To odkazuje k sousoší geniálního Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa (který se občas píše také Brokofa psával se i Brokov, to vše navzdory tomu, že byl původem z Bavorska), jež oslavuje dva zakladatele řádu trinitářů, sv. Felixe z Valois a sv. Jana z Mathy, kteří jako hlavní úkol řádu stanovili vykupování křesťanských bližních z machometánského zajetí.
Vandalové, kteří posprejovali Karlův most, jsou zřejmě z Francie |
V pískovci jsou dále zvěčněni osvobozený křesťan děkující sv. Felixovi a poustevník Ivan, motiv jehož přítomnosti nám dodnes uniká. V podstavci sousoší je zakomponována jeskyně s vchodem uzavřeným mříží, za níž modlitbou prosí o záchranu tři křesťanští zajatci. Pěkným detailem historie je přitom fakt, že tato mříž je Pražany vnímána jako symbol nesvobody – takže v letech 1945, 1968 i 1989 ze sousoší vždy „záhadně“ zmizela. Zajatce hlídá titulní postava lidového přirovnání – Turek v turbanu, s gigantickým knírem na nadmuté tváři a křivou šavlí zavěšenou na opasku pod vyvaleným břichem, a hlavně, v ležérním postoji vystavujícím na odiv samolibost, bařtipánství a vůbec přesvědčení, že vlastní pupek je zároveň pupkem světa a Alláh to už navždy takto moudře zařídil. Jelen se zlatým křížem mezi parohy, který má svou roli v legendě o založení řádu, šípem zabitý drak představující pohanství a Turkův hlídací pes jsou už jen drobnými doplňky celku.
Je sice pravda, že v r. 1714, kdy bylo sousoší vytvořeno na náklad hraběte Jana Františka Josefa Thuna, jehož erb i jméno jsou uvedeny v kartuších nad jeskyní, se turecké nebezpečí po neúspěšném obléhání Vídně r. 1683 a navrácení Bělehradu do křesťanských rukou r. 1688 už pozvolna vzdalovalo, ale krutosti, jichž se vojska pod prapory s islámským půlměsícem dopouštěla, nebyly zapomenuty – a co je podstatné, kdesi v hloubce kultury a kolektivního povědomí národů habsburského soustátí, které neslo hlavní vojenskou i ekonomickou tíhu bojů, nejsou zapomenuty dodnes.
Neseme si je v jazyce (kromě rčení o Turkovi na mostě třeba poturčenec horší Turka), připomínáme si je v pohádkách a pověstech popisujících krutosti válečné i docela civilní (O turecké vojně, Turek v Ungeltu…), moravské lidové písně popisují strasti vojáků v poli i drancování tureckého vojska v zázemí. Mimochodem je příznačné, že mnozí sběratelé lidové tvořivosti při zápisu lidových vyprávění či písní používali pravopisnou formu turek, tedy s malým t, pro zvýraznění, že nešlo o příslušníky národa, ale o generické označení představitelů cizího, nepřátelského a nepřijatelného jednání, myšlení i náboženství.
Není asi potřeba zdůrazňovat, že národům dále na západ či sever od nás díky obětem našich předků taková historická zkušenost a s ní svázaná kolektivní historická paměť chybí. A že namísto toho, aby jejich představitelé nás, Slováky, Rakušany, Poláky a Maďary mistrovali, by se spíše měli snažit porozumět podstatě věcí. I těch dnešních.
