, když byl Václav Havel uvolněnější a nemusel striktně držet fazonu.
Ve Švédsku to ale bylo složité. Král Karel XVI. Gustav pořádal slavnostní večeři, na kterou byl předepsaný frak. Ten jsem samozřejmě neměl (rok 1991, cha). Mrzelo mně, že se večeře nezúčastním. Stál jsem za dveřmi, kde prezident Havel odpočíval a přemýšlel jsem, co s tím.
Tajemník Saša Neuman, kráčející do komnaty s frakem přes ruku, byl jasná záminka pro focení. Netušil jsem, že budu svědkem oblékání Václava Havla, ani že bude mít na sobě frak poprvé. Netušil jsem, že mu jeho žena Olga bude s oblékáním pomáhat a už vůbec jsem netušil, že udělám jednu z mých nejlepších fotografií Olgy s Václavem. Pokud si pamatuju, inicioval to prezident. Se slovy, že vše je někdy poprvé (frak), vzal Olgu za ruku a s šibalským úsměvem se postavil čelem ke mně. Olga se nikdy nepředváděla, byla přirozená, často ostrá, ale na nic si nehrála. V tom okamžiku bylo vidět, že se odehrává něco zvláštního. Bylo to poprvé a naposledy, co jsem Václava a Olgu viděl stát spolu a držet se za ruku...
Naposledy s Olgou, 1995
Ondřej Němec
Olga... Znal jsem jí dlouho, mnohem déle, než jsem ji fotil. Nejdřív amatérsky, u nich na Hrádečku, to mi bylo sedmnáct. Přijel jsem tam poprvé na velký koncert Plastiků ve stodole, to tam mohlo být snad sto padesát lidí, underground, ale i přátelé Havlových. Na fotkách z téhle akce mám kde koho, různé máničky, ale Olgu bohužel ne, když nepočítám jednu temnou mázlou fotku publika.
Já byl tehdy mladej, zlobivej kluk a fotil jsem hlavně hudebníky, ne Olgu a Václava, to že je slavný dramatik mě tou dobou moc nebralo. V devadesátých letech, když se stala paní prezidentovou a já začal pracovat v obnovených Lidovkách, mě požádala, abych fotil akce jejího Výboru dobré vůle.
Samozřejmě jsem tu nabídku přijal, ale nebylo to s ní jednoduché. Na fotkách z nemocnic, dětských domovů nebo hospiců nechtěla být moc vidět, žádné aranžování s dětmi, to by vůbec nesnesla. Chtěla pomáhat, bez patosu a velkých gest. Zůstala stejná jako před revolucí, rázná, rovná, nediplomatická. Tahle fotka je úplně poslední, kterou jsem s Olgou vyfotil. Jsme u nich doma v Dělostřelecké, Olga je nemocná, ale vypadá jako vždy skvěle. Až později jsem se dověděl, že ten nový účes byla paruka. Věděl jsem, že se léčí, ale jak je to s ní vážné, jsem netušil.
O své nemoci nemluvila, nechtěla vzbuzovat lítost ani rozpaky. Jen mezi řečí zmínila, že Leksellův gama nůž, který se jí podařilo sehnat pro pražskou nemocnici Na Homolce, už viděla i zevnitř... Umřela měsíc poté.
